Kostel Panny Sněžné, kde kázal i Želivský, byl několikrát místem masakrů

V pražských dějinách má kostel důležité místo. Historie se s ním nemazlila, místo obří stavby zůstala postavena jen malá část.

Měl to být největší pražský kostel. Nyní, pohlcen zástavbou, připomíná ztracenou loď uprostřed města.

Nejvíce z kostela Panny Marie Sněžné uvidíte z Františkánské zahrady, to se objeví horní část, klenba s věžičkou. Průčelí se objeví z Nádvoří 14 pražských mučedníků.

Historie kostela, z něhož bylo dostavěno jen kněžiště, které je nyní chrámovou lodí, je hodně zajímavá.

Kostel nechal založit 3. září 1347, den po své korunovaci, jako trojlodní baziliku s klášterní svatyní karmelitánů, císař Karel IV. Měl to být úkryt pro korunovační klenoty. Zakládací listina byla určena pro místo za hradbami Starého města pražského mezi Havelskou branou a židovskou zahradou.

Kostel dostal zasvěcení podle baziliky Santa Maria Maggiore postavené za papeže Liberia (352- 366).

Původní projekt byl navržen jako 100 metrů dlouhá dvouvěžová stavba, výška střední lodi měla dosahovat 40 metrů, byl dokončen pouze presbytář a ambity, místo dvou věží je mohutná vstupní zvaná“ krásná“.

Samozřejmě se počítalo s umístěním ostatků a relikvií svatých, kterými byl vládce přímo posedlý.

Císař Karel IV. byl velmi zbožný muž. Jeho záliba ve svatých a jejich skutcích se projevovala i ve stavbě kostelů a hromadění ostatků svatých. Dosvědčuje to i výzdoba kaple svatého Kříže na Karlštejně.

Ve středověku byly pozůstatky nebo i předměty dotýkané velmi kvetoucím obchodem. Sběratelství artefaktů různých mučedníků představovalo pro jejich dodavatele nevysychající zdroj obživy. Řady martyrů se rozšiřovaly, počty zlomků jejich těl dosahovaly četnosti, a to se ještě začalo kšeftovat se zázraky.

Jeden z nich dal vzniknout stavbě římského kostela Panny Marie, nazvaný Sněžná (italsky della Neve). Legenda okouzlila Karla natolik, že podobný chrám nechal postavit také v Praze.

Až napadne sníh, postavte mi kostel, sdělila Panna Marie

Atmosférická porucha způsobila (podle pověsti o zázraku), že 5. srpna 352, tedy v tom nejparnějším létě, napadl ve Věčném městě sníh. Jak vysvětlit takovou událost? Církev si věděla rady, neprodat takový zázrak shůry by bylo minimálně neekonomické, ale když u toho může ještě figurovat Panna Maria, tak to nešlo opominout.

Z bohorodičky, která nese řadu přídomků, se stala i Pannou Marií Sněžnou.

Římský bohatý měšťan Giovanni česky Jan s manželkou nemohl zplodit potomka, přitom měli velký majetek, nevěděli ale, komu ho odkázat. Modlili se úpěnlivě k Panně Marii, ta se Janovi i manželce zjevila ve snu s geniálním řešením. Přijme majetek, pokud na její počest nechají zbudovat kostel.

Už sám dvojsen je zázrak, kdo měl asi originál a kdo kopii? A to ještě netušili, že další snový příjemce byl papež Liberius. Trojici vstoupila Bohorodička do hlavy s tím, že musejí vystavět kostel jí zasvěcený na místě, kde zítra napadne sníh.

Ráno bylo bílo na pahorku Esquilinus nedaleko Kolosea. Papež do sněhu berlou narýsoval půdorys a pak se začalo stavět. Výsledkem byl kostel Panny Marie Sněžné. Baziliku nechal Liberius za patricijské peníze postavit v letech 352 až 366, ale stála na trochu jiném místě.

Ráno bylo bílo na pahorku Esquilinus nedaleko Kolosea. Papež do sněhu berlou narýsoval půdorys a pak se začalo stavět. Výsledkem byl kostel Panny Marie Sněžné. Baziliku nechal Liberius za patricijské peníze postavit v letech 352 až 366, ale stála na trochu jiném místě.

Tenkrát ještě světice nebyla v takové vážnosti jako v pozdější době, kdy efezský koncil roku 431 potvrdil Kristovu matku jako Bohorodičku. To podepřelo mariánský kult. Nynější stavba pochází z doby Sixta III. z let 432 až 440.

Bazilika Santa Maria Maggiore je jedním z nejvýznamnějších svatostánků ve městě a patří Vatikánu. Několikrát byla ale přestavována. V původním kostele papež Hadrián II. za přítomnosti věrozvěstů Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář bohoslužebné knihy psané ve staroslověnštině a tím povolil jejich užívání.

Bylo? Nebylo!

