Pod párou ke skalnímu skvostu v saském Oybinu

Oblíbené Žitavské hory

Hraniční hory na české straně nesou název Lužické, na saské Lausitzer Gebirge, běžněji v Sasku označované jako Zittauer Gebirge. Je to krásný kout, plný vrcholů, údolí, a hlavně bizarních pískovcových skal. Tady se mi líbí, je to blízko a není tu přelidněno jako v okolí Hřenska, Jetřichovic či Bad Schandau.

Chytne mě to aspoň jednou do roka. Sednu na vlak z Prahy do Liberce, je to štrapáce s přestupem v Turnově. Železniční panáčci slibují, že spojení mezi městy bude přímé, bez přestupu. Už aby to bylo. Autobusy nemusím kvůli zácpám na silnicích.

Z Liberce mě zaveze souprava společnosti Arivva do saské Žitavy/Zittau, nyní kvůli výluce nahradily vlaky autobusy. Odtud vyrazím z malé železniční stanice, která stojí u hlavní nádražní budovy, soupravou taženou parní lokomotivou s číslem 99 731 do Oybina, nebo česky do Ojvína. Železnice se jmenuje Zittauer Schmalspurbahn. Vlak tu jezdí od roku 1891, nutné je připomenout, že dráha vedla i do českého Frýdlantu, ale kdeže ty časy jsou.

Nostalgie na železnici

Šotoušům číslo něco řekne, mně nic. Zatímco se u nás pára rušila, v Sasku jezdí pět neustále vytížených tratí, k tomu nutno připočíst historickou tramvajovou trať z Bad Schandau údolím říčky Křinice/Kirnitzsch.

Žitavská dráha, s úzkým rozchodem 750 milimetrů, vede zpočátku městem, kříží i normální trať, ve stanici Olbersdorf Bertsdof se trať rozdvojuje, jedna pokračuje do Oybina, druhá končí v klimatických lázních Jonsdorf, česky Janov.

Kdo nezažil staré parní lokomotivy, kdy otevřenými okny létaly do vagónů saze, neví, co je to pořádná cesta vlakem. Po letech jsem zase měl plné oči, ale koukání z okna po krajině při malé rychlosti, kdy v zatáčkách vidíte na lokomotivu, je zážitek.

V létě je zařazen i otevřený restaurační vagón, zkrátka nostalgie, jak má být. Těsně před Oybinem je stanice Teufelsmühle/Čertův mlýn, zde se nachází vyhlášená restaurace, Je tu také východiště turistických tras.

Mohutná stolová pískovcová hora, na níž jsou ruiny hradu a kláštera, se vynoří až těsně před příjezdem do Oybina. Ruinu na kopci zahlédnete jen na malý okamžik. Poté ji vlak podjíždí, skála zůstává po pravé ruce.

Nádražíčko pod mohutnou skálou

Táhlé zahoukání lokomotivy značí konec cesty na nádraží v lázeňském městě Oybině. V tomto výběžku Žitavských hor se nachází několik obcí s označením klimatické lázně. Na nádraží najdete malou železničářskou expozice. Poprvé jsem tu byl devadesátkách minulého století. Tenkrát to tu bylo ještě hodně endeerácké. Už tehdy se mi tu velmi líbilo, pozdější návštěvy, i ta poslední, mě utvrzují, že je to zde stále hezčí a čím víc jsem toho v kraji viděl, tím mám dojem, že mě ještě něco ze zdejší krásy může překvapit.

Samozřejmě že naprostou perlou jsou ruiny stavby na hoře.

Ostře do kopce a zabočte do kostela

Z nádraží je to na kopec zhruba 20 minut, projdete kolem informačního centra, obchodů, pak už následuje místy trochu ostřejší stoupání.

Po pár desítkách metrů narazíte po pravé ruce na kostel. Byla by chyba ho vynechat, Bergkirche je volně přístupný, a ač z venku moc nezaujme, vnitřní ručně malovaná výzdoba je obdivuhodná. Strávil jsem tu sám, v naprostém tichu, ve staré lavici, pár minut a nechal se unášet tou krásou.

