Masakr na Vraždě předcházel srážce stavů a císařských na Bílé hoře

Defenestrace císařských místodržících 23. května 1618 z paláce Pražského hradu zažehla celoevropský konflikt, který se protáhl na 30 let a skončil až v roce 1648 podepsáním takzvaného vestfálského míru. Spor české protestantské šlechty s císařem Matyášem přerostl v ozbrojený konflikt. Matyáš se snažil po smrti svého bratra Rudolfa II. upevnit upadající moc katolické církve na základě Rudolfova majestátu.

Jiskru zažehlo rozhodnutí vrchnosti zavřít dva protestantské kostely v Broumově a zboření chrámu v Hrobu, který patřil arcibiskupství v Praze. Na katolických pozemcích je postavili bez povolení luteráni. Tím byla porušena dohoda Cuius regio, eis religion – Čí je země, toho je víra. Ta se stala nedotknutelnou, ale paradoxem bylo, že se to týkalo hlavně poddaných, kteří na šlechtických panstvím žádnou volbu neměli, museli poslouchat pány, na rozdíl od přímých poddaných krále.

Vznikla z toho tahanice, v níž si Matyáš vyhradil právo veta nad sněmem v pražském Karolinu, kde se spor měl řešit.

To vedlo k defenestraci, šlechtici se domnívali, že za zákaz sněmu mohou místodržící.

Víra žoldáky nezajímala, šlo o peníze a kořist

Od jednání bylo upuštěno, obě strany to chtěly vyřešit silou. Matyáš si najal Karla Bonaventuru Buqvoye, aby postavil armádu, stavové začali také verbovat, do čela vojska zvolili hraběte Matyáše Thuna. K tomu ještě měli k dispozici žoldáky zkušeného válečníka Arnošta Mansfelda.

Pak začalo vzájemné oťukávání a menší srážky. U Záblatí prohrál Mansfeld bitvu s císařskými, v listopadu 1618 ale dobyl katolickou Plzeň. Thun se dostal dvakrát před Vídeň, ale bez zakončení.

Když Matyáš zemřel, nastoupil na trůn ortodoxní až fanatický katolík Ferdinand II. Tomu se podařilo definitivně upevnit postavení Habsburků, položil základy absolutismu v říši. Následná tvrdá rekatolizace se zabavováním a rozkradením majetku šlechty a měst vedla k přílivu zahraniční šlechty a exodu do zahraničí.

Masakr na Vraždě směřoval k bitvě na Bílé hoře

Od malé kapličky zasvěcené svaté Anně u silnice číslo 177 vedoucí z Mladého Smolivce na do Radešovic se vine uzounká asfaltka ke Starému Smolivci. Asi po kilometru v mírném stoupání se po levé straně vynoří kamenný pomník a o kus dál malé odpočinkové místo s informační tabulí. Na pomníku stojí, že tu 6. října 1620 padlo 200 mužů. Z omšelé tabule se dá vyčíst, kdo byli ti mrtví a k čemu zde, kde se říká na Vraždě, došlo.

V létě se střety mezi spolkem katolických zemí bránících habsburský trůn a českými protestanty, kteří svrhli císaře Ferdinanda II. a na trůn instalovali spíše floutkovského a ambiciózního Fridricha Falckého, přesunuly na jih.

Habsburkové byli silnější

Povstání českých stavů proti habsburskému panovníkovi Ferdinandu II. Štýrskému se dostalo do svízelné situace z vojenského i politického hlediska. Na mezinárodním poli bohužel nenašlo takovou podporu, v jakou doufalo a jakou si slibovalo od protestní volby kurfiřta Fridricha Falckého českým králem.

Toho stavy zvolily v létě 1619 s vidinou, že Falcký získá pro povstání silné zahraniční spojence v Německu a v Anglii, a tím i finanční, politickou a vojenskou podporu od celé protestantské Evropy. Teprve třiadvacetiletý panovník stál totiž v čele německé Protestantské unie říšských knížat, a kromě toho měl za manželku nejstarší dceru anglického krále Jakuba I. Alžbětu Stuartovnu.

Těmto očekáváním bohužel mladý král nedostál – jeho tchán se od českých záležitostí distancoval a neangažovala se v nich ani Protestantská unie.

Ferdinand II., jehož stavovská vzpoura silně rozhořčila, byl v oslovování spojenců úspěšnější. Kromě států Katolické ligy získal i podporu významného bavorského vévodu Maxmiliána I. a dále polského krále.

Císařští vyvraždili Písek

Zatímco na podzim roku 1618 dokázala česká vojska na bojištích ještě vítězit a dobyla málem i Vídeň, o dva roky později byla zatlačována stále hlouběji do středu Čech.

