Potopení Gustloffa, Goyi, Steubena - hrdinství, nebo zločin?

Před 80. lety 30. ledna 1945 zaútočil kapitán ponorky S-13 Marinesko na Baltu na německý parník Gustloff. Na jeho palubě byli převážně civilisté, ženy a děti. S nimi ale i několik stovek příslušníků německých ozbrojených složek. Za masakr Moskva Marineskovi ihned vyslovila pochvalu.

Sověti válcovali nacistické armády a hnali je před sebou do nitra Německa. Spolu s vojáky prchaly i miliony civilistů. Většina po souši, část se snažila uniknout po moři. Tam na ně číhaly ponorky Baltského rudého námořnictva. Svůj cíl našly, po Gustloffu šly ke dnu další lodě přecpané civilisty – Steuben a Goya. V ledových vodách zahynuly na dvě desítky tisíc lidí. O tragédiích se stále vedou diskuze. Byl to válečný akt, nebo válečný zločin?

Ve stínu Titaniku

Když se připomínají námořní katastrofy, vždy padne jméno Titanic. Ztráty v mírových dobách zaskočily civilizovaný svět. Válečné ztráty na mořích bývají opomíjeny. Stovky námořníků na bojových plavidlech, hladinových i na ponorkách, oběti na obchodních konvojích. Jednou z největších bylo potopení bitevní lodi Hood, japonského obrněnce Jamato nebo amerického křižníku Indianapolis. Tragédie na Baltu byla dlouhá léta tabu, málokdy se hovořilo o potopení civilních lodí Gustloff, Goya a Steuben sovětskými ponorkami. Dodnes se vedou dohady, zda cíle byly pouze transportní, sloužící pro přepravu většinou civilních osob, nebo se jednalo o regulérní vojenské cíle.

Východní Prusko na jaře 1945

Rusové již v roce 1944 překročili bývalé sovětsko-polské hranice a jejich útočné fronty se hnaly na Německo. Pomořansko a Východní Prusko zůstaly izolovanými ohnisky odporu, která Rudá armáda posupně likvidovala. Spojenci žádali bezpodmínečnou kapitulaci. To přinutilo Němce bojovat až do konce. Z ukořistěných dokumentů věděli, že se chystá rozdělení bývalé „říše“ na zóny, a území na východ od Odry a Nisy padne do ruských rukou. Bylo jasné, co se stane s vojáky, kteří řádili na východní frontě. A Němci si byli vědomi, že krutostí se nevyznačovaly pouze divize Zbraní SS, ale řada jednotek wehrmachtu a pomocných svazků. Po prvních zkušenostech civilního obyvatelstva s postupujícími rudoarmejskými sledy bylo jasné, že jsou ohroženy miliony potenciálních obětí. Podle odhadů nacistických úřadů měly začátkem ledna 1945 prchat z Východního, Západního Pruska a Pomořanska asi 4 miliony lidí. Ukázalo se, že uprchlíků bylo minimálně dvojnásobek. Kriegsmarine tedy bojovala až do posledních okamžiků, aby zachránila co nejvíc osob, a nejen vojáků z východních částí říše.

Obrovský úprk na západ

Na jaře 1945 jednotky Rudé armády obklíčily dvě uskupení na pobřeží Baltu. Od ledna byla veškerá plavidla včetně ponorek nasazena k evakuaci. To samozřejmě nestačilo, a tak se po cestách Polska valila mezi útočícími a ustupujícími armádami obrovská masa lidi, ale i zvířat. Ne každý měl to štěstí, že mohl jet autem, vlakem; povozy tažené koňmi a kravami ucpávaly komunikace. K tomu přispěl i Hitlerův naprosto nesmyslný rozkaz prohlásit některá města za pevnosti. Předtím bylo pro něho nemyslitelné vyklidit obrannou čáru Mazurských jezer, kde měl jeden ze svých hlavních stanů – pověstné Vlčí doupě. Některé armády tak zůstaly obklíčeny podobně jako v roce 1942 Paulusova Šestá. Nyní vázaly ruské fronty na severu Kőnigsberg, později přejmenovaný na Kalingrad, (česky Královec). Další pevností bylo slezské město Breslau, Wrocław, (Vratislav). Na Berlín se hnaly 1. a 2. ukrajinský front, Stalin podporoval jejich rivalitu, kdo dobude hlavní město říše dříve. Proto mohly v týlu zůstat obrovské vojenské svazky nepřítele. Rusové nahnali Němce do „kapes“, ve kterých měli obránci za zády moře. U Gdaňsku, kde oficiálně padly první výstřely druhé světové války, bylo pro uprchlíky zřizováno velké skladiště potravin. Vzápětí je však vyrabovaly ustupující německé jednotky.

