Na Štědrý den zazní v kostelech Rybův nesmrtelný hit Česká mše vánoční

Na Štědrý den ve 22 hodin se v kostele Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále pod Třemšínem se opět rozezní vzletné a vznešené tóny České mše vánoční „Hej mistře!“ Jana Jakuba Ryby. Zazní v podání zpěváků a hudebníků z Rožmitálu a okolí.

Je součástí půlnoční bohoslužby, ke které ji Ryba v roce 1796 složil. Hudba zazní z varhan na kostelním kůru, kde hrával jako rožmitálský regenschori v létech 1788 až 1815.

Vigilie při mši svaté je tradičně obětována za hudebníka a jeho rodinu. Kostelní dveře budou otevřeny, na mši dochází mnoho lidí a všichni se do kostela nevejdou.

Velebný zvuk varhan a zpěvy se ponesou na blízký hřbitov, kde u zdi spí geniální dlouho nedoceněný autor Jakub Šimon Jan Ryba.

Mnohdy ani nevnímáme tu nádheru, která nás oslovuje již prvními verši: Hej, mistře! Vstaň bystře! Vzhlédni na jasnost, nebes na švarnost!

Ryba ji napsal srdcem, tahle slavil příchod Svatého večera, tu vznešenost a radost z Vánoc a událostí oněch dnů.

Aniž to tušil, napsal hit, který je znám téměř po celém světě. Před léty ho dokonce v češtině secvičili poslanci britského parlamentu.

Tehdy byly Vánoce opravdovými svátky, žádná komerce, žádné běsnění se sháněním dárků již od leta. Taky bývaly jinačí zimy, sníh a mráz zaháněly lidi do obydlí, kde v onen čas ustával hektický shon.

Pastorální hru představil Ryba v malém městečku na úpatí Brd, v Rožmitále pod Třemšínem. Mše má 14 částí – 1.Kyrie, 2. koleda Když panna Maria. 3. Gloria. 4. koleda Nové hvězdy, nové světlo, 5. Graduale, 6. koleda Toto malé děťátko, 7. Credo, 8. Offertorium, 9. koleda Co to znamená, 10. Sanctus, 11. koleda Na nebesích hvězdička vychází, 12. Benedictus, 13. Agnus Dei, 14. Communio

Ospalé město, kde stojí kdysi honosný zámek, z něhož vzešel jeden z předních šlechtických rodů – Lvové z Rožmitálu, tehdy moc radostné vyhlídky k uživení se nenabízelo.

Nadšený skladatel, spisovatel, hudebník

Ryba se narodil v roce 1765 v Přešticích. Otec byl v městě učitelem a varhaníkem, malého synka vedl k hudbě, tu Jakub miloval celý život. V patnácti odešel z Nepomuku, kam se rodina v jeho pěti letech odstěhovala, na piaristické gymnázium do Prahy. U svatého Salvátora hrál na varhany, okouzlil ho Mozart, Haydn. Jako mladý začal skládat, u piaristů studium nedokončil, po krátkém pobytu v Nepomuku nakonec zakotvil v v roce 1788 v Rožmitále.

Výtečný kantor, osvícenec i hudebník

Místní školu, malou, opravdu obecní, záhy povznesl, do školy se hlásili žáci z okolí, radní mu nabídli stálé místo.

do Rožmitálu přišel po několika kratších štací učitelovat. Byl to velmi perný život chudého venkovského učitele, který musel doslova o všechno žebrat. Začátky byly celkem snesitelné, ale s rozrůstající se rodinou a tvrdohlavou povahou se život měnil k horšímu. Rybovo povolání nebylo jen učitelování a řízení kostelního chóru. Obživu mu zajišťovalo i hraní na pohřbech, na veselkách, v podstatě jakýkoli přivýdělek byl vítaný. Ale mnoho jich nebylo.

Ryba si ve svých školních sešitech psal poznámky, jak musí neustále žádat vrchnost o slíbené benefity.

