Nosit lahváče na ruinu Ronova nebyl dobrý nápad

Ten den jsem měl za sebou docela ostrý výstup na Ostrý pod Milešovkou, jeden z nejhezčích vyhlídkových kopců Českého středohoří, který Karel Ignác Mácha měl zaznamenám ve svém skicáři coby „hrad spatřený.“ Jenže den byl v předpolední části, tedy mladý, a po nabažení se pohledu na kameny, z nichž si nechal po roce 1433 vystavět opěrný bod svého dominia Kašpar Kaplíř ze Sulevic, jsem uvažoval, kam pokračovat ještě dál.

Když se povede stop

Otázku vyřešil stop, příjemný pár mi zastavil po několika minutách stání u silnice ve Velemíně a směřoval do České Lípy. Takže nabídka jako na stříbrném podnose.

Kužel Ronova mě přitahoval již dávno. Trčí si to za Úštěkem do půl nebe a láká. Moji „povozníci “ byli velmi příjemní, komunikativní, zajeli si se mnou do Blíževedel, tam jsme společně absolvovali krátkou procházku k bývalému skalnímu hrádku Hřídelík. Na náměstí jsme se poté rozloučili, já směřoval mezi poli k lesu, který pokrývá kopec.

Je to již zdáli krpál, šlapal jsem ho kdysi za mlada s kamarádem. Nezapomenu na tu cestu, když mu v tašce se silonovými uchy zvonily lahváče. Nepustil ji, ani když několikrát uklouzl. Sveřepě ji chránil, i když byl dost vyválený. Teplé pivo jsme na vrcholu vylili. A pak zase cinkal celou cestu dolů.

Kopec nelze ošálit

Ronovský kopec se nedá ošidit. Zpočátku se cesta zdá docela příjemná, široká svozová, ale zdání klame. Výstup si musíte zasloužit. Ne že by to byl nějaký Matterhorn, ale je to docela otrava, všude stromy, žádný výhled.

Kdo nechal vystavět na takovém krpálu hrad se neví, ale jméno ukazuje na někoho z Ronovců, kteří toto území ovládali.

První zmínka pochází z roku 1427, to zemí zmítaly husitské války, v západních Čechách probíhala IV. kruciáta, kališníci vyhráli u Stříbra a následně přeslavně u Tachova, kde rozprášili zpupné křižáky. V této době na severu království, toho času bez krále, vzniká pevnost, kterou vlastnili bratři Berkové. A ti škodili svými výpady zejména v Lužici, a to tak dlouho, až sjednocená vojska Šestiměstí přitáhla roku 1445 ke hradu, kopec vzala šturmem a jednoduchou pevnost rozkotala.

Asi neměli moc práce, stála zde asi jen jednoduchá věž, další obranné prvky vznikly, když se o obnovu postaral Vilém z Illburka. Ten tu zanechal docela rozsáhlý areál, kamenů podstatně přibylo, patrné jsou fragmenty vnějšího opevnění, věží, hradeb, také obytných budov. Ale žádná cisterna. Jestli byli závislí na vodě pod kopcem, tak potěš nosiče.

Illburkův syn Vilém II. ( +1538) hrad odkázal manželce Anežce z Helfenštejna a dceři Anně. Ale už za Illburka muselo být jasné, že pohodlí vypadá jinak, panstvo se odstěhovalo po roce 1538 do Stvolínek, kde vzniklo z bývalé tvrze panské sídlo, postupně zámek. Z hradeb je nádherný výhled do kraje, rybníky u Holan, lesy, málo zastavěná krajina. Hezky se tu táboří.

Nepohodlí rozhodlo

Hrad ještě nějaký čas udržovali, ale nevyplatilo ho dále sanovat, taky proč by úředníci šlapali takový krpál, takže počátkem 17. století se uvádí jako pustý.

Švédové je vyčenichali

Krátce posloužil za 30leté války jako úschovna majetku pro lidi z okolí, ale nebyli by to Švédové, aby nedošlo k jeho rabování a nakonec vypálení.

Domů

Ronov byl třetí a poslední zastávkou toho dne. Dolů to jde snáze, pod kopcem vede železniční trať, ale natáhl jsem to až na autobus do Kravař a odtud do Litoměřic na vlak. Na jeden zátah docela slušný historický exkurz.

Čas hradů v Čechách. Díl 1. Horizont Praha, 1994

David a Soukup: Hrady bez ohrady, Praha, 2021