Méně známá Molotovova opevněná linie v Polsku proti německému útoku

Před delším časem jsem se vypravil ze slovenského Humenného do polského města Přemyšl. Vede tudy cyklostezka po stopách dobrého vojáka Švejka. Na nádraží v Humenném stojí betonové Švejkova socha. Takže, start!

První infotabule trasy je umístěna na nádražní budově již na bývalém přechodu do Polska, v Lupkowě. Mašínfýra motoráku se divil, že jedu sám, s kým prý budu cestou popíjet. Na nádraží v Sanoku mu končila směna, ukecal mě na pár piv a panáku.

Starobylé město Sanok je pro Čechy zajímavé Švejkovou sochou a  hospodou, ta mě nenadchla, a rozsáhlým skanzenem. V zámku, muzeu, jsou hezké sbírky. Pod zámkem ale najdete rozvalené bunkry takzvané Molotovovy linie. Zničené, ale stále připomínané. Ty mě zaujaly.

Stovky kilometrů na bránění

Od jihu k severu probíhala okupovaným Polskem betonová hranice pevnůstek, jejich obránci byli na dohled od potenciálního nepřítele. Ten do Ruska vpadl, nedostavěný betonový val ho nemohl zastavit. Ruské bunkry začaly na Poloninských Karpatech, pokračovaly k Přemyšlu, Lvovu, stočily se na Brest a končily u Klajpedy.

Po boku Němců bojovali i Slováci

Problematika opevnění je rozsáhlá, není cílem článku popsat technické parametry, ani bojovou aktivitu. Spíše připomenout tuto pro některé čtenáře méně známou linii. Zajímavé je to, že tu operovala na začátku agrese proti Sovětskému svazu v červnu 1941 Slovenská rychlá skupina (někdy označovaná jako Slovenská expediční armáda). Byla to improvizovaná motorizovaná jednotka, která byla vyslána jako první formace slovenské armády do boje proti Sovětům. Byla součástí německé 17. armády. Slovenské vojenské a politické vedení se rozhodlo pro rychlé nasazení, aby „předběhlo“ Maďarsko, které mělo dobré vztahy s hitlerovským Německem. A to Slováci chtěli také.

I když Slovensko mělo ozbrojené jednotky v Polsku, nikdy tomuto státu, na rozdíl od USA, válku nevyhlásilo. Slováci se o události dozvěděli 24. června roku 1941, když uslyšeli z rozhlasu prohlášení ministra vnitra Alexandra Macha:

„Slováci, Slovenky, občané Slovenské republiky, poslouchejte! V plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ v obraně evropské kultury na své místo. Útvary naší armády překročily hranice Slovenské republiky, aby se připojily k bojující armádě německé.“

Slovenské uskupení se skládalo z 1910 mužů, 23 protitankových kanónů Mk 37M, ráže 37 mm, 4 horských děl Mk 15, 75 mm kal., 9 lehkých houfnic Mk 30, 100 mm kalibru, 3 obrněných vozů typu 30 a 37 tanků (30 LT-35, 10 LT-38 a 7 LT-40). Byla to jediná plně motorizovaná složka v celé armádě generála von Stülpnagela. Křest ohněm zažila 26. června poblíž města Wojtková, kde utrpěla první ztráty (1 mrtvého) a zajala první tři sovětské válečné zajatce.

V důsledku neúspěchu 454. zabezpečovací divize (SD) protlačit přes Sanok na pozice východně od města byla 27. července Rychlá skupina přesměrována na západ.

Jen čára na mapě

Klikatá čára obyčejnou pastelkou na mapě a dva podpisy ministrů zahraničí dvou velmocí ─ Ribbentropa za Německo a Molotova za Sovětský svaz ─ zcela změnily hranici tehdejšího Polska. Zmizelo z mapy a rivalové se ocitli na dostřel.

Přes ujišťování obou partnerů o téměř bratrském svazku bylo jasné, že konflikt je nadohled. Němci získali výborné výchozí pozice k útoku, Rusové naopak měli zcela nechráněné prostory. (Slováci jim vpadli do zad.)

