Článek
Vítězné mocnosti chtěly ukázat, že skutečně berou vše, reparace a omezení uložená hnala po nesmírných lidských ztrátách poražený stát na pokraj naprostého zbídačení. Třeba že Výmarská republika byla zmítaná jak hospodářskou, tak i politickou krizí, mohly její špičky diktatuře zabránit.
Nejednotná levice umožnila nástup nacismu
Místo semknutí se levice před narůstajícím nebezpečím vítězství extremistů se jen intrikařilo, pletichařilo - komunisté soupeřili se sociálními demokraty o moc. K moci paradoxně dostala příštího „vůdce“ levice. Německo v podstatě čekalo na svého mesiáše, třebaže většina obyvatel měla v úctě starého maršála a prezidenta Paula von Hindenburga, byla to jen osoba politická, ta ji práci zajistit nedokázala.
Pouliční rvačky příznivců znesvářených stran byly na denním pořádku, stále více končily krvavě. Nezřídka kdy dokonce smrtí. Na všech stranách padaly urážky, spousta řečí, ale stát se propadal do stále většího zmaru. S Hitlerem přišlo něco toužebně čekaného, nadějného, pevného.
Hitler ukázal cestu, která se líbila, v počátcích ale sliboval realisticky. Slíbil práci a lepší podmínky, znovuzapojení „zrazeného“ Německa mezi špičku světových mocností. První jeho velké vystoupení v Mnichově, označované jako pivní puč, se nezdařilo a Hitlerovi vyneslo vězení.
Paradoxně trest mu velmi pomohl, v káznici nadiktoval svému pozdějšímu zástupci Rudolfu Hessovi nacistickou bibli Mein Kampf. Přestože ji většina politologů a historiografů označuje za blábol, zformulovala základní postuláty Hitlerových myšlenek. Židé jako nástroj všeho zlého, tisíciletou říší nadvládu vyšší germánské rasy nad světem. Vše pomocí hrozeb, vydírání, a hlavně konfliktů.
Síla slova
Hitler měl zprvopočátku problémy. Byl Rakušan narozený v Braunnau. Říkalo se dokonce, že je nemanželské dítě, že v jeho žilách koluje i něco židovské krve. Prušák každým coulem, polní maršál von Hindenburg, se o něm hodně dlouho vyjadřoval jako o českém frajtrovi, pletl si prý Braunnau s Brannou. Pro Hitlera bylo ale občanství malou překážkou, zažádal o německé.
Netrvalo dlouho a mohl mluvit za svou novou vlast. Německo pozvolna hnědlo, ulice začaly ovládat oddíly SA, jejichž velitel Ernst Röhm, Hitlerův soudruh v bojích o davy, stále více upevňoval své mocenské postavení. Zatímco pravidelná armáda, Reichswehr, organizovaná v prušáckém duchu, byla početně omezená, na bataliony SA se žádné dohody nevztahovaly. Zprvu Hitlerova ochrana při jeho vystoupeních přerostla v obrovskou vojensky organizovanou masu, kterou nebylo možno pominout. Hitler měl sice svou osobní „pretoriánskou“ gardu, ale Röhm požadoval podřízení reichswehru, pravidelné armády, která mohla mít podle válečných podmínek 100 000 členů, SA. Chtěl permanentní revoluci. Německo se stávalo velkým bojištěm. Do toho pozvolna stoupal vliv nacistů na domácí dění. Hitler měl po svém boku několik osob, které se ukázaly na rozdíl od politiků typu kancléře von Papena nebo ministra obrany Schleichera, který se pod hrozbou puče Hindenburgovi do kancléřského úřadu vnutil, daleko lepšími hráči na politickém poli. Herman Göring, letecké eso velké války, nenápadný, ale o to víc intrikující Heinrich Himmler, pozdější tvůrce tajné policie a muž, který ovládl SS. Perfektní fabulátor a mistr slova Goebbels. Nacisté perfektně pochopili, jakou moc má rozhlas. Hitlerovy projevy se šířily do všech německých domácností.
Po vpádu do Sovětského svazu obdivoval Hitler Stalinovu genialitu se zavedením rozhlasu po drátě. Mimo přenášené informace nebyl k jiným přístup.
Krom toho Hitler maximálně využíval dopravních prostředků, včetně letadla, a během jednoho dne mohl oslovit řadu posluchačů. A neměl o ně nouzi. Sály byly nabité k prasknutí Jeho osobním pilotem se stal Hans Baur, letecké eso první světové války, jeden z nejbližších „vůdcových“ spolupracovníků. Zprvu létali Ju-52, později přešli zejména na condory. Koncem války měla Hitlerova letka na 50 strojů.
