Obrana Festung Breslau – zbytečný „zázrak“ šíleného nacisty Hankeho

Některá z měst proměnili jejich vojenští či spíše straničtí velitelé v pevnosti, které vázaly mohutné svazky Rudé armády. Z vojenského hlediska to bylo naprosto nesmyslné, civilní obyvatelstvo trpělo nejen od nepřítele, ale také od příslušníků vlastní armády, která dostala rozkaz potlačit jakéhokoliv známky defétismu.

Tak nechal župní vedoucí Erich Koch zničit architektonický klenot Východního Pruska Kőnigsberg (Královec, Kaliningrad), když se postavil proti evakuaci oblasti, což mělo za následek více než milionový pozdější německý exodus doprovázený děsivými masakry ze strany Rusů. Podobně na tom byl i Kolberg, nynější polský Kołobrzeg, který hrál v pruské historii významnou roli jako město, které pod vedením Neidhardta von Gneisenaua odolávalo přesile. Stejně skončila i Breslau (Wrócław, Vratislav). Podobně jako další slezské město, Kraków, byla „festung Breslau,“ jak ji nacisté začali ke konci války nazývat, týlovým městem, které téměř nezažilo nic z válečných útrap. Obyvatelstvo Wrocławi se domnívalo, že jejich město bude ušetřeno, ostatně nezažili žádné bombardování, nebyli vybráni jako válečný cíl, třebaže na většinu měst Říše pořádaly anglo-americké svazy stále častější nálety. Nacistická propaganda označovala Breslau za hráz proti „bolševickým hordám“.

Se stále se zhoršující vojenskou situací na východě, zvláště když Sověti překročili polské hranice a začali se blížit i do průmyslového Slezska, nařídil Hitler v srpnu 1944 prohlásil Breslau za „pevnost“, město, které by se bránilo s úporností Stalingradu nebo Leningradu. Pro německého „führera“ neexistovala možnost kapitulace, žádal buď vítězství, nebo smrt. K tomu hnal Němce i ministr propagandy Goebbels, když Hitlerovým jménem vyhlásil totální válku. Město se mělo za každou cenu držet, aby na sebe vázalo nepřátelské síly. Breslau byla známa jako „perla Slezska“, množství historických památek bylo značné. Rozkaz město bránit byl prvním krokem k rozsáhlému ničení celých městských čtvrtí. Breslau proměnilo v následujících třech měsících v trosky více fanatické úsilí město uhájit než nepřátelské ostřelování.

Němci nejsou lidé!

Tato slova napsal ruský novinář Ilja Erenburg. Jeho nenávist byla až patologická, pro mnohé obyvatele SSSR, byť hluboce nesouhlasících se Stalinovou komunistickou vládou, ale byla zcela pochopitelná a přirozená. Zejména v Pobaltí a na Ukrajině obyvatelstvo čekalo od Němců, že se jim po jejich příchodu bude dařit lépe, že budou moci svobodněji žít, podnikat. Zpočátku Němce vítali jako osvoboditele, vzápětí ale poznali, že pro ně jsou méněcennou rasou, maximálně využitelnou jako otrocká pracovní síla. Když začalo hromadné vyvražďování na okupovaných územích, poznali, že oba režimy jsou si velmi podobné, německé represálie byly ještě horší. Někteří obyvatelé se snažili přežít v kolaboraci, což se jim velmi brzo vymstilo, málokterý se dočkal konce války. Erenburg psal úvodníky do novin, články, jejichž hlavním motivem byla smrt Němců. Po masakrech, popravách, hromadném znásilňování, a nebylo jen ze strany SS, jak se snažili představitelé wehrmachtu po válce tvrdit, ale účastnila se jich i pravidelná armáda, bylo pro Rusy heslem pomstít se Němcům bez milosti a za každou cenu.

