Hitlerovy raketové zbraně odplaty měly přinést zvrat ve válce

Osmnáctého srpna 1943

Hlavní stan RAF oznamuje: Minulé noci podnikly naše bombardovací svazy při jasném měsíčním svitu hromadný nálet na Pennemünde, asi 100 kilometrů západně od Štětína. Jedná se o největší a nejvýznamnější vědecký pokusný ústav Německa. Naše letadla narazila na velký počet nepřátelských nočních stíhaček, z nichž byly mnohé sestřeleny. Bombardéry mosquito bombardovaly cíle v Berlíně.

Hitlerovy zbraně odplaty

Operace Hydra se rozjela. Podle vyjádření britského leteckého maršála Harisse se jedná o jeden z nejdůležitějších náletů války. V Pennemünde na poloostrově Usedom na severu Německa leželo jedno z nejutajovanějších zařízení ve Třetí říši – továrna na takzvané zázračné zbraně V – Vergeltungswaffe – zbraně odplaty. Zde byly zkoušeny rakety Fi 103 (V–1) a Aggregat 4 (V–2). Nejprve měl být zničen Karlshagen, kde bydleli vědci a vývojoví pracovníci, a poté obě tovární haly, vývojové středisko a odpalovací rampy. V akci je zapojeno pět set devadesát sedm lancasterů a halifaxů s naditými pumovnicemi. Před nimi letí dvacetičlenná skupina mosquit, která se stáčí na Berlín. Němci usuzují, že jejich hlavní město bude vystaveno velmi těžkému náletu, a stahují nad něj všechny vzdušné síly, které mohou uvolnit. K jejich překvapení zde zasahují pouze mosquita a bombardéry směřují ke břehům Baltu. Zde ve třech vlnách útočí a shazují 1593 tun trhavých a 281 tun zápalných pum. Než se Němci vzpamatují, letouny otáčejí a mizí k Anglii. Přesto stíhači stačí ještě sestřelit 40 letounů nad svým územím.

Mohutný úder, který měl zcela zničit Hitlerovu „továrnu na rakety“, se ale minul účinkem. Když Němci ráno mapovali škody, zjistili, že byli povětšinou usmrceni ruští váleční zajatci, kteří zde byli nasazeni zároveň s polskými dělníky. Ztráty činily 735 lidských životů. Němečtí vědci na tom byli se 178 usmrcenými nesrovnatelně lépe. Nebyl zničen ani aerodynamický tunel, ani vývojové středisko V-1, dokumentace zůstala nepoškozena. Přesto nejbližší spolupracovník říšského maršála Hermanna Wilhelma Göringa generálplukovník Jeschonnek, který se dozvídá o náletu, spáchá pod vlivem nečekaného spojeneckého úderu sebevraždu.

Němci oklamou Brity dokonale, neodklízejí trosky, zdánlivě neobnovují zničené výrobní haly, takže letecké snímkování přináší obrázky zmaru. Spojenci jsou tak ukolébáni, že po dalších devět měsíců nechávají Pennemünde v klidu. Aerodynamický tunel je přestěhován do Kochelu v Horním Bavorsku, odpalovací zkoušky a výcvik raketových jednotek do polské Blizny, kam těžké bombardéry nedolétnou. V pohoří Hartz se připravuje podzemní výroba V -1 a V- 2. Raketové vojsko řídil generál Dornberger.

Odplata nakonec Hitlera nezachránila, ale hlavní vývojový pracovník Wernher von Braun se postaral o úspěšný start americké raketové techniky. Amíci věděli, že takový mozek je škoda poškodit pár uncemi olova, takže mu nabídli celkem slušné živobytí.

