Článek
Většinou to byli janičáři, sultánova osobní garda. Tvořili první moderní stálou armádu. Rekrutovali se z dětských nemuslimských otroků, kteří byli přinuceni konvertovat k islámu. Většinou se jednalo o Balkánce - Albánce, Bosňáky, Chorvaty, Řeky či Srby, ale také o Armény. Byli vždy privilegovaní, což v nich vzbuzovalo pocit výjimečnosti a nedotknutelnosti. Nakonec je sultán Mahmud II. jako sbor rozpustil a po vzpouře v roce 1826 jich nechal přes 6 tisíc postřílet.
Pád Byzance
V osmanské turečtině byly tyto vojenské hudby, nejstarší pochodové kapely, označovány slovem mehter. Když si představíte zástupy vojsk, jejichž konce byly nedohlédnutelné, jejichž předvojem byla tato uskupení dusající monotónním pochodem, muselo se v křesťanech srdce zastavit. Koně nesli dva tympány, do nichž bušili jezdci, nad tím vlály prapory, na kopích koňské žíně, a pak následoval jeden oddíl za druhým.
Dějiny Osmanské říše jsou dlouhé a složité, rozprostírala se na evropské, asijském a africkém kontinentu.
Když se Osmané vypořádali pod vedením Mehmeda II. roku 1435 dobytím Konstantinopole s byzantskou říší, expandovali do Evropy. Říše se rozrostla na transkontinentální impérium.
Panovnické dvory se třásly, verbovalo se vojsko, opevňovala se města na nájezdních trasách, to samé se dělo s hrady.
Osmanské nebezpečí
Hrůzu z turecké hudby zažívali protivníci už od 13. století, kdy mehter začal při vojsku působit. Osmani byli ve svých výpadech stále smělejší a nebezpečnější.
Turecké nebezpečí bylo třeba zastavit, snažil se o to i Jiří z Poděbrad, ale jeho návrhy na panovnický pakt v Evropě neprošel. Kdo by se staral o nějaké ukoptěné zahraničí třeba ve Španělsku nebo Francii, tady byly v té době jiné zájmy. Tak se Turci dostávali stále blíže, a když osmanská vojska překročila Dunaj, došlo roku 1526 k velkému střetu u obce Moháč na hranicích Uher a Chorvatska. Na českém trůnu v té době seděli polští Jagellonci. Mladý král Ludvík, předčasně narozený, předčasně vhozený do proudu královských povinností, předčasně oženěný, byl předčasně bez zkušeností poslán do války s Turky. Na přesilovou armádu předčasně zaútočil a předčasně se musel dát na útěk. Utopil se v bahně u Moháče, tím skončila jagellonská doba a přišli na 400 let Habsburkové, neboť si Ludvíkova sestra Anna vzala mladého Ferdinanda. Rokem 1526 započaly osmansko-habsburské války trvající dvě stě let.
Právě u Moháče uslyšeli křesťanští bojovníci v plné síle mehter, o tři roky později se turecká vojska blížila k Vídni.
V istanbulském vojenském muzeu
Jak vypadá turecká muzika v reálu jsem měl možnost si vyposlechnout při vystoupení skupiny tureckých ozbrojených sil v istanbulském vojenském muzeu. Stočlenná kapela vystupuje v janičářských úborech. Rytmus udává bubeník, ten hnal zástupy Osmanů do útoku. Před Vídní mlátili ve stále zvyšujícím tempu do čtyř set obrovských tympánů, pro obránce to musela být spolu s jekem ke hradbám ženoucí se pestrobarevné masy šílená podívané.
V muzejním sále je to i v malé skupině účinkujících velkolepá podívaná. Pavími pery ozdobený turban upozorňuje na vedoucího ansámblu Corbacibasiho, je oblečen ve výrazně červených šatech. Nad hlavou se mu tyčí sultánova červená standarta. Orchestr řídí mehterbasi, na jeho povel začínají obří tympány své ďábelské dílo. Při taženích jich byly na koních zavěšeny tisíce. Chudáci zvířata. Do toho vstupují žestě a píšťaly, takový heavy metal jen tak neuslyšíte. K tomu se přidává zpěv. Ukázka byla si 20minutová, ale rozhodně to stálo za to ji shlédnout.
Že se nepřítel minimálně rozklepal, to je jasné. Vždyť jakou paniku působily zpívané husitské chorály bez hudebního doprovodu.
Muzeum se nachází nedaleko náměstí Taksim. V minulosti se tu nacházela vojenská akademie, v letech 1899 až 1905 zde studoval i budoucí prezident Atatürk, zachována zůstala jeho učebna. Muzeum seznamuje s historií osmanských konfliktů od dobytí Konstantinopole po současnost. Na prostranství u vchodu Množství exponátů je ohromující, vše v interaktivní formě mnohojazyčně.