Sláva budiž Bohu velikému,
pokoj lidu všemu pokornému,
neb se narodil Spasitel,
všeho světa Vykupitel.

Ryba byl muzikou, skladatelstvím přímo posedlý. V té době byly vánoční hry záležitosti církevní, vše se odehrávalo v kostelech, mělo to jednotný řád. Ale Ryba vše změnil, latinské texty a strohou hudbu nahradil češtinou, jazykem spodní společenské vrstvy, právě prostí lidé navštěvovali kostely, šlechta měla soukromé kaple, nebo od ostatních vyhrazená místa v kostelích.

Jako mezi sousedy

Ryba ale najednou vpustil do oslavy narozenin Ježíška Janka, Kubu, Ferdu, Tomka. Sousedy, kteří se znali, potkávali se a spolu se radovali z příchodu Spasitele. To tu ještě v nebylo.

Co je to?
Kde je to?
Co to slyším za hlas,
jenž to volá na nás?
A hle! Všecko všudy jasno, vše se krásně třpytí,
neobyčejným způsobem obloha se svítí.

Tehdejší církevní potentáti skladbu označili za „odrhovačku“, která nemá s jejich výkladem svátosti nic společného.

Z původní partitury se téměř nic nezachovalo, varhany, na nichž poprvé zazněla, nejsou původní, byly poničeny požárem v roce 1933, jejich oprava byla nekvalitní, původní podobu a zvuk jim vrátili až v roce 1996. Mnoho z přibližně jedenácti set skladeb napsal pro Plzeň. Málo se jich ale zachovalo.

Bída v Rožmitálu

Do Rožmitálu Ryba nastoupil do učitelování v roce 1788. Původně měl učit v Nepomuku, ale tam pobyl jen nakrátko. Již na piaristickém gymnáziu v Praze, kde získal rozhled a vzdělání, četl v češtině, němčině, italštině, latinsky i řecky, se stal vyznavačem osvícenství. Věnoval se i komponování.

Když přišel do Rožmitálu, viděl kolem sebe jen bídu. Lidé byli nevzdělaní, mravně i tělesně zanedbaní, ve výuce neviděli nic dobrého. Děti mají pomáhat doma a ne se učit nějaký nesmyslům nač je jim čtení, psaní a další „nepotřebnosti“.

Škola byla v dezolátním stavu, byt hrozný, dvě malé třídy pro asi 300 dětí, které byly školou povinné, ale na výuku jich chodilo jen pár desítek. Ryba se vše snažil změnit, ale všude narážel, neměl otop, který mu byl jako benefit přiřčen, neměl základní pomůcky. Mnohdy neměl ani na jídlo pro rodinu.

Děti postupně začaly rády chodit do školy, kantor se svým pomocníkem Kašpárkem dokázali zaujmout a i přitáhnout hudbou. Rodiče mu stále ale chodili spílat.

Nehrbil se před vrchností

Nesnášel ho i farář, který sotva dovedl číst, psát a počítat. A k tomu uměl cizí jazyky, tím podkopával církevní autoritu. Podobně ho neměli rádi ani v panské kanceláři. Před úředníky se všichni klaněli, jen ten „osvícenec“ měl požadavky. Byl značně impulzivní, dost často prý vybuchl na rodiče i na úřady, stále si stěžoval na nedostatečnou péči a přispívání na výuku.

Oficiální plat byl k neuživení, lidé mu také moc nepomáhali. Přesto se neustále vzdělával, četl, komponoval, hrál na svatbách, na pohřbech, aby něco vydělal. Ale živit tak rozsáhlou rodinu bylo nad jeho síly.

Ryba byl vynikajícím regenschori, propagoval sborový zpěv, snažil se k němu přivést i dospělé.

Skládal duchovní hudbu, ale i světské písně, nejznámější byla Spi má zlatá boubelatá. Stával se známým, o to větší byla závist a nenávist místních, se kterými měl konflikty. Velké neshody měl hlavně s církví, hodnostáři cítili, že proti sobě mají muže, který se jich jen tak nelekne.