Výstavbu pevností kritizoval i generál Žukov, který poukazoval na nelogičnost vysunutí opevnění až na styk s nepřítelem, nezabezpečení „nárazníkového předpevnostního pásma“ překážkami a minovými poli, malou hloubku obrany a další. Je fakt, že v okolí města Sanoku stála na březích asi sto metrů širokého Sanu proti sobě ruské i německé opevnění.

Betonový strašák

Na březích řeky Sanu jsou pozůstatky bunkrů, hlavně těch ruských, které byly vyhozeny do povětří, takže tu najdete jen ruiny. Vede tudy cyklostezka od Beskyd po Přemyšl, má název Po stopách Molotovovy linie.

Původní opevnění, takzvaná Stalinova linie s asi 4000 objekty (ruské údaje se rozcházejí a kolísají o stovky objektů v rozmezí 3500 až 4500) a zvláštní vojenské rajóny s bráněnými hraničními pásmy se ocitly hluboko v ruském týlu a z hlediska obrany byly při prvním útoku naprosto nepoužitelné. Do Molotovovy linie se ruské velení snažilo přitáhnout ze zázemí těžkou techniku, ale to se povedlo minimálně, nebyla ani postavena nezbytná infastruktura, kasárna, sklady munice, potravin, pohonných hmot.

Stalin stále doufal, že se podaří válku oddálit a tato akce je jen odstrašující.

Někteří historici ale tvrdí, že ruský vůdce se připravoval na útočnou válku směrem na západ, budování obranné linie pokládal za zbytečné plýtvání. Hitler ho ale předběhl a paranoidní Stalin byl zcela zaskočen.

Politický akt z 23. srpna 1939 postavil ruské velení před obrovský úkol. Vybudovat pevnou obrannou linii, podobnou, jako mělo zabrané Československo, na úseku kopírující břehy řek San ─ Bug ─ Narew ─ Pisa.

Přes ujišťování o mírumilovnosti Němců se Rusové snažili co nejdřív pojistit novou hranici. Opevňovací práce ale měly i zastrašit případného agresora, na jejich výstavbu mohla Rudá armáda povolat neomezený počet lidí, takže práce probíhaly v rychlém tempu. Pásmo opevnění bylo později nazýváno Molotovovou linií, ale zcela neoficiálně, posléze se tento pojem vžil.

Nepříteli před nosem

Výstavba jednotlivých palebných postavení probíhala přímo před očima Němců, ti věděli o jeho slabinách, o zátarasech, minách, mohli si snadno spočítat palebné body. Pevnůstky byly pěchotního typu, některé byly osazeny těžkými kulomety, popřípadě kanony.

Německé dokumenty nalezené po válce dokazují, že nákresy i fotografie objektů zachycují vše, co Němci potřebovali vědět, takže se jednalo pouze o úkryt pro pěšáky v době útoku. Faktem je, že objekty budované pro boční palbu dvou popřípadě tří těžkých kulometů velkou úlohu při obraně nesehrály. Jednak se jich nepodařilo dokončit požadované množství, byly daleko pod stavem. Dokončené zase byly bez výzbroje nebo chyběla posádka, Stalin se snažil nedat Němcům záminku ke vpádu, ani když bylo jasné, že polovina německé armády, která stála u ruských hranic, není připravena k invazi do Anglie, ale naopak se chystá na Moskvu. Proto byly prvopolní pevnůstky prázdné, kromě přeplněného Brestu, v zápolí koncentrované jednoty ve stádiu přeskupování a částečného přezbrojování. Přesto se našla místa aktivního odporu, se kterými měli Němci starosti, ale pak je brali jako cvičné objekty, na kterých mohli vyzkoušet svou techniku, protože bylo jasné, že obráncům nikdo na pomoc nepřijde. Rusové bojovali právě v oblasti Přemyšlu a Ravy, dokud jim nedošla munice a voda, Němci je většinou likvidovali přímou střelou na průzory střílen nebo zblízka za pomocí plamenometů.