Kostel je barokní, patřící evangelicko-luteránské církvi, postavili ho roku 1709, o pár let později byl rozšířen. Věž s bání a lucernou přistavěli později. Renovován byl v roce 2008. Uvnitř je dvoupodlažní galerie a kazetový strop, výzdoba je z let 1723 a 1737.

Christian Schmied na spodní galerii zobrazil modlitby Páně, v horní uvidíte Blahoslavení. Strop je galerií biblických příběhů, mezi něž jsou vloženy květinové ornamenty. Oltář je kazatelní, před ním stojí osmiboká křtitelnice. Nechybějí varhany, svatostánek je funkční na církevní obřady, ale i světské slavnosti. Kostelíku se také říká Svatební.

Lavice jsou stupňovitě za sebou, nejsou tedy v rovině, jak je ve svatostáncích obvyklé.

Od kostela stezka stoupá k první stavbě, tou je pokladna v bývalém čeledníku. Parkoviště, které míjím, není určeno pro návštěvníky, auto musíte nechat v obci, toto je pro personál.

Domluvíte se česky

V pokladně, se domluvíte česky, díky velmi ochotné paní, která zde spolu s německými kolegy a polskou posilou vítá a kasíruje návštěvníky. Kasa slouží i jako infocentrum, prodej suvenýrů a má rozsáhlou nabídku map a prospektů.

Mapka v brožuře uvádí cestu rozdělenou do několika etap. Do areálu se vchází mohutnou Druhou hradní branou, která byla vybavena zvedacím mostem.

Po zaplacení vstupu vejdeme turniketem po jezdeckých schodech třetí hradní bránou do nitra zříceniny. Její horní patro navazovalo na hradební ochoz.

Patřil české Koruně

První zmínka o hradu pochází ze 13. století. Ale dávno předtím je tu doloženo prehistorické opevnění, před hradem tu sídlily loupeživé tlupy, které museli Žitavští zlikvidovat.

Jako první vlastník hradu se uvádí Jindřich z Lipé, nynější České Lípy. Pocházel ze starobylého rodu Ronovců, za vlády Jana Lucemburského ovládal významné úřady, a nakonec jako nejvlivnější muž království žil s ovdovělou královnou Eliškou Rejčkou. Jindřichův prapředek byl Častolov ze Žitavy, toto město získal Jindřich za vojenskou službu u krále Václava II. Tu ale záhy spolu s královou přízní ztratil. Znovu Žitavu získal za uhájení Kutné Hory při vpádu Albrechta Habsburského roku 1304.

Karel IV. chtěl ukázat svou moc

Žitavsko patřilo české Koruně, Oybin ležel na důležité cestě z Čech do Lužice, pevnost měla zdůrazňovat panovníkovu moc. To si dobře uvědomoval Karel IV., nechal skalní masiv lépe opevnit, model hradu uvidíte v expozici věnované oné době ve sklepení obytné věže, kde je menší muzeum. V této nejstarší hradní části se nachází středověké podlahové topení.

Císařský dům, z něhož zbyly také ruiny, nechal císař postavit roku 1364. Další objektem je márnice, využívala se v souvislosti s nedalekým Horským hřbitovem, tady se nachází úniková cesta do údolí, která se mohla využít i pro dopravu zásob.

Od márnice se dostanete k impozantní ruině klášterního kostela postaveného parléřovskou hutí v letech 1366 až 1384.

Monumentální zřícenina kostela

Klášterní kostel je hlavní oybinskou stavbou. Vnitřní prostora s mohutnými sloupy a vysokými prázdnými okny evokuje nedostavěný klášter v Panenském Týnci, velmi obdivované a navštěvované stavbě v Česku.

Jižní stěnu vytesali ze dvou třetin, asi do výše 25 metrů, přímo do skály, kostelní věž je vyhlídková, na vrcholu je nainstalována camera obscura, kde se zobrazuje okolní krajina pomocí soustavy zrcadel.