Legenda o vzniku kostela se dostala do římského breviáře, v roce 1969 ji ale vyjmuli, protože jediné, co bylo prokázáno je, že v létě je v Římě horko. A to je na zázrak trochu málo.

Co císař netušil

Ale to nevěděl, a také mu to bylo jedno, císař Karel IV. Stojím na Jungmannově náměstí, kostel je zakrytý v průčelí budovou rakouského velvyslanectví, i z Františkánské zahrady je vidět jen horní část.

Přitom v době založení stál vně městského opevnění. Karla uchvátila zasněžená římská romance a umínil si přenést ji do Čech, kde bývaly zimy hodně kruté, takže Sněžná by bylo pro Panenku Marii to pravé jméno.

Svatostánek měl být místem příštích korunovací, přitom na Hradčanech již byla rozestavěna Svatovítská katedrála. Co vidíme z chrámu, je jen presbytář. Dostavění bylo na žebravých karmelitánech, jimž císař věnoval kostel i okolní pozemky. Z žebrání se ale kostel dostavit nepodařilo.

Když tu řádil Jeroným se svými tlupami

Římský kostel se stal jedním z nejvýznamnějších ve městě, vše tu probíhalo v poklidu, pražský protějšek měl osudy daleko dramatičtější, zasloužili se o to hlavně pražští radikálové, v podstatě lůza vedená Jeronýmem Pražským.

Jeroným byl zlou postavou hnutí, fanatický radikál, v Kostnici ho upálili rok po Husovi. Rozvášněné tlupy v roce 1412 kostel vyrabovaly, areál zpustošily a dokonce sestřelily zvon.

Po třech letech, kdy se podařilo dát vše do pořádku, vyplenili kostel s klášterem znovu. Stačil nepatrný podnět a šlo se drancovat.

Fanatický kazatel Želivský

V roce 1419 zakázal král Václav IV. kázání husitských kněží v pražských kostelech, protože radikalizovali chudinu a vyvolávali nepokoje. Chrám Panny Marie Sněžné byl jeden ze tří, kde se mohla při mši i nadále podávat svátost pod obojí způsobu, tedy hostii i víno.

Tady kázal fenomenální řečník, jehož původ je neznámý, ale zřejmě zběhl z premonstrátského kláštera v Želivi, dostal tedy přídomek Želivský. Nejprve kázal v kostele svatého Štěpána Na rybníčku, poté přešel k Panně Marii Sněžné, kde ho mohlo poslouchat daleko více lidí. Při jeho kázáních některé z žen upadaly do extáze a omdlévaly, muži v něm viděli vůdce a spasitele.

Do této role se vžil, podle toho jednal, nesnesl jiný názor, s odpůrci se vyrovnával nemilosrdně. Želivský věřil, že Češi jsou vyvolený národ, který zbuduje Království už zde na Zemi, po Posledním soudu zbydou jen spravedliví a poctiví. Už žádné odpustky! hřímal z kazatelny. Pražská chudina slova o rovnosti hltala.

On to byl, kdo táhl v čele davu zprvu ke kostelu svatého Štěpána Na Rybníčku,tam se přímo rozběsnil, poté už se šlo na novoměstskou radnici, kde byli vězněni účastníci městských nepokojů. Tady došlo k první pražské defenestraci.

Když se o tom král, který dlel na svém Hrádku u Kunratic dozvěděl, dostal asi mrtvici. Jeho tělo tajně dopravili do zbraslavského kláštera, zřejmě by ho rozběsnění a zfanatizovaní radikálové rozsápali.

Další události spadají do začátku husitské revoluce.

Želivský zavedl ve městě diktaturu, jeho slovo bylo zákonem, začal se míchat i do vojenských věcí, jako vůdce výpravy dostal výprask při nepodařeném obléhání Mostu.

Umírnění husité už ho měli plné zuby, své odpůrce nechával popravovat, takže došlo i na něho, skončil 9.3.1422 na popravčím špalku novoměstské radnice. Pohřben má být v kostele Marie Sněžné, kde se neví.

Kalich u Martina

Asi dvě stě metrů od mariánského kostela stojí, nyní utopený v městské zástavbě, kostel svatého Martina ve zdi. Ve zdi proto, že zasahoval jednou stěnou do hradební zdi. Zdejší farář Jan z Hradce byl Husovým stoupencem. V kostela roku 1414 začal podávat jako jeden z prvních pod obojí, tj. tělo i krev Páně. Krev – víno – podával z kalicha, odtud název kališníci.

Ve roce 1434 se rozhořela válka mezi Starým a Novým městem. Přitom byla zbořena kostelní věž.

Po roce se vracejí vyhnaní karmelitáni a kostel opravují, v roce 1483 dav při morové epidemii opět kostel ničí a táhne na židovské ghetto, protože vše zavinili Židé. Alespoň tak jim to bylo předestřeno.