„Český frajtr“ kancléřem
Přední politici a mocenské vrstvy považovali Hitlera za parvenu, za ubožáka, který jim upevní jejich vlastní postavení a potom se ho lehce zbaví. Veřejně si z něj tropili posměšky, ale zapomněli, že za ním stále více stojí „ulice“. Hitler začal hrát o vše, stupňoval své požadavky.
Tehdy vicekancléř, pozdější kancléř von Papen o Hitlerovi postupně si budující cestu k uchopení moci, prohlásil: „Toho ubožáka zaženeme do šesti neděl do kouta, kde bude kvičet.“
Jenže „ubožák“ na rozdíl od svých protivníků byl agilní, parlament mu stál v cestě a on se ho rozhodl jednou pro vždy odstranit z cesty. Velkou oporu měl v Reichswehru. Pro staré generály byla vzpoura věcí naprosto nemyslitelnou, mladí důstojníci před sebou měli vidinu kariéry. Na tajných schůzkách s armádními špičkami Hitler předestřel víc než lákavý program. Vybudovat zcela moderní mohutnou armádu, skoncovat s marxistickými živly v Německu, dobytí nových prostor a germanizaci území. To se nemohlo nelíbit. Nacisté vyhráli nejprve volby v malém státě Lippe, ale na plné čáře. To odstartovalo další události, voliče, kteří nehlasovali pro ně dobrovolně, dokázaly bojůvky SA „přesvědčit“. Hitler požadoval rozpuštění kabinetu a vypsání předčasných voleb. Ještě nebylo pozdě, ale nikdo se neodvážil zasáhnout, všichni stále spoléhali na Reichswehr jako pojistku bezpečnosti proti nástupu hnědých košil. Jenže vojsko se již rozhodlo, vidina mocné armády byla neodolatelná.
Nakonec se neuvěřitelné stalo skutečností, stařičký Hindenburg podlehl nátlaku a jmenoval Hitlera kancléřem.
Ten přísahal na demokracii, ústavu, zákony, opozice tomu uvěřila. Stalo se tak 21. ledna 1933 při takzvaném Postupimském dni, kdy proběhla inaugurace nově zvoleného říšského sněmu, kde nacisté měli stále menšinu.
Hitler přísahal věrnost Německu nad hroby pruských králů a okázale podal před Posádkovým kostelem ruku Hindenburgovi. Patetické gesto oklamalo téměř všechny. Mnozí to ale brali jako přechodný krok. Nevěřili, že by skutečně nacisté opanovali zemi. Mimoto Hindenburg byl stále říšským prezidentem. Své pravomoci ale přestal využívat a tiše je delegoval na Hitlera. O tři dny později sněm odhlasoval předání pravomocí říšskému kancléři. Třicátého ledna se Hitler stal říšským kancléřem. Okamžitě požádal o rozpuštění říšského sněmu a vypsání předčasných voleb. Prezident žádosti vyhověl. Exekutiva se tak stala vlastní vůlí zbytečnou. Na základě tzv. führerprinzipu přešla veškerá moc do „vůdcových“ rukou a od něho směřovala dolů na nižší stupně.
Zapomeňte na demokracii
Přesto v prvních týdnech po převzetí moci řada oblastí Hitlera nevolila. Ostře se proti nacistům vymezilo zejména Bavorsko, ale i Porýní nebo Slezsko. Proti působila i církev, která ale velmi brzy otočila.
Demokratické strany Hitlerovi ustoupily z cesty a podrobily se diktatuře. V krátké době byly všechny zakázány a jejich představitelé byli prvními vězni koncentračních táborů. Ty se začaly budovat v březnu 1933.
Stalo se tak na základě výnosu „Na ochranu německého národa“. Na tři měsíce mohly být uvězněny v ochranné vazbě osoby podezřelé z vlastizrady, velezrady a narušování veřejné bezpečnosti.
Nevztahovalo se to pochopitelně na SA a spolek „starých bojovníků“ Stahlhelm. Němci měli pocit, že Hitler pouze zamezil „rudému teroru“, jehož se velmi obávali. Budoucí „vůdce“ ale prozíravě nesliboval okamžité zlepšení. „Dejte nám čtyři roky, potom nás suďte!“ prohlásil.
To se dalo akceptovat. Jeho programem bylo – Vše pro Německo. Němci okouzleně podlehli řečnickým vystoupením Rakušana a začali přijímat opatření namířená proti nim.
Němci měli náhle pocit, že nikdy nebyla myšlenka němectví tak naplněna, cítili se sepětí se svou vládou. Nacistické heslo Kdo nejde s námi, jde proti nám!, se ukázalo velmi prorockým. Tajná policie plnila vězení, udávání se rozjelo na plné obrátky a ke všemu se dalo beztrestně si vylít vztek a frustraci na židech. Nejnižší lidské pudy tekly ulicemi. SA si zřizovala soukromé mučírny.