Kotel u Královce

Kőnigsberg zcela obklíčila vojska 3. běloruského frontu. Ve starobylém pruském městě, kde se narodil filozof Imanuel Kant, zůstala v pasti posádka 3. tankové armády. Kromě toho tam bylo 200 tisíc civilistů, kterým zakázal gauleiter Koch, fanatický nacista, opustit město. V Královci mizí i stopa po pověstné Jantarové komnatě, která se údajně měla vyskytovat rozebraná na lodi Wilhelm Gustloff. Právě zběsilý odpor obránců v Královci vyvolal rozsáhlou odvetu ze strany vítězů. Zvěsti, jak vojáci RA zacházeli zejména s ženským obyvatelstvem, hromadné znásilňování, to vše se brzy dostalo i do Berlína a budilo v německých ženách oprávněnou obavu o podobný osud. Desítky tisíc ho nebyly ušetřeny. Kriegsmarine se rozhodla evakuovat co možná největší počet lidí z přístavu Pillau, Pilavy, nyní Baltisk. Jenže místní doky byly příliš malé, a tak bylo rozhodnuto, že evakuace proběhne z Gdaňska, Sopot a Gdyně. Po Baltu měly lodi směřovat do Swineműnde, (Świnoujście). A poté do nitra Německa. Hitler hodlal zaplnit uprchlíky jedno z válkou nejméně dotčených území – Protektorát Čechy a Morava, protože říšské území již bylo pod tlakem pozemních armád Spojenců ze západu, hlavně ho ale devastovaly hromadné nálety na průmyslová centra.

Operace Hannibal

Přestože již od Vánoc 1944 byla situace stále kritičtější, teprve 21. ledna vydal velkoadmirál Dőnitz rozkaz k hromadné evakuaci uprchlíků. V Pilau, kam se dostali běženci po ledě zamrzlé zátoky, se objevila první evakuační loď 29. ledna. Nemocniční loď Wilhelm Gustloff měla odvézt první várku 30. ledna. Jednalo se o plavidlo, které bylo chloubou německé organizace Kraft durch Freude, Síla skrze radost, velký výletní parník. V KdF byla podchycena převážná část Němců, byla to vojensky řízená odborářská organizace. Plavidlo bylo založeno v hamburských loděnicích Blohm und Voss, na vodu ho spustili 5. dubna 1937, za přítomnosti nacistické elity a asi 50 tisíc diváků. Loď, která měla nést jméno Adolfa Hitlera, dostala název po zavražděném švýcarském nacistovi Gustloffovi. Bylo to symbolické, atentátníkem byl v roce 1936 židovský student a nacisté své „mučedníky za věc nacionálního socialismu“ přímo milovali. Ostatně pro vůdce Velkoněmecké říše nemocniční loď také nebylo to nejvhodnější plavidlo, kterým by vstoupil do dějin. Přestože Gustloff byl prvním z řady rekreačních parníků své třídy, již při spuštění se s ním počítalo jako s lazaretním plavidlem. Dvě stě deset metrů dlouhá loď měla výtlak 25 434 BRT, v kabinách místo pro 1463 cestujících, osádku tvořilo 417 osob. Dovolenou na Baltu na ní prožilo při 44 plavbách 65 tisíc rekreantů. Hitler měl na lodi své soukromé apartmá.