A na dobytých územích bylo jedno, jestli jednotky narazily na vojáky nebo civilisty. Desítky možná stovky tisíc znásilněných žen, zabitých dětí byla krvavá stopa, která naháněla Němcům obrovský strach. Jen nepadnout do ruských rukou, na to mysleli, když slyšeli blížící se dělostřelbu nebo viděli první ruské oddíly. Zabíjej!.. Pamatujeme si všechno. Pochopili jsme: Němci nejsou lidé… Nebudeme mluvit. Nebudeme se rozhořčovat. Budeme zabíjet. Když v jeden den nezabiješ alespoň jednoho Němce, je tvůj den ztracen… Nic pro nás není radostnější než německé mrtvoly. To napsal Erenburg roku 1942. Pro něho neexistoval dobrý Němec, ale jenom Němec. Jste ve vlasti Ericha Kocha. Dost často jsme opakovali: Přijde soud. Nyní je tady. To napsal, když ruské oddíly vtrhly do Východní Pruska, na gauleiterovi Kochovi personifikoval všechny Němce, bohužel jeho nenávist nehubila nacisty, ale převážně civilisty. Župní vedoucí a nejvyšší nacistická autorita ve Východním Prusku Koch nařídil bránit Královec do jeho zničení, za cenu obrovských ztrát a sám se přitom schovával v bunkru a nakonec uprchl letadlem do Říše.

Hrůza z pomsty

Ruské jednotky, které před sebou hnaly Němce, procházely „spálenou zemí,“ proto se nedalo počítat s milosrdenstvím. Na druhé straně to také byla konfrontace lidí, kteří přišli naprosto nepřipraveni do civilizace, a protože se nedokázali vyrovnat s rozdílným kulturním způsobem života, popadal je amok ničení, plenění, krádeží; bylo to jako vpád tatarských hord, přičemž mnoho z nich opravdu asijské rysy mělo, a třeba pojem základní hygieny pro ně byl mimogalaktickou událostí. Z chatrčí přišli do paláců a nevěděli, co dělat.

Zprávy o excesech se Německem šířily velmi rychle, přes snahu policie a ostatních složek je tutlat nebo bagatelizovat. Obrovský příliv uprchlíků z východních území se projevil záhy. Najednou vyvstala otázka ubytování, zásobování.

Proto byla vyhlášena některá města za pevnosti. Mezi nimi i Breslau. Město představovalo pro Říši velký výrobní potenciál, bylo zde 12 závodů podílejících se na výrobě munice a další stovka, která dodávala výrobky pro frontu. Což bylo pochopitelné, protože německá výroba již dávno přešla na válečnou.

Rychlost ruského postupu

V létě 1944 „uvázly“ sovětské jednotky před Varšavou a pozorovaly, jak ji Němci srovnávají se zemí. Oficiálně se nezapojily do bojů, protože potřebovaly přeskupit, doplnit a odpočinout si což byla částečně pravda, protože v měsíce trvajících útocích hnali Němce před sebou na západ. Na omezenou akci by se síly jistě vyčlenily. Rozhodnutí bylo ale ryze politické, Stalin nehodlal přenechat osvobození Polska exilové londýnské polské vládě, když měl v Moskvě poslušné polské soudruhy. Obrovská německá policejní akce tak skončila pod dohledem Rusů, aniž se bojující Poláci dočkali vážnější pomoci i od Spojenců. Karty v té době již byly rozdány a Stalin se nemínil o Evropu dělit.

V pevnosti Breslau prohlásil velkohubě slezský župní vedoucí Karl Hanke, že žádný sovětský voják nepřekročí hranice Slezska. Krátce po Novém roce 1945, 20. ledna, se Rusové (6. armáda) probili na vzdálenost 80 kilometrů východně od Vratislavi.

