Perlou jindřichohradeckého zámku je hudební pavilón

Třetí největší hrad a zámek na našem území leží v Jindřichově Hradci. Nejrozsáhlejší je Pražský hrad, poté následuje komplex v Českém Krumlově. Jmenované objekty leží na vyvýšenině, jindřichohradecký stojí téměř v rovině. Uskupení budov je dílem generací Vítkovců.

Ohromení hosté

Hradní a zámecké komnaty i místnosti služebnictva jsou velmi hezkou ukázkou obydlí šlechty napříč staletími, mně se ale nejvíce líbí zahradní renesanční rondel, opravená památka, které při poslední rekonstrukci vdechli památkáři spolu se stavebními odborníky vzhled, který odpovídá jeho podobě při výstavbě v letech 1591 až 1596. Sloužil převážně hudebním produkcím, zámečtí páni rádi ohromovali své hosty hudebními díly vybrané kapely, která byla při slavnostních hostinách ukrytá pod podlahou a zvuk se do obřího sálu přenášel velkou resonanční vázou. Vypadalo to, jako kdyby se tóny snášely ze stropu. Rondel je dílem italského architekta Baldassara (Baltazara) Maggiho, který pro Rožmberky stavěl v jižních Čechách zámky.

S růží ve znaku

Krajina v jižních Čechách byla před osmi staletími pustá, do držení Jindřicha I. (+ 1237) se dostala zřejmě po smrti krále Vladislava II.

Jindřich byl nejstarším synem Vítka z Prčice, praotce pánů z Hradce.

Známý obraz dělení panství a udělení znaku pětilisté růže různých barev visí na každém z vítkovských sídel. Vítek přiřkl Jindřichovi zlatý květ na modrém poli. K tomu zalesněné území kolem Nežárky, tenkrát se řeka nazývala Včelnice. Jinak tu bylo pusto prázdno, jen na soutoku hamerského potoka s Nežárkou stál hrad, který Vítkovci vlastnili. Sídlo bylo nevelké, přesto jako základ dobré, dokonce neslo latinské pojmenování Novum casstrum, Nový hrad. To znamená, že tu musel stát i starý, možná tu bylo slovanské hradiště.

Stále budovali

Jindřich s potomky se pustil do přestavby a rozšiřování, gotický palác se stal nejvíce přestavovaným objektem. Do daleka se honosil válcovitou věží nazývanou Černá.

Ono by se stavělo víc a rychleji, jenže chyběly pracovní síly, také to chtělo zúrodnit pastviny, vyklučit lesy, no práce bylo dost.

Němečtí kolonisté

Rožmberkové, jak se začali podle erbovního znaku nazývat, začali ve velkém s kolonizací, osídlenci přicházeli hlavně z německy mluvících zemí. Odtud také přicházeli mniši, jímž byla poskytnuta půda a také prostředky pro stavbu kostelů.

Když se začalo rozvíjet rožmberské město, přišli do Hradce nazvaného po Jindřichovi i němečtí řádoví rytíři, po nich mniši.

Ti byli zakladateli rybníků, chovali v nich ryby, které jedli při půstu.

Kraj byl pro rybníkaření stvořený, zakrátko byl chov výnosný, jedli je nejen přátelení Vítkovci, ryby se staly běžným jídlem na ostatních dvorech. Rybník Vajgar, se kterým je město nerozlučně spojováno, vznikl někdy ve 14. století.

Mohutné sídlo

Velikost zámku a hradu si uvědomíte až na vnitřním nádvoří, každý z Rožmberků tu zanechal stopu. Nemá cenu popisovat interiéry, areál má rozlohu 3,5 hektaru, má 320 místností, jen menší část je prohlídková.

Italské vzory

Jindřichohradecká rezidence se stala velkolepou po přestavbě na renesanční zámek. Stavební úpravy započal Jindřich IV. (1458 až 1507), stavělo se až do vymření rodu. Většinou se na stavbách podíleli italští architekti, Rožmberkové se rádi chlubili svou starobylostí a svůj původ dokládali padělanými listinami k rodu Orsini. Architekti pracovali i na dalších sídlech – Hluboké, Telči, Bechyni, Českém Krumlově a Rožmberku. Proto se některé rožmberské zámky dost podobají.