Konec radosti

Po vypuknutí války byla většina potřebných plavidel i nevojenského určení převedena pod velení válečného námořnictva. Ale u Gustloffa se s tím již při výstavbě počítalo, takže v polovině září 1939 byla převelena jako nemocniční loď „D“, lazarettschiff. Poté ji využívali jako obytnou loď vojenského námořnictva, od května 1943 z ní byla zbudována plovoucí kasárna pro II. oddíl 2. školní divize ponorek. Tím se prakticky zařadila mezi válečné cíle. Neomezenou ponorkovou válku započala německá strana. Ponorkáři byli nejobávanější zbraní, která působila Spojencům daleko větší ztráty než hladinová plavidla nebo letectvo. Spojenci podnikli 9. října na Gdyni (Gotenhafen) nálet, při kterém byl krom jiných plavidel zasažen i Gustloff. Po opravě v docích se loď využívala jako ubytovna pro ponorkáře. Těm měla pomoci i v lednu 1945, podle informací bylo Dőnitzovým záměrem evakuovat osádky asi 70 ponorek, které chtěl využít pro pozdější boj v Atlantiku. Ponorkoví specialisté měli splynout s masou uprchlíků, vlastně jim poskytnout krytí k úniku. Otázkou je, zda Dőnitz, byť skalní nacista, byl natolik nerealistický, že by uvažoval o nasazení ponorek proti Spojencům, kteří mu jeho síly v posledním období devastovali po desítkách. Tato myšlenka se zdá silně zavádějící, i když není pochyb, že řada ponorkářů na lodi byla, ale určitě to nebyla esa jako Prien nebo Kretschmer. Spíše se to zdá jako záminka, proč byla loď plná uprchlíků napadena ruskou ponorkou. A nebyla poslední, drama na Baltu pokračovalo, Dalšími oběťmi ruských torpéd byl General von Steuben v únoru a Goya v dubnu 1945. Počty obětí se rozcházejí, ale hovoří se o 15 až 20 tisících.

Pod rouškou tmy

Řada autorů ve svých pracích tvrdí, že odvoz civilistů se měl stát záminkou pro čistě vojenskou operací, během níž mělo být zachráněno co nejvíce armádních specialistů určených k dalšímu boji. Mělo jít k oklamaní nepřítele pod rouškou humanity. Dodnes se Rusové drží výkladu, že na palubě bylo 6000 vojáků a 3700 námořníků z ponorek. Pravdou je, že německé ponorkové loďstvo ještě nebylo zdaleka zničeno, i když už zdaleka nebylo v zájmu Hitlerovy pozornosti jako z počátku války. Plně naložený Gustloff tedy vyplul na svou poslední plavbu. Doprovázela ho menší loď Hansa, která se pro poruchu kormidla musela vrátit zpět do gdyňského přístavu. Jako ozbrojený doprovod byla původně určena silná skupina protiponorkových plavidel. Ta se ale nekonala z prostého důvodu, kriegsmarine již neměla téměř žádné. Obě lodi doprovázela minolovka Lőwe a sběrač cvičných torpéd TF19. Lőwe byla kořistnou lodí z norského tažení s dobrou výzbrojí a slušnou rychlostí, to se nedalo říci o TF 19. Nebyl stavěn na vysoké vlny a krátce po obeplutí Helské kosy se na otevřeném moři stal neovladatelným a musel se vrátit. K Německu vypluly tedy jen dvě z původních čtyř jednotek. Němci měli velké obavy nejen z ruských ponorek, ale i z letadel, která startovala z dobytých litevských letišť. Luftwaffe již na obloze nic neznamenala. Plavidla opustila přístav kolem třetí hodiny odpoledne, tou dobou už se nad Baltem snášel soumrak. Lodi chvíli pluly v klidu na severozápad, směrem od polského pobřeží, po 19 hodině se začaly stáčet k západoseverozápadu.

Mezinárodní normy Červeného kříže ukládaly plavidlům, která měla být považována za nemocniční lodi ­- ohlásit trasu, plout pod osvětlením, s viditelným označením Červeného kříže a bez vojenského doprovodu. Nepřítomnost zbraní byla samozřejmostí. Také pasažéři měli být zapsáni a zaregistrování MČK. Nic z toho se nestalo, na Gusloffovi vlála údajně říšská válečná vlajka, byl vyzbrojen protileteckými kanony a kulomety. Takováto loď byla pro velitele ponorky přímo ukázkovou kořistí.