Hanke odmítal jakékoli pokusy o evakuaci, byť o nich jen diskutovat, okamžitě vyhrožoval zastřelením pro šíření paniky. Kolony uprchlíků ale svědčily o tom, že gobbelsovská propaganda o zadržení Rusů jenom lže, že Rusové jsou rozjetí celým Polskem, osamělé ostrůvky obrany obcházejí a nechávají na čištění druhosledovým útvarům. Ty byly právě nejhorší. Ke své činnosti měly dostatek času a požehnání svých velitelů.

Evakuce se změnila na pochod smrti

Hanke sázel na to, že vojáci budou bránit město plné žen a dětí daleko houževnatěji, proto odmítal jakoukoli diskuzi o alespoň částečné evakuaci. Když konečně povolil, bylo již pozdě. To už se Rusové přehnali kolem města a mířili na Berlín. Breslau se stala ostrůvkem uprostřed postupujících vojsk. Hankeho šílenost šla do takových mezí, že nechal některé městské části zbořit, jednalo se o domy historického centra, kde mělo být jakési improvizované polní letiště. Zima v pětačtyřicátém byla opravdu krutá, mráz a sníh znemožňovaly normální pohyb. Tehdy již v částečně pobořeném městě přeplněném uprchlíky začaly docházet zásoby. V tu chvíli si Hanke uvědomil, že civilisté budou spíš na obtíž, a promluvil do městského rozhlasu:

„Výzva župního vedoucího Hankeho národu! Všechny ženy, děti a staří lidé musí okamžitě opustit město ve směru na jih a na západ!“ Nebyla to výzva, ale rozkaz, na jehož vykonání Hanke dohlížel.

Z města vyrazily kolony do dvacetistupňových mrazů bičované ostrým větrem. Koňské povozy, vozy, sáňky, nebo pěšky. To, co oficiálně nazývali „evakuací“, zůstalo v paměti přeživších jako „pochod smrti žen a dětí“.

Podél cest zanedlouho ležely tisíce umrzlých lidí, po nějaké době byla vyslána komanda, aby je pohřbila do společných hrobů, což v na kámen zmrzlé půdě byla nadlidská práce.

Fanatici z Hitlejugend

Hanke mezi tím dál budoval obranu. Jeho muži neměli o osudu evakuovaných téměř žádné zprávy, župní vedoucí se postaral, aby nic „nepodrylo“ morálku jeho vojska, složeného z části místní posádky, části 609. a 296 pěší divize, několika praporů SS zformovaných do útvaru „Besselein“ , vojáků, kteří přes město jeli na frontu nebo se z ní vraceli, ze zdecimovaných útvarů z okolí a 38 praporu volkssturmu. Domobraně podléhal každý muž od 16 do 60 let, tito takzvaní dobrovolníci byli rozděleni do jednotlivých čtvrtí pod velení armádních důstojníků. K obraně sloužilo 32 polních děl různé ráže, dvě baterie 75mm PaK 40 a 18 88mm Flak 36. Z těžkých zbraní měl Hanoje k dispozici dva tigery.

Zvláštní postavení měly jednotky Hitlerjugdend, které se na boj připravovaly až s fanatickým elánem, jejich vedoucí jim neustále zdůrazňovali, že nadcházející boj je zkouškou jejich odvahy a kvality. Právě příslušníci HJ v mnoha případech bránili vojákům pravidelné armády ustoupit z pozic, které byly již ztraceny a kde nemělo smysl dále vytrvat. Možnost kapitulace vůbec nepřipouštěli. Na ně mířila goebbelsovská propaganda filmu Kolberg, jejich heslem se stávala slova z filmu: Raději zahynout pod troskami než kapitulaci!

(Kolberg byl německý velkofilm o pruské odvaze nevzdat se přesile. Jednalo se o období napoleonských válek, rok 1807, kdy malé město na pobřeží Baltu, Kolberg pod velením generála Gneisenaua odolávalo francouzskému obléhání a jeho obyvatelé prohlásili, že zahynou společně s městem. Říkalo se, že obránci lili munici z mincí a nechali zatopit i svá pole v okolí města, aby nepříteli znesnadnili útok. Heroická smrt měla být příkladem i pro členy HJ.)