Obléhání Vídně
Vraťme se ještě k Vídni. Ludvíkova manželka, královna Marie, utekla do bezpečí ke svému bratrovi arcivévodovi Ferdinadovi I. Habsburskému. Ten si nárokoval uherskou korunu, jenže Uhry už byly vazalsky spojeny s Osmany. Jak to v té době bylo dobrým zvykem, a přeneslo se to historicky do dalších staletí, na korunu si chtěl sáhnout i Jan Zápolský, který Turky podporoval. Ferdinand ho v roce 1527 napadl a Zápolský dostal na frak.
Zápolského měla zachránit 120 tisícová armáda, kterou mu na pomoc vyslal sultán Sulejman I. Nádherný, ta si při své síle lehce poradila s nepřítelem a dostala se 21. září 1529 před brány Vídně.
To už osmanské vojsko čítalo přes 140 tisíc mužů, z toho 108 tisíc Turků, k nim byli začleněni Srbové, Moldavci, elitních janičářů mělo být 120 tisíc a k tomu na 300 děl. Armádu zásobovali po Dunaji nebo velbloudími karavanami. Za vídeňskými hradbami se bálo o svůj život na 27 tisíc obránců s 72 děly.
Turkům se podařilo podkopat na několika místech hradby a vniknout do města. Obránci využívali při odhalování podkopů bubny, pokládané v nejohroženějších místech, na nichž byl nasypán hrách, který odhalil minérské práce. Přesto se nepříteli podařilo 14. října proniknout do města, v pouličním boji ale byli vytlačeni a následný den sultán dal povel k ústupu. Turecké ztráty byly asi 25 tisíc mrtvých, u obránců se počet neví.
Roku 1532 došlo mezi Habsburky a Osmany k dohodě, kdy byl Habsburk přinucen uznat Zápolského na uherském trůnu, sultán získal omezené území.
Druhé tažení na Vídeň
Druhé velké tažení na Vídeň přišlo za 150 let. Sultán Mehmed II. vytáhl proti vojskům Leopolda I. Ten měl potíže na západní hranici s Francouzi a východní hranice byla pro něj na okraji zájmu. Turci se vydali v roce 1683 dobýt město, které označovali za „Zlaté jablko“.
Habsburský dvůr byl zaskočen, Leopold I. se dvorem prchl do Pasova. Město mělo bránit 11 tisíc pěšáků a s nimi 5 tisíc měšťanských dobrovolníků. Opět se všude rozléhaly zvuky mehteru, žádný Turecký pochod složený Mozartem to nebyl.
Město bylo nově opevněno, ale hradby na záplavu Osmanů nemohly stačit.
Leopold I. měl uzavřenou smlouvu s německými panovníky, ale i s polským králem Janem III. Sobieskim. Když Turci přitáhli k Vídni, vyzvali velitele posádky hraběte von Starhemberga ke kapitulaci, což bylo odmítnuto. Útočníci začali hloubit podkopy, ale Vídeňáci na to již byli připraveni. Přesto byla situace kritická, hned po odpálení min šla do útoku pěchota a nastala krvavá řež. Osm týdnů se bojovalo, obránci již byli vyčerpáni.
Zuřily požáry, docházely zásoby a k tomu obránce kosila ve velkém úplavice. Schopných boje byly asi 4000 mužů.
Ale to už se formovala pomoc, na levém břehu Dunaje se k císařským oddílům přidávala vojska německých států, ale hlavně přišla armáda polského spojence Jana III. Sobieského. Turecký vojevůdce věřil, že Vídeň dobude před příchodem vysvobozujících vojsk, ale nakonec usoudil, že téměř 70tisícová armáda v jeho boku bude nad síly Osmanů.
Vypadali jako andělé zkázy
Vojska udeřila od vrchů Kahlberg, teprve na rovině se mohla těžká jízda rozvinout do svého klasického útoku. Polští husaři, obrněná jízda, podobná té, se kterou se střetávali o staletí zpět husité, s vlajícími pery na zádech, připomínající křídla, rozmetali osmanská vojska. Jízdních bylo na 14 tisíc a byl to jeden z největších útoků s koňmi.
Jezdci projeli obrannými pozicemi do tureckého tábora, útočící Turci měli náhle nepřítele v zádech. Mustafa musel okamžitě vydat rozkaz k ústupu, tím byla bitva o Vídeň rozhodnutá. Nepomohly ani elitní janičářské jednotky. Sobieski se stal hrdinou, ale Vídeň zachránila armáda 70 tisíc polských, habsburských a říšských států vázaných dohodou s Rakouskem.
Turecká vojenská hudba dále naháněla strach, ale v daleko menší míře. A ve Vídni zbylo po úklidu a překonání nemocí a strachu jako vzpomínka na hrůzu osmanského půlměsíce nové pečivo. Rohlíky. Zahnuté pečivo začali vyrábět pekaři, ti prý byli první, kdo za nočních hlídek slyšeli, jak se pod hradbami podkopávají osmanští minéři.