Dokonce došlo k rebelii, když si místní chtěli vymoci pohřeb oblíbeného arcibiskupa ze Salmu v Rožmitále.

Zasáhlo vojsko, několik rebelů na nádvoří zámku zmrskali, rychtáře odvedli do Prahy. To se psal rok 1810.

Aleluja, aleluja,
ctěme Boha mocného,
ctěme Boha dobrého,
ctěme Boha dobrého!

Život ukončil podřezáním žil

Rodinná situace u Rybů se stále zhoršovala, kantor psal o pomoc na všechny strany, bez výsledku. Osmého dubna 1815 odešel Ryba na ranní do kostela povýšení svatého Kříže. Když se dlouho nevracel, šli ho hledat.

Našli ho v lese u vsi Voltuše o dva dny později. Na místě, kde podle úředního záznamu „břitvou podřezáním životu svému konec učinil“.

Otevřel si tepny na krku i rukou. Vedle těla leželo Senekovo pojednání De tranqiuilitate animi (O klidu duševním).

Podřízl si krk břitvou, poblíž ležel svazek básní jeho milovaného Seneky. Na poslední list si tužkou poznamenal: „Odchází do lepšího světa, protože tento byl pro něj nesnesitelný.“ Byl vyčerpán psychicky, ale i fyzicky, trpěl velmi rozsáhlými hemeroidy.

Před smrtí spálil mnoho rukopisů.

Na místě skonu stojí kamenná mohyla, zbudovaná roku 1933. V jejím výklenku je kamenný křížek, na čelní stěně reliéfní zobrazení skladatele a tabule s nápisem o jeho smrti. Původní železný kříž tu stál od roku 1854.

Sebevraha pohřbili nejprve mimo hřbitov

Podle církevních zvyklostí nesměli být sebevrazi pohřbeni v posvěcené půdě, byl bez obřadu zahrabán na bývalém morovém hřbitově daleko od města. Ryba byl otcem třinácti dětí, z nichž přežilo sedm. Jedním ze synů byl i významný český oftalmolog profesor MUDr. Josef Arnošt Ryba (1795–1856). Ten po 40letech vymohl pochování génia na hřbitově u kostela.

Skladatelova žena Anna se znovu provdala za devětadvacetiletého Rybova školního pomocníka Antonína Štědrého, aby zabezpečila své děti

Ryba napsal 19 vánočních mší, k tomu desítky sonát, duet, tanců. Celkem přes 1400 děl.

O Rybově životě se mnohé dozvíte ve skvěla uspořádané expozici rožmitálského Podbrdského muzea. Životní příběh vynikajícího skladatele a učitele, kterého proslavila právě vánoční mše. Výstava ukazuje poměry tehdejšího školství. Najdete tu velmi podrobně podaný životopis Ryby a jeho předků a potomků.

Je interaktivní, zabere trochu více času, ale stojí za to, jako celé muzeum.

Kostel ve Starém Rožmitále je od centra města vzdálen asi čtvrthodinku chůze, zámek je otevřen je při kulturních akcích a avizovaných prohlídkách. Zachraňují ho dobrovolníci, devastace je značná.

Rybovka se opět na Štědrý den rozezní v kostelech. Budou ji zpívat profesionálové, i amatérské sbory.

Nejraději ji mám v folk country úpravě s Robertem Křesťanem, Jarkem Nohavicou, Vítkem Zichou, Pavlem Žalmanem Lohonkou, Lenkou Slabou a Wabi Daňkem.

Zdroje:

cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Jan_Ryba

Dokumenty Podbrdského muzea v Rožmitále pod Třemšínem

Kurzivou text z České mše vánoční: Gloria, vydalo na CD Venkow, 1993

cs.wikipedia.org/wiki/Rožmitál_pod_Třemšínem_(zámek)