.

Poprava starosty

Starostovi města Spielhagenovi bylo naprosto jasné, jak dopadne střet s ruskými vojsky, nechtěl nechat Breslau zničit a  navrhl Henkemu ji prohlásit za „otevřené město“. Hanke ho nechal zatknout přímo v úřadu a  zastřelit na náměstí před radnicí jako výstrahu všem defétistům. Mrtvolu odvezli na otevřeném voze k Odře a hodili do řeky. Podobný osud potkal ve městě asi 80 dalších lidí. Breslau se ocitla v obklíčení 15. února, podobně na to bylo další město Glogau, rovněž vyhlášené za pevnost.

Velení wehrmachtu sice vypracovalo plán, jak Breslau osvobodit, ale chyběly k tomu prostředky a síly. Německé armády, pokud toho byly schopny, se snažily ustoupit do Říše, po krachu operace v Ardenách navíc byla ztracena většina elitních vojsk. Němci se snažili vytvořit hráz před Berlínem na Seelowských výšinách a zachytit ruský nápor na Odře. Breslau byla již hodně předsunutou pozicí, mimo to dopravní spoje přes Slezsko byly v ruských rukou. Kapitulace nepřicházela podle Hankeho vůbec v úvahu, naopak obklíčení ho pohánělo ke stále šílenějším skutkům. Z kostelů nechal udělat pevnosti, náhrobky sloužily jako materiál pro stavbu barikád, hřbitovy byly zplanýrovány, aby nebránily palbě. Podobně Hanke nechal ničit domy, které podle něho byly v palebné čáře ať dělostřelectva, nebo jen pancéřových pěstí volkssturmu a HJ.

Z nárožních domů, kterým nechal odstřelit vše, co přesahovalo první patro, dal župní vedoucí zbudovat bunkry. Kdo si chtěl zachránit něco ze svého majetku, byl na místě zastřelen jako zloděj.

Tragédií Breslau se stalo, že dobývaná městech ničily jednotky protivníka, tady město z velké části museli ničit na příkaz fanatického nacisty jeho obyvatelé. Došlo to tak daleko, že si někteří Němci přáli, přes všechny ty hrůzné zvěsti o Rudé armádě, aby Rusové již přišli a učinili konec řádění Hankeho, vojenského velitele generála Niehoffa a jeho zfanatizované soldatesky. Před Niehoffem velel posádce Hans von Ahlen, generálmajor, Niehoff byl jeho zástupcem. Patnáctého února vydal Ahlen rozkaz o obraně každého domu, následující den nasedl do speciálního letadla, které měl k dispozici, a zmizel ke skupině armád B, na západ. Hanke se věrně držel Hitlerova rozkazu: Když je ztracena válka, je ztracen i národ. Není nutné brát ohled na základy, které německý národ potřebuje ke svému nejprimitivnějšímu přežívání. Naopak je lepší zničit i tyto věci, protože národ se projevil jako slabší a budoucnost patří silnějšímu východnímu národu. Co zůstane po tomto boji, jsou stejně jen méněcenní, protože ti dobří padli.

Nestačili je zahrabat

Třebaže velitelé Rudé armády nebyli při útocích nikterak útlocitní a hnali proti nepříteli jeden pluk za druhým, až zlomili jeho odpor, při obléhání „festung Breslau“ se přece jenom mírnili a nešli bojovat do ulic jako v jiných případech. Jak známo boj ve městě je tím nejhorším, co může být. Krom toho nevěděli, jak silná je německá obrana a mimo to, Berlín, cíl každého z nich, byl již na dosah. Dojít do Berlína bylo jejich povinností a ctižádostivostí. Zatímco kruh obklíčení se stahoval, nechával Hanke a velitel pevnosti Niehoff strhávat dál domy, ničit město. Podle výpovědí přeživších vojáků se stávalo, že když šli ráno na svá stanoviště, procházeli kolem trosek, z nichž se zdvíhaly dětské ruce. Byly tam zasypány mrtvoly těch, kdož unikli evakuaci a kteří byli doma při demolici. Na jejich pohřeb nebyl čas, ale ani síly, ani místo.