Marinesko vede S-13 do útoku

Kapitán Gustloffa Friedrich Petersen spoléhal na mizerné počasí, špatnou viditelnost a poměrně vysoké vlny, které by znemožnily jak letecký, tak i lodní útok. Právě počasí zavinilo, že se Hansa s TF 19 vrátily. Mizérie ale nevadila kapitánovi sovětské ponorky S-13 A. I. Marineskovi v hlídkování na Baltu. Jaké bylo jeho překvapení, když mu staršina Vinogradov hlásil na pravoboku velkou neosvětlenou loď. Ponorka ale byla v nevýhodném kursu, lodě se míjely, takže musel obloukem srovnat směr. Protože před sebou měl poměrně velkou loď, považoval za pravděpodobné, že má doprovod. Zakrátko objevil zajišťovací torpédovku. Pro rozbouřené moře nebyl možný útok z pod hladiny, ztratil by na rychlosti i na možnosti přesného úderu, rozhodl se tedy k hladinové akci. Asi po hodině pronásledování a při nájezdu směrem od polského pobřeží se ocitl v dobré palebné pozici. Ze vzdálenosti asi 500 metrů vypustil tři torpéda. Účinek byl devastující. Jedno zasáhlo kajutu, kde byly ubytovány radiotelegrafistky. Koho nezabily výbuchy na místě, ten neměl při mrazu minus 18 stupňů na rozbouřeném moři šanci na přežití. Záchranné čluny měly minimální kapacitu. Bylo jich jen 12, záchranných vest 5000. Podle lodních záznamů čítal seznam pasažérů 918 námořníků a důstojníků, 173 členů posádky, 373 členů ženských námořních pomocných jednotek, (přežily 3) 162 zraněných a 4424 uprchlíků. Celkově tedy bylo na palubě 6050 lidí. Toto je úřední seznam lidí na palubě, ale ve skutečnosti nové výzkumy prokázaly, že na palubě nebylo 6050 lidí, ale 10 582. Podle výzkumu se na palubě nacházelo 918 důstojníků a námořníků z 2. Unterseeboot-Lehrdivision, 373 členů ženských námořní pomocných jednotek, 173 členů posádky, 162 těžce zraněných vojáků a 8956 uprchlíků. Celkem tedy 10 582 lidé na palubě v kritický den vyplutí 30. ledna 1945. Obětí bylo 9343, kolik bylo žen a dětí se neví. G. Grass ve své knize Jako krab uvádí 9000 pasažérů. Po potopení Gustloffa chtěl dát Hitler kapitána lodi zastřelit, po opadnutí návalu vzteku vyhlásil v Německu třídenní smutek, podobně jako za Stalingrad.

Hrdina Marinesko se upil

Kapitán Marinesko dostal až v roce 1990 posmrtně vyznamenání Hrdina SSSR. Sovětská propaganda jeho triumf slavila hned po akci, ale vložila se do toho NKVD, protože měl poměr s cizinkou. Málem skončil v táboře. Nakonec se upil k smrti.

V oblasti se pohyboval německý kapitán Henigst se svým křižníkem Admiral Hipper (1500 uprchlíků). Odmítl vyzvedat tonoucí, bál se torpédování, krom toho při manévru obratu lodní vrtule rozdrtily mnoho lidí.

Další cíle - Steuben s Goyou

Dvanáctého února byla krátce po vyplutí z přístavu v Pilau torpédována nemocniční loď General von Steuben. Na palubě měla 2680 raněných. Deset dní po masakru na Gustloffovi si na ni počíhala stejná ponorka, S-13. Z jejího kapitána se stal opravdu masový vrah, válka neválka. Poslední obětí ruských torpéd byla Goya. Kapitán ponorky L-3, která poslala na smrt přes 7000 lidí, Vladimír Konovalov obdržel za svůj čin Hrdinu SSSR. (V americkém filmu Hon na Rudý říjen nese ruská Alfa Konovalovo jméno.) Konec války byl nadohled, sovětské armády svíraly Berlín neprodyšným kruhem, přesto se ještě zoufalí Němci pokoušeli zachránit před postupující Rudou armádou. Jednalo se znovu převážně o civilisty. K parníku Goya, který kotvil na otevřeném moři, přijížděl jeden člun za druhým, ve snaze nalodit co nejvíce raněných vojáků, žen a dětí. Rudé letectvo mělo absolutní převahu, cíl je ideální, stíhací jaky mají střelnici připravenou. Kdo nezahynul po kulometnou dávkou nebo granátem leteckého kanonu, toho zmasakrovaly tříštivé pumy. Večer 16. dubna vyplouvá Goya v doprovodu parníku Kronenfels a dvou minolovek. Když se dostanou asi 100 mil západně od Gdaňska zachytí je ponorka kapitána Konovalova. Ten ustálí plavidlo do optimální polohy a vypálí torpéda. Kolem půlnoci studená voda hoří. Na sedm tisíc obětí hyne, 140metrový parník o výtlaku 6000 tun jde po zásahu okamžitě pod vodu. Přes rychlou pomoc kolem plujících lodí se zachrání pouze 172 pasažérů.