Na sklonku září dobyla katolická armáda pod velením hraběte Karla Bonaventury Buquoye stavovský Písek, který vydrancovala a jeho mužskou populaci z velké části vyvraždila (podle odhadů zemřelo asi 2700 obyvatel Písku. Řádění dobyvatelů přežilo podle legend kromě žen a dětí jen dvacet mužů, kteří se údajně ukryli v řece pod přepadem vody v jezu).

Po dobytí Písku, v němž zůstala posádka pod velením žoldnéře Dona Martina de Hoeff-Huerty, postupovala katolická vojska dál na Prahu.

Přepadení zadního voje

V prostoru mezi obcemi Starý Smolivec, Radošice a Mladý Smolivec, kudy vedla starodávná zemská obchodní stezka spojující Příbram s Norimberkem, se jim v údolí zdejšího potoka Lomnice postavilo na odpor stavovské vojsko.

Zhruba patnáctitisícová až dvacetitisícová císařská armáda přitáhla do prostoru v úterý 5. října 1620 ve směru ode Lnář. Souběžně s ní postupovalo vojsko Maxmiliána I. Bavorského, které téhož dne obsadilo Zelenou horu.

Armáda se rozhodla v údolí přenocovat, zejména proto, že okolní rozsáhlé louky nabízely dostatek krmiva pro jejích zhruba osm tisíc jezdeckých koní.

Devět tisíc pěších, mušketýrů a pikynýrů, se rozložilo po stráních na levém břehu potoka, další velký oddíl se utábořil u Starého Smolivce. K tomu tu bylo mnoho vozů trénu.

Vpád císařského vojska na jih Čech donutil stavovskou armádu pod velením Kristiána z Anhaltu k urychlenému přesunu z jižní Moravy, kde nedlouho předtím zastavovala vpád polských jezdců. Polský král byl na katolické straně a pomáhal Habsburkům. Dvacet tisíc stavovských žoldnéřů táhlo přes Jindřichův Hradec a Tábor a 5. října se dostalo zhruba k vesnici Hvožďany, ta se nachází asi pět kilometrů od Starého Smolivce.

Že přichází stavovské vojsko věděl Buquoy už večer.

Poručil zrušit tábor a žádal o pomoc Maximiliána.

Za svítání stavovské jednotky zaútočily. Ale tábor již byl prázdný, takže Anhaltovi žoldáci dostihli jen zadní voj, kryjící ústup. Císařští se zasekli v úzké cestě u brodu, tam je stavovští napadli. Některé z vojáků zabili, až když se vzdali a odmítli přejít na druhou stranu. Což bylo v té době běžnou praxí, bojovalo se pro žold a kořist, kdo to nechtěl pochopit, toho zabili. Na místě bylo zmasakrováno asi 200 císařských vojáků. Stejný počet jich utrpěl těžká zranění. Zabito bylo mnoho koní, nejen jezdeckých, ale i formanských. Na Vraždě se to prý jmenuje kvůli tomu, že císařští zabili místního mlynáře. Ty další oběti asi nestály za zaznamenání.

Vítězové pohřbili padlé důstojníky, řadové vojáky a koně museli zahrabat vesničané, přitom tenkrát obce měly pár chalup a několik desítek obyvatel.

Nic se nerozhodlo

Bitka byla zbytečná, pro císařskou armáda to nebyla žádná tragédie. Jen to vyprovokovalo další násilí, v následující den císařští vypálili obec Poříčí, která dostala později přídomek Spálené.

A přišel 8. listopad 1620

Anhalt protivníka nepronásledoval, táhl ku Praze. Následoval střet vojsk u Rakovníka ve dnech 27. října až 6. listopadu, kde byly ve městě hlavní stavovské síly, po vyčerpávajících bojích, které stály řadu mrtvých a výsledek byl nerozhodný, se stavovští zcela vyčerpaní doslova doplazili na Bílou horu…

Zimní král

Vzhledem k délce panování, rok a 4 dny, dostal Fridrich Falcký přídomek Zimní král.

Fridrich Falcký, který uprchl po porážce na Bílé hoře ze země, utekl s doprovodem přes Náchod do Vratislavi, jeho příbuzní mu pomohli zbudovat dvůr v nizozemském Haagu, nakonec skončil osamocen v Moháči, kde zemřel ve věku 36 let na mor. Místo jeho hrobu není známo.

Českým králem se stal až v době, kdy již stavové prohrávali jeden střet za druhým. V Čechách nezanechal dobrý dojem, jeho dvůr byl příliš německý.

Nechal vyrabovat a poničit svatovítský chrám, což mu žádné sympatie nepřineslo.

Falcký ztratil nejen Království české, ale i další léna, Slezsko, obě Falce a Moravu. Byl uvržen do říšské klatby, jeho kurfiřtskou hodnost a Falc přiřkla císař v roce 1623 Maxmiliánoví Bavorskému jako dík za podporu proti povstalcům.

Zdroje:

Infotabule

cs.wikipedia.org/wiki/Pražská_defenestrace_(1618)

cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Starého_Smolivce