Křižník Aurora – legenda bolševické (kontra)revoluce

„25. října 1917 ve 21.40 byl z příďového 152mm děla křižníku Aurora na příkaz vojenskorevolučního výboru vypálen výstřel signál k útoku na Zimní palác.“ Tolik nápis na mosazné tabuli na ochranném plášti kanonu, u kterého se stále fotí davy lidí.

To výstřel z Aurory zahájil Velkou říjnovou socialistickou revoluci, hlásala po desítky let bolševická propaganda ránu, která padla v podzimní mlze. K tomu ovšem muselo být dodáno, že za vším stál veliký Lenin, který právě pobýval v petrohradském Smolném paláci, hodně daleko od místa, odkud Aurora vystřelila. Kdyby mu to nepřišli říci, ani by o tom nevěděl.

„Bolševici uskutečnili v říjnu 1917 svůj kontrarevoluční puč“, píše ve své knize Rusko plné křížů Alexander Jakovlev, někdejší vysoký funkcionář komunistické strany SSSR, poradce prezidenta Gorbačova, který ve svých dílech popisuje pravou tvář socialistickokomunistického systému.

Výstřel z Aurory měl „zažehnout“ světovou revoluci, ale podle posledních poznatků té noci byla nad Něvou velká mlha, která zvuk kanonu pohltila, křižník kotvil tak, že na něj ze Zimního paláce, kam se hnali útočníci na sídlo regulérně a demokraticky zvolené Prozatímní vlády, nebylo vidět. Možným signálem spíš bylo světlo z nedaleké budovy Admirality. Výstřel z lodního děla ale byl později oficiálně posvěcen, jako jediná možná interpretace. Komunistická strana řídila vše, nejen doma, její ambice byly globální. K tomu potřebovala armádu, jež bývala prestižní záležitostí, a vojenské přehlídky v Moskvě ukazovaly, že „socialismus sice znamená mír, ale…“ Ruská armáda se po letech rozkladu opět nebezpečně zvedá.

Kdy byla revoluce?

Někteří historici se přou, jestli už revoluce nezačala o dva, tři dny dříve, tedy ne 7. listopadu, podle ruského kalendáře, 25. října podle našeho, ale 5., neboli 22. či 23.

Dvaadvacátého si podřídil petrohradský sovět, nejvyšší bolševický městský orgán, všechny vojenské jednotky, takže vlastně nebylo proč Zimní palác, který měl minimální ochranu, dobývat. O vojenském puči se dokonce diskutovalo v novinách, ale předseda vlády Kerenský nechtěl stáhnout z fronty jednotky věrné vládě, pokládal bolševiky za tlučhuby. Ostatně většina obyvatel Petrohradu si ničeho nevšimla, Šeljapin zpíval v divadle, kavárny byly plné, rovněž kabarety, útok na palác byl jen ukázkou síly, a jak píše Jakovlev, účastnili se ho především marodéři, vojáci, které nebylo pro nespolehlivost možné poslat na frontu, a část místní posádky. A Aurora. Plavidlo, které se proslavilo jen tím, že bylo ve správný čas na správném místě. Ale křižník toho zažil daleko více.

Jitřenka imperiálního Ruska

Rusko bylo bezesporu imperiální mocností, na souši, a snažilo se i na moři, ale tam mu to moc nešlo.

Zatímco ostatní svět zabíral kolonie, Rusové se roztahovali v možnostech své říše do šířky. Vzhledem k velké zaostalosti se jednalo o anexe v rámci kontinentu, nejlépe na Kavkaze. Ambice byly i na východní hranici. Vliv na Čínu, Mongolsko a Koreu se předpokládal ve stále větší intenzitě. Carské Rusko mělo obrovské území, které končilo až na Dálném východě, většina života se ale odehrávala v jeho evropské části, kde byl i ekonomický potenciál. Dálněvýchodní teritoria muselo Rusko střežit především před sílícím Japonskem, ale dostat tam lodě z evropských přístavů bylo značně obtížné.

Na trase Kronštadt – Vladivostok se nenacházel jediný přístav, který by ruské námořnictvo mohlo považovat za domovský. Z černomořských základen se nedalo projet úžinami Dardanely a  Bosporem, ty ovládalo znepřátelené Turecko. Proto se stavěly bojové lodě, jednou z nich byla i Aurora, (kýl byl založen 4. června 1897, spuštěna na vodu byla 24. května 1900). do služby ji uvedli v roce 1903.  Loď byla nazvána po bohyni Jitřence, další v její třídě byly Pallada a Diana.

Chráněný znamená, že není celý chráněn pancířem, ale jsou chráněny jeho důležité části.

Porazte Japonce!

