Kdyby se řeklo Kohoutov, nikdo se nepodiví, ale Kokotsko zaujme každého

Jedná se o poměrně malé lesnaté území se dvěma rybníky na severozápad od Rokycan. Nacházela se tu do husitských válek ves Kokot, je zmiňována v roce 1338, jenže podle archeologického průzkumu mohla být až o sto let starší a byla důležitá, ležela na trase obchodní stezky z Prahy do Německa. Roku 1450 ji vypálily oddíly strakonické jednoty, ta bojovala proti „husitskému králi“ Jiřímu z Poděbrad. Archeologové tvrdí, že to byla jedna z největších zaniklých vsí v Čechách. V zarostlém terénu se tyčily malé skalky, které připomínaly kohoutí hřebínek, čili kokota.

Kokot znamenalo ve staročeštině kohout, hanlivý význam získalo slovo mnohem později.

Srandoidní slovo

Turisté se sem chodí projít krásnou krajinou, moc jich tu nebývá, místo ale přitahuje ty, kteří z toho mají zábavu a vyfotit si selfie u turistického rozcestníku Kokotsko jim přijde přenáramně vtipné a výtvory rozesílají všem známým. O studánce U Čůráčku sice také vědí, ale ta je hodně z ruky, takže je tam nohy nezanesou. Naštěstí. Oblasti dominuje vrch Kokotsko, zmíněné rybníky, Kokotský les a Kokotská studánka s výbornou vodou, pro kterou ti málo líní jezdí z daleka.

Místem vede 10kilometrová naučná stezka s několika zastaveními. Výchozím bodem je obec Nová Huť u Dýšiny, já jsem měl kliku, že mě na první mávnutí při stopu k Hornímu kokotskému rybníku dovezla mladá paní z okraje Oseka. Tady jsem se byl podívat na zříceninu altánu Kamýk, což je půvabné místo na návrší nad vsí. (Kamýků je u nás více, ve staročeštině se takto označoval velký kámen.) Horní rybník nemá pořádné zdroje vody, stává se, že vyschne. Já ho zažívám zavodněný. Rybníků tu bylo více, ale špatná péče zachovala dva. Dolní je opravdu nádherný, duše romantika tu zaplesá.

Od Horního rybníka se stáčí cesta po pár desítkách metrů chůze po asfaltce vpravo do lesa. Vjezd na cestu zahrazuje závora, lesáci vědí, proč ji sem osadili. Pár set metrů dále je ten obdivovaný a selfíčkáři a fotografy milovaný rozcestník s nápisem Kokotsko.

Zádumčivý Dolní rybník

Stezka je místy podmáčená, zanedlouho se otevírá velkolepý pohled na částečně rákosím zarostlý Dolní rybník.

Na hladině se částečně zrcadlí okolní les, od vzdálenějšího břehu vyráží pár labutí. Na konci hráze připomínající jihočeské rybníky stojí přístřešek, před ním ohniště s klacky připravenými na opékání. Scenérie je velmi romantická, tiše zádumčivá.

Hloupý čert zase prohrál se sedlákem

Asi o kilometr dál cesta pozvolna klesá, dojdeme k mohutné buližníkové skále zvané Čertova skála.

Čertích míst na rozdíl od andělských máme u nás mnoho. Náš český čert je roztomilý trouba, jakého známe třeba z Hrátek s čerty. Snadno z pekla přivolatelný, vždycky pohotově s pergamenem na krví podepsaný úpis. A ať plní, co plní, přání jsou roztodivná, většinou přijde blbý pták kohout, zakokrhá, kokot jeden, a čert ostrouhá.

Tady tomu napomohl velebníček. Na vrchu Ostrý kámen balvan zahodil čert. Pověst si můžete přečíst u kamene, na tom je připevněna kovová deska s vyobrazením události.

Ve zkratce: Na dvoře U Blahošů stál obrovský kámen, ten překážel, (proč by stavěl usedlost s balvanem na dvoře, ale budiž,) až se sedlák naštval a zařval: „Čert aby ten kámen vzal!“ Samozřejmě přišla rána, velká tlaková vlna a rohatej byl k dispozici. Sedlačisko poručilo, aby šutr byl nazítří, než kněz přezpívá pašije, transportován za Kokotské rybníky.

Tehdy pekelník vytáhl pergamen a už tu byl úpis.

Druhý den zase rambajs, čert popadl kámen a letěl do oblak. To by mělo být území bytostí nebeských, ale asi měli nějakou úmluvu, v jaké výši mohou čerti létat. Když letěl nad Horomyslicemi, spadla mu skalka do Klabavy. To ho zdrželo, pašije byly u konce. Čert shodil kámen na místo, kde teď stojí, sedlák se ho zbavil, a tím prý byl zachráněn. Na kokotské rybníky se nedostal.

Umíte si představit, že by tohle dělali ti shůry?

Konec Velkého smrku

Od kamene je to asi kilometr z mírného kopce k trouchnivějícímu kmeni Velkého smrku, tehdejší atrakci, u které se shromažďovalo po vzniku republiky občanstvo. Slavilo se tu i desáté výročí vzniku republiky, na kmen dokonce upevnili tabuli s vlasteneckým nápisem.

Kyselá půda v oblasti svědčila habrům a bukům, také jedlím a borovicím, smrky tu byly ojedinělé. Strom, který později dostal název Velký smrk, vysadili v roce 1840 asi jako hraniční.

Pro svou mohutnost byl roku 1928 označen Památkovým ústavem jako chráněný, blesk při bouřce o deset let později urazil jeho vršek.

Voda z Čůráčku

Strom posléze zmladil výhony, většina nepřežila, nakonec zůstaly dva. V roce 2008 opadalo jehličí, strom přišel o vodu, ta vytékala malou vodotečí, která se vynořila jako pramen Čůráček v hlubokém údolí pod stromem. Na konci údolí stála v 19. století rybárna, kde se v sádkách chovali pstruzi. Vlastnil ji lesník Eduard Zelenka, později sádka zrušil a začal stáčet do lahví vodu zvanou Lesní pramen.

Odumřelý Velký smrk v roce 2008 porazili, část kmene leží u stezky, vedle stojí infopanel a přístřešek nad pařezem.

K prameni U Čůráčku je to již kousek, odbočka k němu vede od hlavní cesty.

Velmi chutná chladná voda vytéká z kovové trubky, k dispozici k napití je tu zavěšen hrníček. U vývěru to dost klouzalo, ale napil jsem se. O kokotských lesních pramenech se více dozvíte na posledním infopanelu.

Krátký, ale intenzivní výlet

To už jsem došel do Nové Huti, následovala další cesta do navazujíci obce Dýšina, odkud mě autobus dovezl na nádraží do Plzně. Na zakoupení jízdenky jsem měl pět minut, rychlík do Prahy jel v 17 hodin načas.

Z Rokycan jsem vyrazil asi v půl dvanácté, výlet to byl podpůldenní a stál za to.