Článek
Strmá a poměrně dlouhá cesta z obce Kublov mě dovedla na vrchol kopce Velíz, který již v pravěku a pak na počátku našich dějin sloužil jako neopevněné hradiště.
Velíz dostal název po pohanském bohu stád Velesovi, kterému naši prapředci přinášeli krvavé oběti. Na vrcholu kopce stojí dřevěná socha připomínající boha, cestou minete infotabuli připomínající doby prehistorické. O té lze převážně jen fabulovat, hradiště potvrdil archeologický průzkum. Bůh stád Velíz, Veles, Velos, skřet v kůži s rohy na hlavě,
Stylizovaná socha Velíze na vrcholu kopce, zhotovená roku 2003
byl i strážcem ohně, ten se musel neustále udržovat a běda tomu, komu na hlídce vyhasl. Hodili ho do nového ohniště.
Nikoho nešetřte
Mnohem zajímavější je, že se tu podle kronikáře a bajkaře Kosmy udála příhoda, která vstoupila do dějin a je stále připomínána. Kosmova Kronika česká vypráví, že tu bylo území Vršovců, jednoho z kmenů, s nímž měli neustálé spory vládnoucí Přemyslovci.
Žádná holubičí povaha v té době, ani v dalších, nepanovala, vše se vyřizovalo ohněm a mečem, tak to bylo i v husitských válkách. Vítězila síla, lest, zrada a množství. Přemyslovci s pomocí Vršovců zlikvidovali Slavníkovce, ale potřebovali se udržet jako vládnoucí skupina. Takže se pokusili zmasakrovat Vršovce, což se jim po nezdařených pokusech (1003, 1014 a 1108) téměř podařilo.
Napomáhalo tomu i to, že se přemyslovská knížata řezala mezi sebou, s podporou panovníků v okolních regionech.
Kostel na úpatí Velízu
Vyvraždění rodu
Podle historiků měli Vršovci na svědomí smrt Jaromíra (roku 1035), o desítky let později Břetislava II. (1100) a také Svatopluka (1109). Ten dal podnět k jejich vyvraždění ve Vraclavi a následně krvavému masakru zajatců na Petříně. O tom vypovídá přímý účastník vraždění 28.října 1108 kronikář Kosmas ve své Kronice:
„Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z tohoto rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne, ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek byli skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: Máti má, máti má! až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem.“
Při masakru mělo přijít o život asi 3000 lidí.
Kosmas píše, že „byli jako hloupá hovada skoleni a jiní na hoře Petřín sťati.“
Vraťme se ale na Velíz.
Vrcholová partie Velízu
Lov na knížete
Nešťastník kníže Jaromír vládl čtyřikrát. Poprvé krátce roku1003, pak 1004 až 1012, posléze 1033 až 1034, v posledním roce dvakrát. Vršovcům se podařilo roku 1003 vylákat Jaromíra na lov, zajali ho a přes přivázaného na zem skákali koněm, přičemž ho různě ponižovali. Další verze je, že byl připoután k posvátnému dubu a měl být obětován. To by bylo asi možné, ale jeho vysvobození stojí za to. Zajetí unikl knížecí služebník Dovora, možná Hovora a běžel do Prahy pro pomoc.
Když si vezmete vzdálenost Velíz – Praha, asi 50 kilometrů, tak to byl světový rekord a k tomu přes hory, doly černý les. Na Vyšehradě zbuntoval pomoc a s družinou se vrátili knížete osvobodit. Což se zdařilo, Vršovce zřejmě zastihli stále ještě při skokanských disciplínách.
Ale Jaromír měl v životě smůlu, byl stále jednou ve hře, pak zase mimo ni. Než zemřel probodnut oštěpem na záchodě(!) byl ještě vykastrován a oslepen. Zde je popsán jeho nehezký skon.
Informační tabule na kopci
Kosmas vskutku píše záchod, nikterak latrína, jak ho někteří „historici“ opravují.
„Kochan poslal svého kata a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních.“
Kosmova Kronika česká
Kostel s rozvalinami probošství
Kostelík za záchranu
Na louce pod kopcem stojí katolický kostelík Narození svatého Jana Křitele se hřbitovem, před hřbitovní zdí jsou odkryté pozůstatky. Kostel, při založení spíše kapli, nechal údajně zbudovat po svém zachránění Jaromír. Není to ale jisté, kaple určitě existovala za panování jeho synovce Břetislava I. (1034 až 1055), který ji daroval klášteru svatého Jana na ostrově v Davli.
Velíz patřil k významným sídlům, v roce 1250 se tu konal obřad pásání mečem, který tu řídil svatovítský děkan Vít. Pasován byl Ursus, zřejmě správce velízského dvora.
Zvonařův hrob
Kališníci nedali proboštství šanci
Mělo tu vzniknout i proboštství, zřejmě ne moc významné, jeho totální zánik přišel v roce 1425, kdy táboritská a sirotčí vojska obléhala Točník. Rozvalený klášter potom spadal pod Točník.
Ze staveb zbyl přestavěný kostel, v roce 1784 k němu byla přistavěna fara.
Když v roce 1992 kostel rekonstruovali, našla se pod podlahou věže mužská kostra bez hlavy a useknutýma rukama. Kdo to byl a proč tak skončil? Toť otázka.
Zvonařova naučná stezka
Zvonařův hrob
Na hřbitově, stále funkčním, je hrob místního rodáka hudebního skladatele a pedagoga Josefa Leopolda Zvonaře, (1824 až 1865). Obcí vede naučná stezka nesoucí jeho jméno, dnes již zapomenuté, ale ve své době byla jeho píseň Čechy krásné, Čechy mé velmi oblíbená, uvažovalo se dokonce, že se stane národní hymnou.
Zvonařova busta a rodný dům
Čechy krásné, Čechy mé! Duše má se touhou pne, kde ty vaše hory jsou, zasnoubené s oblohou? Báseň J. V. Picka s původním názvem Vlastenecké hory století zhudebnil kublovský rodák Josef Leopold Zvonař.(1824 až 1865). Zemřel na tuberkulózu v Praze. Asi uprostřed obce stojí roubená chalupa, hudebníkův rodný dům, malý památník je v budově mateřinky.
Zvonařův rodný dům
Neuskutečněná stavba chaty a další velízské zajímavosti
Na faře bydlel na přelomu 19. a 20. století vlastenecký spisovatel, redaktor listu Vlast Alois Dostál, který se podepisoval Velízský. Ten vzbudil svým psaním o Velíz značný zájem. Chtěl s pomocí Klubu českých turistů zbudovat na vrchu ubytovací restauraci s rozhlednou, ale první světová válka plán zhatila.
Na jedné z informačních tabulí se zmiňují „točenky“ Jde o klikatou stezku z Kublova do Zdic, po které nosily ženy v krosnách zboží na trh. Nejprve obešly ves, zaplnily krosnu a pak se vydaly přes Velíz do Zdic. Zmiňuje je A. Dostál ve svých fejetonech.
Velízské informace
U kostela se nachází louka, té se říkalo U roztrhaného Jana. Podle Václava Krolmuse, katolického historika, archeologa a sběratele lidové slovesnosti pochovaného na Budči, tu na posvátném místě roztrhali rozzuření pohani křesťanského poutníka Jana, když je přišel obracet na tu pravou, svoji, víru.
Zdroje
Kosmova Kronika česká, Melantrich, 1950
cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Narození_svatého_Jana_Křtitele_(Velíz)
cs.wikipedia.org/wiki/Velíz
cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Leopold_Zvonař
cs.wikipedia.org/wiki/Jaromír_(kníže)
infotabule naučné stezky