Létající smrt

Němci vyvíjeli raketové střely již delší dobu, ale jako ve většině případů se vše tříštilo v otázce kompetencí. Göring sázel na klasické letouny a teprve v roce 1942 proběhla patřičná jednání s potenciálními výrobci. V červnu oslovili nacističtí pohlaváři firmu Fiesler v Kastelu s objednávkou projektu letounové střely s požadovaným doletem 250 kilometrů a nosností 800 až 1000 kilogramů trhavin. Na klasickém raketovém motoru ale již od roku 1936 pracoval stále se rozšiřující tým vědců. Po úspěšných zkouškách v roce 1939 se zdálo, že cesta pro dálkovou raketu je otevřena. Válka vývoj odsunula stranou, ale pokračovalo se v něm a po neúspěších na východní frontě naopak začalo soutěžení mezi vývojem letounové střely a pokračujícím stadiem dokončování rakety označované v prototypu jako A 5.

V prosinci 1942 se uskutečnil pokus s prototypem letounové střely v klouzavém letu právě na základně v Pennemünde. Vynesl ji letoun FW 200 a brzy vyzkoušeli i prototyp s motorem. Střela byla konstruována jako samonosný středoplošník se symetrickým vřetenovitým trupem, který se skládal ze šesti oddílů.

Vpředu byl měřič vzdálenosti a kompas. Za touto sekcí následovala bojová hlavice, nejdříve vyráběná z ocelového plechu, od roku 1944 i ze dřeva a z překližky, když se hlavice začaly plnit ve Velvětech u Teplic v Čechách, kam byla po spojeneckých náletech na Německo přemístěna část výroby. Ve třísměnném provozu se plnilo 105 hlavic denně, měsíčně to bylo 2625 hlavic až do konce března 1945.

Třetí sekce byla palivová nádrž na 550 až 640 litrů leteckého benzínu, za nimi zásobníky se stlačeným vzduchem. Následoval řídící systém, zdroj elektrické energie – 30V baterie a vzadu pohony kormidel. Celková váha střely byla 2200 kg. Zbraní odplaty ji nazval říšský ministr propagandy Joseph Goebbels v roce 1943.

V-1 měla být vypouštěna z katapultů a byl k tomu určen 155. protiletecký pluk, který byl přemístěn do Francie na pobřeží kanálu La Manche. Hitlerovou strategií bylo rozsáhlé bombardování Anglie a pokus o přinucení Spojenců k podepsání separátního míru.

Kluzák, nebo klasická raketa?

Zatímco V–2 létala po balistické dráze jako klasická raketa, V-1 létala podle předem nastaveného programu. Kurz, letovou výšku ani vzdálenost nebylo možno měnit. Princip byl poměrně jednoduchý, vrtulka na špici kontrolovala svými otáčkami nastavenou vzdálenost, poté se zastavila, zablokoval se přívod paliva a výškové kormidlo se nastavilo pro strmý sestup. Bojovou hlavici uvedl po pádu v činnost zapalovač.

Pro V-1 mluvily menší náklady, tudíž i možnost většího nasazení.

Byla ale celkem lehce zranitelná, což se později prokázalo, kdy se jí Britové účinně zbavovali i tím, že stíhači ji nabrali křídlem a vychýlili z letu, popřípadě ji ve vzduchu sestřelili. Proti V-2, která mohla nést 975 kilo amatolu, což byla méně výkonná trhavina, která jako jediná snášela aerodynamický ohřev a namáhání za letu, neexistovala obrana. Ale její účinky nebyly zdaleka tak velké, jak si od nich Němci slibovali. Jednak kvůli zmíněné náplni, jednak kvůli obrovskému rozptylu v místě dopadu. V trupu dlouhém 14,036 metru, o průměru 1,651 metru, byl motor na bázi spalování etanolu a kapalného kyslíku, což vedlo k mnoha výbuchům již při startu. Byla řízena vloženým programem, který se nedal rušit a po vystoupání na balistickou křivku již pokračovala v naprogramovaném letu na cíl. Pohon zajišťoval na tehdejší dobu nejvýkonnější raketový motor, jako palivo bylo užito 3800 kg metanolu, spolu s 4900 kg okysličovadla. Tah motoru byl 27 tun, po dobu 68 sekund, po skončení zážehu A4 letěla rychlostí 1400 m/s. Pohonné hmoty se vstřikovaly 1224 tryskami.