Požár říšského sněmu
Dodnes neobjasněná záhada, požár říšského sněmu 27. 2. 1933 zapálil celé Německo.
Třebaže ze založení ohně byl obviněn na místě činu chycený nizozemský komunista Marinus van der Lubbe a z akce byli okamžitě obviněni komunisté, zůstává řada otazníků. Oheň vzplál na více místech, zřejmě byl žhářů více. Názory, že v tom měli prsty sami nacisté, nejsou bezdůvodné. Několik minut po ohlášení ohně se na místo dostavil Hitler, Goebbels, Göring a další nacistické špičky. „Vůdce“ byl na oficiální večeři nedaleko budovy sněmu. Požár byl tak intenzivní, že stavbu zničil.
Příští den odpoledne Hitler předložil říšskému prezidentovi narychlo v noci nastylizovaný výnos. Nesl název „Na ochranu lidu a státu“. Šlo o zbavení se vnitřního nepřítele. Ovšem byl to „jen“ výnos, nikoli zákon, ten musel projít parlamentem. S tím si ale už Hitler hlavu nedělal. Věděl, že při přípravě zmocňovacího zákona mu Hindenburg bránit nebude a s odpůrci z jiných stran se dokázal vypořádat.
Okamžitě se rozjela obrovská policejní akce, odpůrci režimu, hlavně komunisté a sociální demokraté, byli zatýkáni podle již dávno připravených seznamů. Plnily se mučírny i internační tábory. Přes to všechno se nacisté snažili, aby další události vypadaly jako normální demokratické převzetí moci. Říšským poslancům ostatních stran slibovali různé ústupky, jež rozhodně nehodlali plnit. Pro zmocňovací zákon musely být přítomny dvě třetiny poslanců a také dvě třetiny z nich musely být ve složitém volebním systému pro. Podařilo se i díky tomu, že většina poslanců z řad komunistů byla ve vazbě.
Požárem začala nová etapa národně socialistické revoluce, která během půl roku změnila Německo k nepoznání. Požár 6 dnů před vypsanými volbami nemohl přijít ve vhodnější chvíli.
Zmocňovací zákon - úplně zmocnění se moci
Nacisté ale ve volbách nezískali absolutní většinu a museli spoléhat na hlasy koaličního partnera, jímž byla Německá lidová strana. „Přesvědčovací akce“ proběhla bez větších problémů. Hitler se dokázal vypořádat se vším. 15. března předložil návrh zmocňovacího zákona, (Ermächtigungsgesetz), jímž vláda na čtyři roky převzala zákonodárnou moc. Tím nacisté dosáhli politické moci bez podpory většiny v Říšském sněmu. Německy se jmenuje Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich. Poslanci, kteří zasedali v Krollově opeře, kam parlament po požáru sněmu přesídlil, byli pod obrovským tlakem ulice. Okolí budovy zaplnily davy SA, vyřvávající nacistické popěvky a provolávající hesla o okamžitém přijetí zmocňovacího zákona. Někteří poslanci byli davem i inzultováni. Bylo jasné, kdo opanoval scénu.
Nakonec 444 poslanců bylo pro, Krollovou operou se nesl sborový zpěv Horst Wessel Lied. Hnědá vláda zvítězila.
Zákon schválili 23. března 1933, vyhlášen byl den následující. Podepsali ho prezident von Hindenburg, ministr zahraničí von Neurath a ministr financí von Krosigk.
Již v následujících týdnech se objevily první antižidovské excesy, které nabíraly na síle. Hitler, do té doby umírněný, opět vystoupil ostře proti Židům.
Ulice patřily totálně oddílům SA. V některých případech se prý dokonce do nacistických bojůvek hlásili i bijci patřící dříve ke komunistům.
SA ale postupně začaly přerůstat Hitlerovi přes hlavu, Röhm za sebou cítil obrovskou masu, která měla upozadit Reichswehr, a začal si klást nehorázné požadavky. Pozvolna se schylovalo k „noci dlouhých nožů“.
Zajímavé jsou dobové dokumenty, ukazující, jak bylo vše vojensky organizováno, začínalo se mládeží, uniformami, pochody, fanglemi, tábory, výchově k absolutní poslušnosti a oddanosti Vůdci, Německou pracovní frontou, Svazem německých matek a zbožštěním velkého vůdce. Vše zabezpečeno dohledem tajných služeb, zejména gestapa a státní policie. Donášelo se a zavíralo o sto šest.
Použité materiály – G. Knopp – Hitler, Hitlerovi stoupenci, Uchopení moci, Hitlerova mládež – Ztracená generace, H.. Picker - Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu, Ch. Ailsby Třetí říše den po dni, V. Kutscher: První padlí