Štěstí mi přálo, v ruině bylo jen pár lidí, takže se nikdo nepletl do záběru, na nebi občas bělostný mrak. V závěru údolí je vidět Žitava, okolní kopce skrývají mohutné skály s vyhlídkami, nejznámější je hora Töpfer (Hrnčíř) a také Hvozd na českém území.

Ukrývali zde část svatovítského pokladu

Na konci klášterní lodi je Václavská kaple, zde bývala sakristie, pod ní se nachází „pokladnice“, v ní byla před husity ukryta část pokladu z pražské katedrály sv. Víta.

První pokus o dobytí hradu Oybin se uskutečnil roku 1420, druhý, pod vedením bojovného kněze Prokopa Holého, jednoho z kališnických zbohatlíků, v roce 1429. Oba bezvýsledně.

Vše zničil požár

Při založení kláštera Karlem IV. byli na Oybin povoláni řeholníci z řádu celestinů, ti tu vydrželi dlouho. Když odsud v polovině 16. století odešli, připadly roku 1574 hrad, klášter a pozemky Žitavě. Klášter byl zasvěcen Duchu svatému.

V roce 1577 zapálil blesk hrad, oheň zpustošil celý areál, roku 1681 se ještě k tomu zřítila část skály a Oybin přestal pro okolí existovat.

Místním se ale hodil jako stavební materiál.

Romantismus ruinu zachránil

Dlouho se nic nedělo, zkrátka na oybinské frontě klid, až se tu náhodou objevil saský dvorský malíř Johann Alexander Thiele. To byl zrovna v Evropě na vzestupu romantismus a ruiny na skále… – no řekněte, co víc si pro plátno a štětec přát. Ale skutečnou slávu zřícenina zažila, až když ji zvěčnili přední romantici Caspar David Fridrich, Carl Gustav Carus a další. Fridrich maloval i skály v nynějším Českosaském Švýcarsku.

Nejvíce zobrazovaným objektem je Knihovní okno, svazky z klášterní knihovny byly později převezeny do Prahy. Okno je oybinským symbolem, nejčastěji malováno, nejčastěji foceno.

Dalším motivem je Horský hřbitov, romantičtí malíři ho milovali, kus od něho stojí hostinec.

Po stezce kolem zříceniny

Na okružní cestu kolem hradu se vydáte od restaurace, tady je jedno z výhledových míst, úzkou soutěskou se vydáte podle skal, kolem kostela vyjdete u hřbitova zpět Křížovou chodbou, sloužila jako spojovací komunikace, skladiště i kuchyně, až se zase vrátíte na plošinu před hrad.

Roku 1829 se podařilo z hradu odstranit nánosy sutě, v roce 1877 se začalo s opravou císařského domu, aby se dál neřítil. To už začal příliv návštěvníků, ze Žitavy sem přijížděly kočárky přivážející hosty do vznikajících klimatických lázní.

Velký význam mělo přivedení úzkokolejky, roku 1883 bylo na hradě otevřeno muzeum, později po druhé světové vyrabované.

Na Oybině bylo po válce nalezeno téměř zničené žitavské Velké postní plátno z roku 1472. Po řadě let důkladné renovace visí v žitavském kostele.

Kulturní nabídka

Ruina procházela mnohaletou rekonstrukcí, roku 1972 začala klášterní síň sloužit díky nádherné akustice jako koncertní sál.

Pořádají se tu různé kulturní akce, známý je Mönchszug – Průvod mnichů, hradní i klášterní slavnosti. Prohlídky jsou samostatné nebo s průvodcem.

Oybin a Jonsdorf jsou klimatické lázně obklopené skalními městy, u Oybina leží jedna z vyhledávaných ferrat, Klettersteig, u Jonsdorfu ferrata Nonnenfelsen.

Autem je to asi 5 kilometrů z české obce Krompach, přijet se dá i od Petrovic. Nejbližší letiště je v Drážďanech.

www.zittauer-schmalspurbahn.de

burgundkloster-oybin.com

cs.wikipedia.org/wiki/Žitava

Výlety. Magazín Sasko 2025/2026, www.labhard.de