Po ztrátě letiště Gandau na západě Vratislavi nechal župní vedoucí Hanke srovnat se zemí celé městské čtvrti, aby uprostřed města vytvořil novou startovací a přistávací dráhu. Podle svědectví jednoho z přeživších obyvatel města: Začali tím, že na tisících pozemcích po obou stranách Císařské ulice a přilehlých ulic vyhodili všechno do vzduchu a zapálili, mezi tím také dva kostely… Jedna z nejkrásnějších a nejvýstavnějších částí Vratislavi byla zničena…

Ten nesmyslný plán nezpůsobil jen zničení celých městských čtvrtí, ale také utrpení a smrt tisíců lidí. Absurdní záměr se mohl v dohledné době uskutečnit jen tehdy, že k jeho vykonání budou nasazeny všechny dosažitelné pracovní síly. Podle svědků na stavbách pracovaly převážně děti. „Pracovní nasazení platilo pro chlapce od deseti a děvčata od dvanácti let. A také pro staré, kteří ještě dokázali stát na nohou, a pro zraněné. Byly tam dokonce i těhotné ženy; říká se, že tam na každém metru zahynulo deset lidí. Je to 1300 metrů. Leží tam tedy 13 000 mrtvých – jen na přistávací dráze. Mnoho lidí zahynulo především při náletech a palbě dělostřelectva. Na dohotovené dráze přistála hrstka letadel, především nákladních strojů s municí. Několik jich odtamtud také vzlétlo. Toto malé využití dráhy rozhodně nemohlo vyvážit obrovské oběti a utrpení tisíců lidí.

Torpéda na kolejích

Rusové začali s masivním ostřelováním začátkem dubna s příchodem Velikonoc. Rudá armáda měla k přímému útoku určených 7 divizí, šest bylo záložních. Prameny o počtech se rozcházejí, Němci odhadovali, že proti nim stojí 130 až 150 tisíc vojáků. Bubnová palba systematicky ničila ulice, stromy, život. Kromě dělostřelectva se zapojilo i letectvo. Po dělostřelbě přišla na řadu motorizovaná pěchota. Bojovalo se jako ve Stalingradu, dům od domu, Rusové s touto taktikou měli zkušenosti a jejich obavy z velkých ztrát byly na místě. Hanke se v té době stále spoléhal, že se k městu zvenčí probojují jednotky wehrmachtu, prolomí obklíčení a nakonec ještě nastane zvrat ve válce. Spoléhal i na armádní skupinu generála Schőrnera, která stála v Čechách. Fanatický nacista věřil Hitlerovi do poslední chvíle, stále se domníval, že budou nasazeny slibované zázračné zbraně.

Boj pokračoval. Ruské jednotky v prvé řadě zlikvidovaly předsunutá ohniska odporu, Breslau byla bráněna i ve vsích na předměstí. Líté boje se vedly o kolejový svršek, který směřoval do centra města. Poté následovaly urputné pouliční boje. V některých fázích byly nasazeny i zcela ojedinělé a improvizované zbraně, například v městské části na Kryzkach Němci použili torpéda, která byla vyrobena pro ponorky a již se nedostala na místo určení. Několik jich naložili na tramvajové podvozky a poslali proti postupujícím Rusům, další vystřelovali z improvizovaných hlavní. Mělo to prý velký psychologický efekt. Do bojů se zapojily i „kaťuše“ a bombardéry Pe-2. Němci se stáhli i do kanálů, bitva připomínala stále více Stalingrad. Ve sklepě byli Rusové, v prvním patře Němci, nad nimi zase Rusové, kteří se tam probourali ze sousedství. Scéna v mnoha obměnách probíhala na mnoha místech ve městě.