Nápadným architektonickým prvkem jsou Velké a Malé arkády, z reprezentačních místností vyniká ta v gotickém paláci vedle hradní kaple, kterou nechal Oldřich III. kolem roku 1338 vyzdobit nástěnnými malbami inspirovanými životem svatého Víta. Pozoruhodné jsou stropy v řadě místností, nebo gotická Červená věž.

O bílé paní

Každý zámek má své strašidlo, dobré či zlé. Na Jindřichově Hradci se zjevuje Bílá paní, portrét paní Markéty, vdovy po Jindřichovi II. Portrét visí v chodbě, vedle rozsáhlých pláten s loveckými výjevy. Jindřich byl neobyčejně vznětlivý a krutý, aby odčinila jeho zlé skutky, vstoupila jako vdova do kláštera. U papeže si vyprosila povolení moci navštěvovat své potomky na hradě. Přijížděla vždycky v bílém a poddaným na Zelený čtvrtek rozdávala sladkou kaši. Zvyk byl v minulosti obnoven. Poddanství nikoli.

Nádherný původní mobiliář

Jako na většině objektů uvidíte množství obrazů, tapisérií, rytin, že vám z toho půjde hlava kolem, to samé se dá říci o zbroji, nábytku…

Na nádvoří zaujme replika manýristicky provedené mříže nad hradní studnou.

Zámek dostavěli koncem 16. století, od té doby se zachoval v původní podobě.

Posledními Vítkovci, kteří se dožili 17. století, byl Jáchym Oldřich z Hradce, ten měl dceru, a bezdětný Petr Vok, který se ze svého sídla přestěhoval do Třeboně. Ale byl bezdětný.

Další dědicové

Majetek tak připadl Vilémovi Slavatovi, zchudlému šlechtici těšícímu se rožmberské přízni. Pomohli mu vystudovat na bratrské škole v Košumberku, později se z něho stal horlivý katolík.

Roku 1602 se oženil s jedinou hradeckou dědičkou Lucií Otýlií.

Po smrti Jáchyma se stal s manželkou dědicem obrovského hradeckého panství. Po smrti Petra Voka se snažil Slavata získat i jeho majetek, ale o ten se hlásili další příbuzní, mocní Perštejnové.

Nenasytný Slavata

Slavata si ale přidal rožmberskou růži do svého erbu a rozšiřoval pověst o příbuzenských svazcích. Dokonce nechal zhotovit obraz Dělení růží. Historická fakta ukazují na uměle vytvořenou legendu.

Slavata se snažil společensky a politicky uplatnit, hlavně horlivým katolicismem, až se stal jedním ze čtyř pražských místodržících, proti kterým se postavili příslušníci panské jednoty. V roce 1618 došlo k defenestraci, kdy byl s místodržitelem Martinicem a písařem Fabriciem shozen z oken hradního paláce na Hradčanech. Nic se jim nestalo, i když po nich vzbouřenci stříleli, tím začala třicetiletá válka.

Za stavovského povstání (1618 až 1620) obsadilo Hradec stavovské vojsko, třikrát odrazilo císařské. Msto kapitulovalo až po Bílé hoře, v letech 1622 až 25 byla omezena městská samospráva, zrušena byla veškerá privilegia, posléze se vše obnovilo. Rozvoji města bránily i četné požáry.

Nenáviděný Slavata zemřel bez potomků, podobně dopadli i Pernštejnové.

Dědictví připadlo vzdáleným příbuzným Černínům z Chudenic, kterým sídlo patřilo až do roku 1945.

Ke vstupu do všech zámeckých místností je potřeba 500 klíčů.

Na zámku se natočilo mnoho filmů domácí i zahraniční provenience. Například Svědek umírajícího času, Jan Cimbura, Kacířova nevěsta, Noc s kouzelníkem, Proč bychom se netopili, Svatby pana Vok, Porodní asistentka, Tajemství staré bambitky 2, Z pekla štěstí…

Město bývalo ve středověku jedním z nejbohatších, německy se jmenuje Neuhaus, hodně žilo ze soukenictví a koželužen, posléze rybářství, známá byla i výroba tapisérií. Hradec tratil, když se mu vyhnula železnice z Prahy do Vídně.

Později se připojil na trať z Veselí nad Lužnicí.

cs.wikipedia.org/wiki/Jindřichův_Hradec

/cs.wikipedia.org/wiki/Jindřichův_Hradec_(zámek)

cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Vok_z_Rožmberka

Země Světa, 2007, Jindřichohradecko

Vlastní text z prohlídky