Rozpad impéria, nástup k modernímu prozápadnímu státu
Osmanská říše se začala rozpadat na počátku 20 století. Roku 1912 se Rusku podařilo proti odvěkému rivalovi vytvořit blok nedávno vzniklých států na území, které dříve Turci drželi. Rusové nechtěli zapomenout na porážku v krymské válce. Státy na Balkáně chtěly rozšířit své území, jednalo se o Srbsko, Řecko, Bulharsko, a Černou Horu, vše pod taktovkou Ruska. Tím začal konflikt, zvaný první balkánská válka. Po ní zůstal Turecku v Evropě jen malý kus území. Na londýnské konferenci v roce 1913 získaly čtyři státy další území, nově vznikla samostatná Albánie. Ale ve hře byla Makedonie, na kterou si dělaly nároky Bulharsko, Srbsko a Řecko, donedávna spojenci.
Bulhaři nečekaně zaútočili na Řecko a Srbsko ve snaze získat Makedonii.
Do toho vpadlo do Bulharska Rumunsko, které získalo část území. To byla druhá balkánská válka. Nejvíce na tom vydělali Srbové, kteří měli jako pravoslavní oporu v Rusech. To rozzlobilo habsburský dům. Rakousko-Uhersko notně naštvané se rozhodlo pro demonstraci síly a uspořádalo v Bosně manévry. Jak to dopadlo v Sarajevu, kam přijel vojska zkontrolovat následník trůnu, víme.
Vše mělo počátky v oslabení Osmanů, kdy mezi nově vzniklými státy oscilovalo stále větší napětí. K tomu ještě v pozadí stály mocnosti, které měly na Balkáně své zájmy.
Turci vstoupili do války po boku Němců, kteří zde měli dlouhodobě hospodářské zájmy. Mysleli si, že s neporazitelnými Němci získají zpět aspoň část nedávno ztracených území. Jenže neměli moc dobře vyzbrojenou a vycvičenou armádu, ale přesto zaznamenali mnohá vítězství. Nakonec ale Osmanská říše padla, vše ukončila jednání ve francouzském Sévres, ta předpokládala okleštění území i svrchovanosti. Vítězové také překreslili mapu států v Asii. Ovšem bolševická revoluce v Rusku vším zamíchala, Turecko se hodilo jako spojenec proti vyvstavšímu nepříteli. Po ujednání míru v Lausanne roku 1923 se k moci dostal liberální západně orientovaný Mustafa Kemal zvaný Ataturk a Turci se vydali na novou cestu.
Okřídlená těžká jízda
Polští husaři (polsky: husaria) nebo okřídlení husaři byli jedním z hlavních typů jízdy v armádě polsko-litevské od 16. do 18. století. Když byl tento typ jízdy na začátku 16. století vytvořen srbskými a maďarskými žoldnéřskými jezdci, sloužili tito jako korouhve lehké jízdy v polské armádě; ve druhé polovině 16. století a po reformách Štěpána Báthoryho byli husaři přeměněni v těžce obrněné útočné jezdectvo. Až do druhé poloviny 18. století byly husarské korouhve považovány za elitu polského jezdectva. Proslavili se v několika bitvách především v 17. století, kdy byli často rozhodující silou při porážce výrazně silnějšího nepřítele (například bitva u Kircholmu, bitva u Klušina, bitva u Vídně). Roku 1776 byla husarská jízda oficiálně zrušena.
Jejich hlavní zbraní bylo dlouhé kopí (4,5 až 6 metrů), bodná a sečná chladná zbraň (většinou dlouhý meč zvaný koncerz, případně šavle), válečné kladivo či sekera, luk a šípy, později nahrazené krátkými palnými zbraněmi. Tělo kryla plátová zbroj, na hlavě měli přilbu s krytím krku, uší a nosu (podobný typ jako tzv. pappenheimka). Jako okřídlení husaři byli nazýváni podle opeřených nástavců ("křídel") připevněných většinou k zadní části sedla či zádům husara. Oproti různým romantickým obrazům a filmům, kde má každý jezdec křídla dvě, však ve skutečnosti měli většinou jedno (ne ale bezvýhradně). Jaký přesně měla křídla význam zůstává nejasné, rozliční autoři tvrdí, že krom ozdobné funkce měla bránit chycení rytíře do lasa, poskytovat ochranu před sekáním chladnými zbraněmi zezadu, plašit koně nepřátel či děsit lidské protivníky. /wikipedie/
Zdroj:
cs.wikiital.com/wiki/Mehterhâne
J. Záruba: Turci před Vídní 1683
Osudné léto 1683, ČT dokument
Vojenské muzeum v Istanbulu