Konec kriegsmarine

Dőnitz se snažil zachránit před sovětským zajetím co největší počet vojáků. Provozuschopným plavidlům nařídil, aby odplula do norských přístavů. Oblast ale již byla pod kontrolou Spojenců, kteří v rozmezí 2. až 6. května potopili 21 ponorek. Pořádali na ně doslova honičky. Po admirálově výzvě ke kapitulaci se jen v Baltu velitelé ponorek rozhodli zničit 218 člunů. Po všeobecné kapitulaci padlo do rukou Spojenců 154 neporušených ponorek. Poslední akcí bylo potopení dvou amerických lodí u Firth of Forth ponorkou U 2336 typu XXIII. Z hladinových plavidel Němcům mnoho nezbylo. Pouze těžký křižník Prinz Eugen, lehké Nűrnberg a Leipzig. Ve vodách svinousťského zálivu ležel vrak Lűtzowa, v Kielu Admiral Scheer a Admiral Hipper. V Kielu byl rovněž vrak lehkého křižníku Emden, ve Wilhelmshavenu lehký křižník Kőln.

Cap Arcona – vraždění před koncem války

Pro úplnost je nutné připomenout i německá zvěrstva. Nacisté se chtěli zbavit nepohodlných svědků z koncentračního tábora Hamburk-Neuengamme a několik tisíc lidí doslova namačkali na osobní loď Cap Arcona a nákladní parník Thielbek. Ty potopila 3. května 1945 v Lübeckém zálivu britská letadla. Lodi měly vyplout na moře a tam být potopeny, tuto práci za ně „obstaralo devět britských letadel,“ která se domnívala, že jde o vojenské cíle. Podle historika Langeho, který se okolnostmi zániku plavidel po léta zaobírá, se jednalo o nastraženou past. Plavidlo nemělo žádné záchranné čluny, palivo jen na minimální dobu, takže se nedalo uvažovat o nějaké evakuační plavbě. Pasažéry kromě zajatců byli jen normální vojáci, žádní vyšší důstojníci. Na palubě Arcony bylo asi 4300 vězňů, 400 vojáků a 10 členů posádky. Přežilo pouze asi 400 lidí. Na Thielbeku přežilo pouze asi 50 z více než 3000 lidí. „Některé německé lodi se podílely na zachraňování, jiné na trosečníky dokonce střílely,“ vypráví Lange. Ještě větší katastrofě zabránili Spojenci svým rychlým postupem: obsadili loď Athena s dalšími 2000 vězni na palubě a 1300 vězňů osvobodili na zemi. Z hlavních viníků se po válce nikdo nemusel zodpovídat.“. Hamburští velitelé SS se prý úspěšně odvolávali na rozkazy Himmlera. Mezi oběťmi bylo i 45 Čechů. Mezi zachráněnými divadelní režisér E. F. Burian.

Plovoucí lazarety

Nemocniční lodě sloužily v německých ozbrojených složkách stejně jako v ostatních zemí podle přísně vymezených mezinárodních pravidel. Z toho vyplývalo, že byly celé natřeny na bílo a měly na sobě jasně viditelný červený kříž. Nesměly být vyzbrojeny. Gustloff zasahoval již na začátku války, kdy sloužil téměř pro 700 zraněných Poláků, po obsazení Norska odvážel zraněné německé vojáky do říše. Další čtyři roky sloužil jako kasárenská loď. Do akce na Baltu byly nasazeny i velké záoceánských lodě, které byly užívány jako kasárny ubytovací lodě v Gdaňsku, Pilavě nebo Gdyni, jako byly Cap Arcona (27 561 brt), Robert Ley (27 288 brt), Hamburk (22 117 brt), Hansa (21 131 brt), Deutschland (21 046 brt), Potsdam(17 528 brt), Pretoria (16 662 brt), Berlin (15 286 brt), General von Steuben (14 660 brt), Monte Rosa (13 882 brt), Antonio Delfino (13 589 brt), Winrich von Kniprode (10 123 brt), Ubena (9554 brt), a Goya (5230 brt).

Kapitán Marinesko se nakonec dočkal slávy, bylo mu postaveno několik pomníků, v St. Petersburgu má v Námořním muzeu „koutek“ nehynoucí slávy. S-13 se objevila i na známkách, známku má i Gustloff.

Zdroj

Smrt na Baltu: Zkáza lodě Wilhelm Gustloff, CPress 2018

dvd-zkaza-lodi-gustloff-2008

Günter Grass: Jako rak, Atlantis, 2024
Franz Kurowski: Na všech mořích, Naše vojsko

cs.wikipedia.org/wiki/S-13

cs.wikipedia.org/wiki/Goya_(loď)

Guido Knopp: Exodus: Osud vyhnanců, Ikar, 2006

archiv autora