Sedláci a nekvalitní práce

Na pracích při budování byly vytvářeny skupiny 100 až 1200 mužů, kde to nevyžadovalo utajení, pracovali jen civilisté, protože na mnoha místech chyběla technika, byli k práci najímáni sedláci s koňskými potahy. Sedláci pracovali až 14 hodin denně, protože řada z nich byla sehnána ze vzdálených míst, byli ubytování různě po vesnických staveních, která byla v okolí pevností. Některé objekty byly postaveny blízko vesnic, pár se jich dochovalo například v blízkosti rybníků nebo železničních náspů. Každý se musel živit sám, některé práce byly v takzvaném akordu, kdy dělníci dostali mezi deseti až patnácti rubly, povozník s dobrým potahem si mohl přijít i na dvojnásobek. V průběhu roku 1940 bylo přes veškeré úsilí postaveno jen asi 50 procent bunkrů. Citelně chyběl zejména kvalitní cement a armování.

Po zahájení zemních prací měly být objekty obehnány 3metrovou dřevěnou ohradou, aby nebylo možné pozorovat, jak pokračují práce, ale toto opatření se ukázalo jako velmi nedokonalé a neúčinné. Jakmile byla ohrada dokončena, vše podléhalo vojenským opatřením a civilisté neměli možnost vstupu. Stavba byla elektrifikována, aby se mohlo pracovat i v noci. Pro bunkry byly vybudovány zvláštní betonárky, které dodávaly materiál v patřičné kvalitě. V předpolí vršili najatí pracovníci hliněné valy, zpevňované kmeny, před nimi budovali příkopy a různé překážky a zátarasy.

Spoléhali na opevnění

V roce 1940 vypracovalo ruské velení novou koncepci opevnění. Měla se přizpůsobit situaci po změně státních hranic. Kromě Polska byly anektovány i pobaltské státy. Finsko bylo nepřátelským státem, měla vyrůst opevnění na Karelské šíji. Počítalo se s vybudováním 11 nových opevněných rajónů.

Na nové rusko-německé hranici se počítalo s vybudováním dvou rajonů, východního a západního. U východního se měla armáda opřít o rakousko-uherské opevnění Přemyšle. Jedna z největších evropských pevností tehdy měla zadržovat ruská vojska při vpádu do centra Evropy. Podobně tomu bylo i u pevnosti v Brestu. Po nacistickém vpádu do Ruska byla tato obří pevnost řadu týdnů v týlu a vázala na sebe značné německé síly.

Po německém útoku na Rusko se podařilo příslušníkům polské Armii Krajowe, podzemní vojenské organizace, ukořistit z bunkrů část zanechaných zbraní, které Němci opomněli zajistit. Bunkrům Němci nevěnovali moc velkou pozornost, hnali se kupředu a spoléhali na týlové jednotky, které si ale často usnadňovaly práci a hleděly si spíše zajišťování jiné kořisti, než byla vojenská.

Po válce sloužily bunkry jako útočiště pro příslušníky UPA, (Ukrajinská povstalecká armáda, která bojovala proti polské i sovětské vládě.) Založena jako bojová odnož OUN – Organizace ukrajinských nacionalistů, vůdcem byl Roman Sukchevyc alias Taras Chrupynka. Bojovalo se v na obou stranách hranice, povstalce, kteří bojovali velmi brutálním způsobem, známe u nás pod označením benderovci po vůdci hnutí Stepanu Benderovi. Bojovala s nimi nejen pravidelná armáda, ale i příslušníci pohotovostních pluků a pohraniční stráže. Boje trvaly až do konce 40. let. Masakry se ale děly na obou stranách, Poláci si vůči Ukrajincům nebrali žádné rukavičky a byl to problém táhnoucí se staletími koexistence obou národů. Ve městě Lesko, které je označováno jako brána do polských Bescziad, stojí pomník padlým milicionářům z poválečných let a na informační tabuli řádky, že pro obyvatele města válka rokem 1945 neskončila. V řadách UPA ale nebojovali jen Ukrajinci, byli zde Arméni, Uzbekové, Ázerbajdžánci, Němci, Tataři a dokonce i několik Italů.

Kdo byl Molotov, vlastním jménem Vjačeslav Skrjabin?

Ruští bolševici si v zájmu utajení měnili jména, Skrajabinovi(1890 až 1986) navrhl Uljanov/Lenin úderné Molotov, od ruského molot-kladivo. Josifu Džugašvilimu zase Stalin.

Molotov se zadrhávajícímu Skrjabinovi lépe vyslovovalo, bylo také pro statní zajímavější.

Již od mládí tíhl k revolucionářům, několik let strávil v carských věznicích.