Testy V-1 se nezdařily

V květnu 1943 došlo k porovnávacím testům mezi oběma typy, aby bylo jasné, který bojový prostředek se bude vyrábět sériově. Oba starty V-1 skončily havárií, V-2 tedy zvítězila. Ale vítězství to bylo zdánlivé, o výrobě obou zbraní bylo již rozhodnuto, protože situace na frontě vyžadovala nasazení nových zbraní, které podle „vůdce“ měly zvrátit poměr sil. Výroba V-1 trvala asi 280 hodin a cena 3500 marek byla poměrně nízká. V-2 stála 38 000 marek a práce na ní trvala 12 950.

V září roku 1944 se rozhodlo o zformování sebevražedné jednotky pro pilotované V-1. Měla se snížit váha paliva, pilot měl sedět v jednoduché kabině. Uvažovalo se o tom, že by se po navedení nad cíl a zablokování kormidla vyskočil a pak se vrátil do Německa. Bez katapultu to byl naprostý nesmysl, nehledě na náporový motor za kabinou. Pro výcvik posádek pilotovaných verzi Fi 103 existovala i vlečená, kluzáková verze bez motoru se dvěma kabinami. V-1 dopravovaly nad cíl i Heinkely 111. V-1 ale byly i v pilotované verzi, jednu takto upravenou testovala Hitlerova oblíbená letkyně H. Reitschová.

Cílem nejen Anglie

K frontovému nasazení došlo 16. června 1944, kdy bylo proti Londýnu odpáleno 244 V-1. Do 26. března 1945 jich Němci odpálili na Londýn a jižní Anglii 10 492. Přes tři tisíce jich selhalo hned po startu, 1847 jich zničili stíhači, 1878 protiletadlové dělostřelectvo, 232 jich uvízlo v balonové přehradě. Němci ale také ostřelovali Antverpy – 8696 V-1 a Lutych – 3141. Z toho je patrné, jak velká produkce střel v říši byla. V-1 usmrtily 634 Angličanů a 17 981 jich zranily.

Kromě stíhaček, které napadaly V-1 již nad Kanálem, bylo do boje zapojeno ještě 800 těžkých, 1800 lehkých protileteckých děl a 700 raketometů. Londýn byl kryt hradbou balonové přehrady. Když si Britové v srpnu mysleli, že se s V-1 dokázali vypořádat a částečně se omezila evakuace obyvatelstva na venkov, hlavně dětí a žen, 8. září v 18 hodin 43 minuty explodovala v Chiswicku první V-2. Zabila 4 lidi a zranila deset. Od 8. září do 13. října vypálili Němci jedenadvacet V-2 na Paříž, cíl zasáhlo devatenáct střel. Do 27. března 1943 jich vyslali na Londýn a jižní Anglii 1403, na cílové objekty jich dopadlo 1054. Třináctého října začali posílat A 4 na Antverpy, Lutych a Brusel. Dohromady odpálili na tato města 2050 raket.

Pro velkou poruchovost ale téměř třetina nedoletěla, přesto způsobily velké ztráty na životech. V Belgii to bylo 6448 mrtvých a 22 524 zraněných, zničeno bylo 9230 bytů, 51 100 velmi poškozeno. V Británii bylo zničeno 28 000 bytů, milion byl těžce poškozen.

Okamžitá odplata

Raketové útoky ale vyvolaly samozřejmě reakci. Spojenecké letectvo nyní přeneslo válku na německé vnitrozemí a byly bombardovány objekty nesouvisející s válečnou výrobou. Letecký úder měl kódové označení Thunderclap (Úder blesku). Podle Churchillova návrhu kromě masivního bombardování Berlína mělo být totálně zničeno i několik desítek malých měst. Obrovské škody napáchaly letecké údery zejména v Drážďanech, Hamburku, Kolíně a dalších městech.

F. Netík: Smrt se učí létat, MF

Peenemünde – Wikipedie (wikipedia.org)