Článek
Na poměrně vysokém stromy zarostlém kopci nad vsí Žampach na Orlickoústecku stojí skromné pozůstatky stejnojmenného hradu kdysi významného rodu pánů ze Žampachu.
Psával se nejprve Sandbach, jeho vlastníci měli v erbu loveckou trubku, ale to je již dávno, pradávno. Pevnost se rozkládala na podlouhlém vrcholu, založen byl asi ve 13. století v rámci kolonizace východních hvozdů.
Po vyvraždění Přemyslovců nastala doba plná zmatků. Na kopci v podhůří Orlických hor se usadil Petr, který si dal přídomek podle svého hradu, ze Žampachu. Krádeže a loupeže, pokud bylo co ukrást, byly v té době naprosto běžnou činností. Rytíři byli povětšinou lapkové mající nějakou tvrz či hrad a plenili okolí s pomocí chátry, která se ráda přidala. Život neměl žádnou cenu, žilo se z ruky do huby.
Za souseda měl Žampach podobné kvítko, jakéhosi Jeniše z Kyšperka. Jeho osud ale neznám.
Konopí na krk místo zlata
První polovina 14. století je na Žampachu zapsána jako doba velkého loupežení. Sídlil tu od roku 1347 rytíř Jan ze Smojna nazývaný Pancíř. Zprvu věrný bojovník císaře Karla IV. dostal za své zásluhy o království od císaře zlatý řetěz. Tato pocta mu stoupla do hlavy natolik, myslel si, že si může dovolit beztrestně přivydělávat loupením. Řádil jako liška v kurníku, ale panovník mu přijel s vojskem ukázat, že takhle to nepůjde.
Podle Starých letopisů: „Nejen kupce přepadával a zboží bral, ale také zajímal, je věznil a trýznil.“
V roce 1355 proti Pancířovi vytáhl Karel s vojskem, hrad oblehl a zemského škůdce zajal. Prý mu provaz vlastnoručně hodil kolem krku se slovy: „Nemám pokaždé zlaté řetězy, které bych rozdával.“
Moc toho neuvidíte, ale procházka do vrchu vás trochu zahřeje.
Jen ruiny
Dispozice hradu byla dvoudílná, předhradí bylo větší, od zadního hradu oddělené ve skále vylámaným příkopem. Tam stával palác, jsou tu patrné části zdi brány a zbytek paláce s valeně klenutou místností..
Za husitských válek se roku 1425 hradu zmocnil Jan Městecký z Opočna, který přešel na stranu císaře Zikmunda. Proti němu vytáhlo vojsko sirotků, ti hrad oblehli a dobyli.
Poničený hrad kolem roku 1469 Žampachové znovu obnovili a pro lepší obranu v předhradí postavili pevnůstku zvanou Chudoba.
V 16. století ale již pustl, za třicetileté války ho zpustošili Švédové, nakonec roku 1648 císařští.
Z Chudoby se nezachovalo nic, ze Žampachu zbytky hranolové věže, část hradeb a paláce s valeným sklepem. Ruina je volně přístupná a působí docela romanticky. Nedávno byla upravena přístupová cesta z obce.
Roku 1884 získal zámek Anna Gustava Lutzovová, žena znalce a propagátora českých dějin a kultury Františka Lutze, který většinu svých prací napsal zde.
Zdivo se postupem času stalo základním materiálem pro stavbu jezuitské letní rezidence v podhradí, posléze byla přestavěna na klasicistní zámek.
Roku 1884 získal zámek Anna Gustava Lützowová, žena znalce a propagátora českých dějin a kultury Františka Lützowa, který většinu svých prací napsal zde.
Lützow byl rakouský šlechtic, diplomat, historik, spisovatel a politik z Čech, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.
Při stezce vedoucí na kopec stojí pranýř
V současné době objekt využívají jako ústav sociální péče. V areálu je hezké arboretum.
Zdroj:
Hrady bez ohrady, David a Soukup, 2021
Špalíček výletů Hrady a zámky David a Soukup , 2018