Stalin byl jeho prvním přítelem, tento vztah, kdy Hospodář, jak si také Stalin nechával říkat. byl silně dominantní, což byl ke vše. Vůdce nesnášel kritiku, byl velmi mstivý a ke stáru také paranoidní.

Pakt komunistů a nacistů

Vůči Stalinovi a partajní politice byl Molotov vždy oddaný a loajální. Jako Stalinův ministr zahraničí podepsal 3. září 1939 dohodu s von Ribbentropem smlouvu o neútočení a (tajném) rozdělení sfér vlivu mezi Německem a Sovětským svazem dokument zvaný pakt Molotov-Ribbentrop, který šokoval celý svět.

Hitlerovi umožnila okupaci západní Evropy a zlikvidování Polska. Stalin prozatím získal Besarábii, část Polska a Pobaltí. Tento pakt zaručil Němcům nerušeně využívat sovětských zdrojů pro svůj průmysl až do začátku války.

Za Velkého teroru koncem třicátých let byl aktivním iniciátorem likvidace armádních a civilních špiček.

Po vypuknutí války přednesl za zdrceného Stalina, který se obával, že ho lidé zlynčují, rozhlasový projev k národu.

Stalin přišel se svou plamennou výzvou, ve které se odvolával na vlastenectví, staré ruské hrdiny i církev o týden později a znovu se chopil moci.

Molotov je podepsán pod rozsudky nad Poláky v Katyni. Byl to velmi krutý člověk, ale zároveň velký ustrašenec.

Když dal v roce 1949 Stalin zatknout a uvěznit jeho ženu Polinu, ani nemukl. Ještě ji označil jako sionistku, agentku cizí mocnosti a zrádkyni strany. Ona i přes věznění stále milovala od neštovic poďobaného Gruzínce Stalina a nevěřila, že ji zavřeli na jeho příkaz.

Na Stalinově pohřbu Molotov jako jediný usedavě plakal.

Po vystoupení proti v boji o moc zvítězivšímu Chruščovovi v roce 1957 ho vyloučili z politbyra, nejužšího partajního vedení. Měl ještě několik politických funkcí, ale jeho hvězda upadala.

Po XXII. sjezdu KSSS Molotova vyloučili ze strany pro „aktivní účast na masových represích“. V roce 1984 ho na přání krátkodobého generálního tajemníka KSSS K. U. Černěnka slavnostně rehabilitovali. byl však ještě slavnostně rehabilitován, zemřel jako spokojený důchodce ve věku 96 let v Moskvě. Po celý život obhajoval Stalina a jeho politiku velkého Ruska.

Stalinova smrt

Za pozornost stojí film z roku 2017 Smrt Stalina, Ztratili jsme Stalina (v anglickém originále The Death of Stalin), uváděný jako britsko-francouzské komediální drama. U poprav a násilí jsem se rozhodně nesmál, bylo to otřesné svědectví o tyranovi a jeho bandě a šíleném boji o moc po jeho smrti. Molotov je tu zřejmě hodně pravdivě podán jako bezcharakterní hnusák.

Film je pochopitelně v Rusku zakázán.

Molotovův koktejl

Lahve naplněné benzínem, ethanolem a zapalované hořícím knotem použili Finové v „zimní válce“ v letech 1939 až 1940 proti ruským vozidlům. Hodně jich použili později i vojáci RA a povstalci ve Varšavě. Stal se rozšířenou gerilovou zbraní.

Při bombardování Finska ruským letectvem prohlašoval ulhaný Molotov, že ruské letectvo shazuje koše s jídlem, vžil se pro ně název Molotovovy chlebové koše.

Zdroje

opevneni.eu/sssr/index.html

cs.wikipedia.org/wiki/Molotovova_linie

www.druhasvetova.sk/slovaks-against-the-molotov-line, cisloclanku=2007110011

www.druhasvetova.sk/slovaks-against-the-molotov-line, cisloclanku=2007120001

cs.wikipedia.org/wiki/Vjačeslav Michajlovič_Molotov

cs.wikipedia.org/wiki/Ztratili_jsme_Stalina/Smrt Stalina

Všechno bylo jinak, aneb, Kdo začal druhou světovou válku?. Praha: Naše vojsko, 1995