Do bojů nacisté nasadili i pancéřový vlak „Pörsel“, který pokrýval část města. V hojné míře se používaly i plamenomety, panzerfausty pro boj zblízka, nejen k ničení protivníkovy obrněné techniky. Němcům se letecky podařilo odtransportovat několik tisíc zraněných a dopravit do obleženého města zásoby, ale ruské stíhačky dopravní stroje decimovaly a ruské bombardéry systematicky srovnávaly německé pozice se zemí. Situace koncem dubna byla naprosto neudržitelná. Rusové při bojích ztratili desítky tanků. 6. května se generál Niehoff vzdal veliteli ruské 6. armády Gluzdowskému.

Němci byli ve městě první

Rusové na několik dní zastavili ostřelování a nabídli Němcům kapitulaci. Na Hankeho apelovali církevní hodnostáři města, leč marně, neustále se oháněl věrností svému „vůdci“. Bylo to ale již v době, kdy Hitler byl po smrti a Německo čekalo již jen na svůj konec. Paradoxem je, že prvními vojáky, kteří přišli do Vratislavi jako parlamentáři, byli Němci. Antifašisté v uniformách wehrmachtu z Národního výboru Svobodné Německo (Nationalkomitee Freies Deutschland) měli přesvědčit obránce, aby se vzdali. Jejich velitel poručík Horst Vieth spolu s jedním vojákem to zaplatil životem, ostatní z delegace se stáhli.

Hankeho útěk

V tu chvíli si Hanke uvědomil, že odpor je marný. Niehoff mu radil, aby spáchal sebevraždu, aby padl na „poli cti“. To se však Hankemu vůbec nelíbilo a prohlásil, že jeho mladý život je příliš cenný. Niehoff dál vedl boj s nepřítelem, Hanke se zmocnil 5. května jeho letadla o zmizel ze světa. Objevil se v Praze, v uniformě obyčejného esesáka se měl vmísit do řad ustupujících příslušníků 18. SS dobrovolnické divize pancéřových granátníků Horst Wessel. Měl být zajat po přestřelce partyzány u Nové Vsi na Chomutovsku, údajně se mu podařilo uniknout 8. června ze zajateckého tábora, ale pak po honičce měl být zastřelen. Podle některých svědectví byl spatřen po válce v Jižní Americe, kam se uchýlila část nacistů.

Před útěkem z Wroclawi byl fanatický nacista Hanke vyznamenán na Hitlerův rozkaz Německým řádem, nejvyšším vyznamenáním, předal mu ho říšský vedoucí Himmler.

Zázrak?

Festung Breslau kapitulovala 6. května 1945, dva dny před konečnou kapitulací Německa. Obránci města mluvili o breslaueském zázraku, město odolávalo skoro osmdesát dní. V čem spočíval jejich zázrak, když Rudá armáda měla víc než dostatek sil rozdrtit Berlín takřka za chodu, kdy o prestiž zničit Němce v jejich hlavním městě doslova soutěžily dva vojenské fronty se statisíci muži a tisícovkami kusů těžké techniky a za podpory leteckých armád? Vojskům 1. ukrajinského frontu se vzdalo téměř 45 tisíc německých vojáků. Německé ztráty činily - 6000 vojáků a 170 000 civilistů. Rusové - přes 8000 vojáků a 800 důstojníků, na město útočilo sedm divizí.

Zdroje: Opevněná města. - Moščanskij, Ilja Borisovič, G. Knopp Exodus-Osud vyhnanců, G. Knopp - Wehrmacht, A. Beevor Berlín, Vasilčenko A. Poslední pevnost Říše, /cs.wiki7.org/wiki/Осада_Бреслау