Článek
Portugalský ostrov Madeira je v posledních desetiletích stále více vyhledávaným výletním cílem.
V 19. století si ho oblíbila i rakouská císařovna Alžbeta. Připoutána ke stěžni, za prudké bouře cestovala v roce 1860 císařovna Alžběta zvaná Sisi část plavby na plachetnici na Madeiru. Kapitán a celá posádka ji zapřísahali, aby sešla do podpalubí, panovnice však po dlouhou dobu vzdorovala živlům. Počasí bylo rozervané jako Alžbětina duše. Strávila tu vánoční svátky.
Nabízeli něco, co Němci neznali
Ostrov pro bohatou floru, kdy stále něco kvete, nazývají také Balkón Atlantiku. Jako dovolenkářskou destinaci ho nabízela nacistická národní pracovní organizace Kraft durch Freude (německy "Síla skrze radost"; KdF), kterou zaštiťovala Národně socialistická německá dělnická strana (německy: Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP). Organizace vznikla v roce 1920, brzy se stala jediným oficiálním představitelem zastupujícím v rámci Německé pracovní fronty říšské obyvatelstvo. Perfektně řízenou propagandou o přednostech nacismu působila nejen na německé půdě, ale předváděla nacionálně socialistické hnutí i mimo Německo.
Šéf KdF Robert Ley
Perfektní organizace, nebylo úniku
Vše bylo výborně organizováno. Němci, kteří se do té doby účastnili akcí v různých spolcích a kteří milovali masovou zábavu, měli najednou pocit, že se stát o vše postará, že jim nabízí bezstarostný život. Strukturou akcí se předcházelo protistátní a disidentské činnosti.
Vše centrálně řídila nacistická strana, hnutí bylo vojensky organizované, to měli Němci rádi, když měli kromě Vůdce i menší až nejmenší vedoucí v čele všemožných uskupení včetně například vedoucího domu. A také uniformovanost se velmi líbila.
KdF se roku 1939 stala největší cestovkou na světě
KdF tvořilo několik sekcí, každá organizovala jiné volnočasové aktivity.
Krom různých sportovních akcí pořádaly sportovní halová i venkovní vystoupení, levné koncerty, výstavy převážně s tématikou rodina a strana. Nejpopulárnější byly dotované společné dovolené, něco jako v pozdějších dobách rekreace ROH u nás. Na pobřeží ostrova Rujana vyrostl obří rekreační komplex Prora. Byl dimenzován na 20 tisíc lidí a tady měla být pro vybrané straníky organizována a konzumována dovolená v duchu „nové doby, nového národa, vše pro Vůdce a vlast! Celý název zněl Koloss von Prora, osm obytných bloků mělo zabírat pobřeží zálivu Prorer v délce 4,5 kilometrů, stavělo se 150 metrů od pláže. Hitlerův architekt Albert Speer počítal s dvoulůžkovými pokoji s výhledem na moře. Kolos měl mít kina, koncertní sály, sportoviště…Po vypuknutí války se práce zastavily, po jejím skončení tu ubytovali běžence z východní Evropy. Poté tu cvičila Sovětská armáda, zničila tři z osmi bloků. Od roku 1956 se tu usadila Lidová armáda NDR. Po sjednocení Německa se z části objektu stal hotel, zbytek poničili vandalové a neudržování. Roku 2000 tu vytvořili středisko o minulosti projektu Prora. Poté zbývající část skoupili developeři a začali budovat byty.
Výletní loď Robert Ley
Pro všechny, ale ne zase tak docela
Třídní rozdíly měly být překlenuty zpřístupněním volnočasových aktivit nejen střední třídě. Ovšem prostí dělníci na tom byli hůře. Každý měl mít zájem se zapojit do boje o „nové Německo.“ Velmi oblíbené byly výletní plavby, jedné na lodi „Robert Ley“ se dokonce zúčastnil i Adolf Hitler, kterého jeho přívrženci vítali jako Boha a měli ze setkání celoživotní zážitek. Německému turistickému průmyslu se dařilo až do začátku války. Zatímco v roce 1934 se rekreace s KdF účastnilo 2,3 miliónu Němců, v roce 1938 už to bylo 10,3 miliónu.
SS general von Steuben, další z výletních lodí
Pod státním dohledem
Vedoucím organizace byl nacistický předák Robert Ley. Sekcí KdF byla řada, největší a nejziskovější byl Úřad po cestování, turistiku a dovolenou. Kromě klasické dovolenkové činnosti se pořádaly domácí a zahraniční exkurze, takže dělníci se dostali i do jiných závodů. Vše perfektně promyšleno a řízeno. Masy viděly, že se stát stará, málokdo by reptal, naopak se téměř všichni snažili v mašinérii vojensky řízeného státu poskočit o příčku více. Propaganda podporovala pobyty v přírodě, mládež byla podchycena v Hitlerjugend a Svazu německých dívek, velkou váhu měl Svaz německých žen. K tomu uniformy, dýky u pasu, krátké kalhoty, bubny, píšťaly, prapory a pochodně. A hlavně rozkazy! Měla být vytvořena fyzicky zdravá společnost, připravená na válku a tvrdou práci.
