Hledal jsem hraniční patník, který dělí stůl na Hochwaldu na saský a český

Zhruba po deseti minutách na asfaltové silničce, na niž jsem vstoupil v mé oblíbené lokaci Žitavských hor v Hainu na okraji Oybina, jsem sám se sebou začal vnitřní spor. Chci navštívit Hochwald, česky Hvozd, druhou nejvyšší horu v Žitavských horách? Jasně, chci. A stojí mi ten krpál za tu námahu? Potlačoval jsem pocit, že znám lepší využití soboty a takto se sváře jsem najednou byl zhruba za 40 minut na rovince, která mě zavedla k chatě a rozhledně. Takže námaha se vyplatila.

Chce to jen koukat se pod nohy, to se lépe jde, než stále koukat na to, jaký úhel stoupání cesta přináší.

Cestou mě minul turistický vláček vezoucí tři lidi do údolí. Skoro jsem jim záviděl, že to mají za sebou, ale můj cíl ležel na české straně.

Shora po krajině

U paty chaty, jak se to rýmuje, stojí příjemná restaurace se zahrádkou. Schody na rozhlednu jsou široké, dobře se po nich stoupá, ani se nezadýcháte. Na vstupních dveřích visí cedule s nápise, že vstup jsou dvě eura, kasička je hned za vchodem. Od 67 let už se neplatí.

Shora je nádherný kruhový výhled na Sasko, část Polska, kde vystupuje hlavně elektrárna v Bogatynii a obří jáma povrchového dolu Turów, převážná část výseče patří Česku. Překonal jsem závrať a fotil. Stálo to za to. Rozhledna je vysoká 25 metrů, je velmi podobné té, která stojí na Jedlové, taky ji nechal zbudovat stejný horský spolek, otevřeli ji v září 1892.

Kde je ten patník?

Asi 300 metrů směrem do našeho vnitrozemí leží druhý, vyšší, hvozďácký vrchol s další chatou. U ní je velká terasa pro turisty, vnitřek je v německém horském stylu. Vaří se tu, při přepočtu eura ke koruně se najíte za dost velké peníze, ale výborné pivo, černý Steiger stojí 4,50 euro. V restauraci bylo dost strávníků, venku se sedělo převážně u piva.

Stál jsem u cíle své expedice, na česko-německé hranici, kteráž tu je raritní, neboť jak praví průvodce, čára prochází středem stolu, takže můžete sedět na české a nohy mít na německé straně. Trochu jako z Cimrmana. Jenže jsem nenašel správný patník, byl pod nějakou lavicí a slečna, která tu velmi pilně a laskavě obsluhuje, nevěděla o této „veledůležitosti“ zhola nic.

Až na wikipedii jsem našel fotku dotyčného hraničního kamene a stolu, ale ta je z roku 2008. Já ho neviděl.

Hranice se neposouvají ani v Sudetech. Patník je pod lavicí, není vidět, ale je tam.

Ostatně těch kamenů je kolem chaty několik, tak můžete courat v obou zemích, jak je libo.

Na terase u chaty stojí dřevěný kříž, který vztyčili na místě, kde se dříve stýkalo panství žitavské, zákupské a jablonské. To bylo dříve, než se vytyčila česko-německá hranice.

O hoře a kopci se nechci rozepisovat, znamenalo by to jen trochu upravit informace a není jich málo najdete zde: Hvozd / Hochwald.

Cestou necestou a stopem

Od chaty jsem se dal na cestu do Krompachu, po červené se schází dost náročným terénem přes velké balvanové pole, dal jsem na radu odfukujícího stoupajícího pocestného a obešel to po schůdnější stezce na Babiččin odpočinek, což je přístřešek u silnice, odtud se dá jít asi 3 kilometry do Mařenic.

Zkusil jsem stop do Krompachu, za deset minut jsem už jel do obce, kde roste nejstarší tis na našem území, roste si tu přes 2000 let.

Měl jsem na stop štěstí, protože bus tu jezdí jen v pracovní dny. Na třetí mávnutí jsem pokračoval s týmž řidičem a jeho synem do Cvikova. Odtud bus do Nového Boru a přestup na autobus do Prahy.

Výlet, trochu cimrmanovský, se vydařil. Příště snad ještě vyjdu na Luž.

Zdroj:

www.hochwaldbaude.de