Idea to byla krásná, ale nereálná. Car Mikuláš II. si usmyslel, že jeho loďstvo se může vyrovnat japonskému a poslal Auroru spolu s dalšími loděmi do Port Arthuru, ruské dálněvýchodní vojenské základny, aby pomohly zdejší 1.tichomořské flotile. Křižník vyplul spolu s dalšími plavidly pod vedením admirála Vireniuse 8.10.1903. Nakonec byly lodě pro slabou sílu odvolány, ale jen dočasně. V té době již Rusové dostávali od Japonců pořádně na frak, místní flotila byla zničena, ale Mikuláš a jeho kabinet trvali na svém. Nakonec se ještě přidala další flotila. 2. tichomořská, pod velením admirála Rožestvenského, smutného hrdiny následujících událostí.

Špatně odhadl situaci a vplul přímo po hlavně japonských děl. Tak se lodě dostaly do bitvy u Cušimy (27. května 1905), naprosté japonské vítězství vymazalo ruské síly z hladiny.

Port Arthur padl, Japonci většinu ruských lodí potopili.

Aurora v bitvě vystřílela 303 152mm granátů, 1282 střel ráže 75mm. Křižník byl zasažen osmnáctkrát, jedna 75mm střela zasáhla můstek a zranila několik důstojníků.

Smrtelně zraněn byl kapitán Jegorov, vystřídal ho kapitán 2. třídy A. K. Nebolsin.

Padlo 15 námořníků, zraněno jich bylo 83.

Lodi se podařilo probít z bojiště a byla s křižníky Oleg a Žemčug Američany krátce internována v Manile. Po podepsání příměří odplula v roce 1906 do Libavy,ruské základny na Baltu.

V meziválečném období brázdila světová moře, zajímavostí je i návštěva přístavu Suda na Krétě a Malty.

Pod bolševickou vlajku

Z palubního deníku můžeme číst, že křižník byl v období první světové války zařazen v sestavě Baltského flotu v zimě 1914/15 dostal novou výzbroj. Pak přišla jeho dějinná úloha. Po opravách ho zakotvili v Petrohradu. Právě nečinnost posádky a vliv bolševických agitátorů přinesl na palubu takzvaně revoluční myšlenky.

To už byl v Petrohradě Vladimír Uljanov, zvaný Lenin, Apflebaum (Grigorij Zinověv), Rosenfeld (Lev Kameněv), Džugašvili (Josif Stalin), Salomon (Jakov Sverdlov), Bronštejn (Lev Trocký) a všichni ostatní, kteří se jmenovali vlastně jinak. Lenin pronášel své nesmysly o tom, že celosvětový požár revoluce je zažehnut a ti, kteří neměli nic, neuměli číst ani psát, mu naslouchali s otevřenou pusou a vidinou ráje na zemi. Že v tom ráji musí někdo dělat, a ne jen zabíjet, bylo v tu chvíli vedlejší. I námořníci z Aurory, původem rolníci, chtěli jít domů. Proto se přidali na stranu bolševiků.

Zatímco Rusové dělali revoluci, Němci si mnuli ruce, jak se jim podepsáním míru s Leninem v Brestu Litevském podařilo uvolnit obrovské armády z východní fronty, aby je mohli poslat před kanony na frontě západní. O tom, že s Leninem z jeho švýcarského exilu přijely v zapečetěném vagonu miliony ve zlatě, nikdo z chudáků neměl tušení. Zaslepeni rudými komisaři se přidali námořníci k „revolucionářům“. Lenin v tu dobu vyčkával, jak to vše dopadne. Signál k zahájení povstání dal bolševický vůdce Petěrsburgu Vladimir Ovsejenko. Pak se věci daly do pohybu.

Náměstí před Zimním palácem, nynější Ermitáží, je obrovské, podle později natočeného propagandistického filmu se tu střílelo jako u Verdunu, opak je pravdou. Nečetná posádka Zimního se stáhla zadním vchodem, výstřelů padlo jen pár, do průčelí paláce pálily Rudé gardy. Ale když byla revoluce velká, musel být i velký útok.

Kanony z Aurory na obrněném vlaku

V meziválečném období se námořnictvo moc nemodernizovalo, křižník se částečně rekonstruoval, dokonce se uvažovalo o jeho demontáži. Na úlohu Aurory při revoluci se zapomínalo, Stalin staré bolševiky nemilosrdně masakroval, tento symbol mu po chuti rozhodně nebyl. Více se hledělo na ostatní druhy zbraní, ale za druhé světové Aurora opět zasáhla do bojů. V prvních dnech války sloužila jako plovoucí protiletecká základna námořní pevnosti Kronštadt, která chrání vjezd do Sankt Petěrsburgu. Část posádky přešla na ostatní plavidla Baltského flotu, z nich potom jako námořní pěchota šli na bojovat na břeh.