Místo u Panny Marie pustlo, roku 1566 se zřítila klenba, zůstaly jen obvodové zdi. Bohorodička svůj svatostánek vyklidila.

Protestanti versus katolíci

V roce 1603 požádal generální ministr řeholního řádu Francisco de Sousa císaře Rudolfa II. o získání zříceniny, panovník to v roce 1606 souhlasí a stavbu sám podporuje.

Františkány ale nikdo v Praze neměl příliš v lásce. Františkáni byli katolíci, v zemi se šířil protestantismus, v Praze byla necelá třetina katolíků a ti byli jinověrci napadáni.

Čtrnáct pražských mučedníků

Nejhorší události pro kostel přišly v roce 1611. Vnitřní prostora před chrámem nese název nádvoří Čtrnácti pražských mučedníků. Tabule si většina návštěvníků nevšimne nebo nepátrá po důvodu pojmenování. Odpověď se skrývá v boční, adorační kapli. Většina návštěvníků obdivuje honosnou výzdobu kostela, k mučedníkům nezavítají.

V roce 1611 vtrhli do Čech Pasovští a začali plundrovat a drancovat. Pozval je Rudolf, aby mu pomohli proti Matyášovi, habsburskému bratrovi, který chtěl český trůn. Císařovi se hroutila moc, byl nemocen, nechtěl řešit nějaké nepokoje. Drancovali pasovští žoldnéři najatí Leopoldem Habsburkem, k nim se připojila pražská spodina, ta se k vojákům přidala s vidinou nakradení si. Vraždilo se, drancovalo, znásilňovalo.

Na kostel zaútočilo asi 700 lidí, vedl je berounský dobrodruh Matouš Hovorčovský z Kolivé Hory. Rozvášněné tlupy vtrhly 15. února do františkánského kláštera, krutě v kostele zmasakrovaly čtyři mnichy, další čtyři v klášteře, nakonec zavraždily i šestici schovanou na půdě.

Prostor před kostelem nese název nádvoří Čtrnácti pražských mučedníků.

Akci vyvolaly zprávy, že mniši tajně pomáhali prchajícím pasovským jezdcům, kteří ustupovali z Prahy. Pasovské „dostal“ za hranice Petr Vok, který vyplatil ohromné výpalné za jejich odtáhnutí.

V dubnu 1611 byl nad vrahy mnichů vynesen hrdelní ortel, čtrnáct jich popravili.

V roce 1650 až 1654, vystavěli nový klášter, zřídili tu nemocnici, lékárnu a pekárnu.

V 17. století začalo blahořečení zavražděných mnichů, to pokračovalo na počátku minulého století, vše se zaseklo po komunistickém převratu v roce 1948. Beatifikační proces se táhl až do roku 2012, kdy je Řím uznal za mučedníky, v adorační kapli je hned u vchodu pod oltářem jejich symbolický „hrob“.

Areál dokončili ve 2. polovině 17. století, ale zdaleka ne v takové míře, jakou si Karel IV. představoval. Barokní výzdoba je impozantní, nachází se zde deset velkých soch zřejmě od Arnošta Heidelbergera. Monumentální je hlavní raně barokní oltář z let 1649–1651, se svými 29 metry je nejvyšším sloupovým oltářem v Praze. Jeho spodní polovina odkazuje na založení stejnojmenné římské baziliky.

Ve Františkánské zahradě roste mnohasetletý tis pamatující masakr

Františkánská zahrada ke kostelu přináležející byla původně kostelní užitkovou zahradou. Roste tu tis červený, v roce 1998 vyhlášený památným stromem. V  koruně má ukrytou sošku Panny Marie. Strom zasadil pravděpodobně některý z prvních františkánů, byl tedy svědkem ukrutností.

Za protektorátu zde nechali Němci vybudovat velkou protipožární nádrž, v pozdějších dobách sloužila jako kluziště. Mniši byli odtud vyhnáni v roce 1950.

Zahrada je málokdy přístupná, ale má se to prý změnit.

Mozaika na průčelí kostela od Viktora Foerstera pochází z roku 1900.

Františkáni dostali kostel zpět v roce 1991, stavbu narušilo staticky hloubení metra, musí se stále hlídat.

Golemův maršál a maršálův golem

V kostele je pochován maršál Kryštof Heřman Russworm, velitel císařských vojsk, známý z filmu Císařův pekař a Pekařův císař (skvěle zahraný Zdeňkem Štěpánkem), který chtěl oživit legendárního Golema.

V Česku je Panně Marii Sněžné zasvěceno 16 kostelů. K některým nejsou relevantní informace.

cs.wikipedia.org/wiki/Kostel Panny_Marie Sněžné_(Praha)

cs.wikipedia.org/wiki/Čtrnáct pražských mučedníků

Františkánský tis – Wikipedie

Informace v kostele