Oblíbené výlety lodí
Úřad nabízel jednodenní a víkendové pobyty, ale také týdenní až třítýdenní. Němci jezdili vlakem nebo autobusy, ale jakmile se začaly nabízet lodní zájezdy, většina si přála se na ně dostat.
Kancelář Němcům nabízela zlevněné výletní plavby, s čímž se zpočátku nepočítalo. Ale flotila šesti plavidel byla postavena speciálně pro tyto účely. Vlajkovou lodí se stal Wilhelm Gustloff, zaoceánská loď, pojmenovaná po švýcarském nacistovi.
Dovolená s politickou agitací
Protože s loděmi nacisté vyjížděli mimo německé výsostné vody, bylo nařízeno, že se cestující obléknou střídmě a také se budou důstojně chovat, aby se pro zahraničí stal nacismus přitažlivým. Na lodích se sice konaly maškarní plesy, ale značnou část plavby provázely politické přednášky a besedy. Pití a podávání alkoholu bylo zakázáno, vše bylo pod dohledem tajné policie. Plavby na těchto zaoceánských lodích byly státem dotované, někdy se používaly jako ceny v různých pracovních soutěžích, oblíbená byla plavba na Madeiru trvající 18 dnů.
Ubytování bylo na lodi, program společný.
Cena byla 120 marek, to byl asi měsíční úřednický plat, do Norska mohli Němci vyjet na týden za 50 marek. To se dalo uspořit.
Cestovalo se také menšími plavidly do Lisabonu, Janova, Neapole, Palerma, na Bari, Benátek, na pobřeží Afriky…
Pro střední třídu
Většinou jezdila střední třída, dělníků bylo daleko méně. Do zahájení tažení proti Sovětskému svazu uspořádala KdF více než 45 miliónu zájezdů a exkurzí. Organizace měla v roce1939 sedmtisíc stálých zaměstnanců, vypomáhalo přes 135 tisíc dobrovolníků.
Po vypuknutí války se činnost přesunula na vnitroněmecké aktivity a vojenské zábavy – přehlídky, cvičení, koncerty vojenských hudeb…
Loď Goya potopila v dubnu 1945 ruská ponorka, po katastrofě Gustloffa šlo o druhou největší námořní tragedii.
Pro potřeby armády
Wilhelm Gustloff byl zabavený roku 1939 po vypuknutí války armádou, poté ho označila Kriegsmarine jako Lazarettschiff D a přestavěla na nemocniční loď. V roce 1940 z lodi odstranili lékařské vybavení a plavidlo přeměnili na kasárenskou loď. Potopila ho ruská ponorka 30. ledna 1945 při návratu do Německa z Gdaňsku, přičemž zahynulo odhadem 9934 lidí. Na palubě byli civilisté, ale také vojenský personál, takže po mnoha diskusích, do jaké míry se jednalo o útok na neozbrojenou loď, došli odborníci k závěru, že šlo o legitimní vojenský cíl.
Společná akce Hitlerovy mládeže a Svazu německých dívek
Na palubě bylo 10 582 lidí.
Z toho: 8956 válečných uprchlíků,173 členů posádky, 918 vojáků 2. Unterseeboot-Lehrdivision, 373 vojenských pomocnic,162 zraněných vojáků. Velitelem ponorky I-13 byl Alexandr Marinesko. O několik dní později, 10. února, dvěma torpédy potopil druhou německou loď, taktéž z původní rekreační flotily Steuben, která převážela převážně zraněný vojenský personál a přes 800 civilistů, přičemž celkový počet obětí se odhaduje na 4267.
Vzpomínka na císařovnu Alžbětu ve Funchalu na Madeiře
Byl nositelem mnoha sovětských vyznamenání, skončil jako civil kvůli nadměrnému požívání alkoholu. Po nějaké době zase nastoupil k námořnictvu. Alexandra Marineska v roce 1990 posmrtně vyznamenal titulem Hrdina Sovětského svazu ruský prezident Michail Gorbačov.
Kapitán ponorky, která potopila německé lodě v roce 1945, A. Marinesko na známce
Konec války
Robert Ley byl zrekvírován v srpnu 1939 a po půlroce provozu přestavěn, jako další plavidla KdF, na nemocniční loď. Loď během války několikrát přestavěli. Devátého března 1945 ji v hamburském kotvišti bombardovaly letouny RAF. Vrak zde zůstal do roku 1947, poté ho odtáhli k sešrotování do Británie.
Zdroje