„Veškerou těžkou výzbroj demontovat a poslat na frontu!“ zněl rozkaz velení obrany Leningradu; město už tehdy neslo jméno bolševického vůdce. Zbylá posádka z Aurory odešla na břeh bojovat na nejohroženější úseky fronty, na jejich místo nastoupili lodníci z říčních flotil. Některá děla zabudovali do pevných pozic v městském rajonu Gudegrof, ale další těžkou artilérii umístili na obrněný vlak Baltinec. Křižník nakonec dostal několik zásahů a potopil se na mělčině, po celou dobu války nespustil bojovou zástavu. Při boji zahynula celá posádka.

Muzeum lodě i podivné revoluce

Na Auroru si stalinské vedení vzpomnělo znovu koncem války. Bylo rozhodnuto, že loď bude vyzdvižena, opravena a přeměněna na výukové středisko. Kvůli tomu se změnilo i vnitřní uspořádání křižníku. Tomuto účelu sloužila loď od roku 1947 do roku 1961.

Poté přišlo rozhodnutí, že se z Aurory stane plovoucí muzeem. Po opravách opět nainstalovali 152mm kanony Kanz, při renovaci pomáhali námořníci veteráni.

V roce 1968 byl křižníku udělen Řád VŘSR.

V roce 1961 Auroru překotvili k Nachimovskému námořnímu učilišti.

V roce 1992 byla vztyčena vlajka se svatoondřejským křížem, v roce 1998 byla v podpalubí vysvěcena lodní kaple. Křižník slouží i jako místo vyřazování nových námořníků a ceremoniální místo. Muzeum v podpalubí je zajímavé, je o dějinách ruského námořnictva, samozřejmě se vztahem k Auroře. Na nábřeží u křižníku jsou stánky se spoustou většinou nevkusných suvenýrů a tretek. Nejhezčí je křižník v noci, kdy ho osvětlují reflektory z hladiny Něvy.

Ministr obrany Ruské federace Sergej Šojgu rozhodl o celkové renovaci plavidla, Auroru odtáhly v roce 2014 remorkéry na námořní základnu v Kronštadtu. Po dvouleté opravě se vrátila na kotviště v Petrohradu.

Zajímavosti

Port Arthur

Lü-šun-kchou,: v minulosti místo také známé jako Port Arthur nebo Rjodžun. Leží v provicii Liao-ning Čínské lidové republiky v jejím nejjižnějším okresu Ta-lien na jihu poloostrova Liao-tung, kde se nachází skvělý přírodní přístav. Právě tento přístav se stal jedním z důvodů pro vypuknutí první čínsko-japonské války (1894-1895) a následně rusko-japonské války (1904-1905). Na „západě“ (a v Rusku) byl na přelomu století přístav označován jako Port Arthur na počest kapitána britského královského námořnictva Williama C. Arthura, který v srpnu 1860, během druhé opiové války, připlul do tehdy rybářské vesnice Lü-šun se svou poškozenou fregatou na opravy.

Mikuláš II. Alexandrovič,

poslední ruský car, vlastním jménem Nikolaj Romanov (18.5. 1868 až 17. července 1918. V průběhu ruské občanské války byl nucen po státním převratu v únoru 1917 odstoupit, s celou rodinou a několika přáteli, kteří šli dobrovolně, byl poslán do vyhnanství na Sibiř. Bolševická revoluce je zastihla v Tobolsku, počátkem roku 1918 je deportovali do Jekatěrinburgu. Když se k městu blížily české legie, nechali bolševici carskou rodinu povraždit, aby nesloužila jako symbol protistátního odporu. Vražda se odehrála na Leninův příkaz, ruská pravoslavná církev Mikuláše prohlásila za svatého.

Jakov Michajlovič Sverdlov (1885 až 1919)

Pocházel z ortodoxní židovské rodiny. Fanatický profesionální revolucionář, zapojil se do revoluce v roce 1905, od roku 1906 do 1917, byl buď ve vězení, nebo ve vyhnanství. Někdy ho označovali za prvního vůdce Sovětského svazu, ten ale vznikl až v roce 1922, ale po říjnové revoluci ho zvolili vůdcem ruské SFSR.

Vyhlásil Rudý teror, krvavé řádění bolševiků s desítkami, možná stovkami tisíc obětí, historici se o počty přou, byl to šílený masakr, lůza ukázala, co dovede. Sverdlov dal pokyn k vyvraždění carské rodiny, schválil to i Lenin. Sverdlov zemřel v roce 1919 zřejmě na španělskou chřipku, některé prameny uvádějí, že ho zmasakrovali dělníci v továrně, kam šel agitovat. Zbili ho kvůli židovskému původu, antisemitismus byl v Rusku velmi silný, pogromy se značným počtem obětí byly časté.

Řada předních bolševiků přitom byla židovského původu.

Jméno Port Arthur nese ikonická hospoda v Náchodě.

/zdroj wikipedia/

/cs.wikipedia.org/wiki/Jakov_Sverdlov

cs.wikipedia.org/wiki/Aurora_(křižník)

Chráněný křižník – Wikipedie

cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Port_Arthuru

vlastní text z návštěvy lodi