Tragédie varšavského povstání, Stalinova nenávist zavinila smrt tisíců

Po ničivých náletech na Varšavu v prvních dnech druhé světové války, po částečném obnovení života Poláků v tzv. Generálním gouvernementu, po zřízení varšavského ghetta, kde měli Židé nelidské podmínky, povstala Zemská armáda generála Tadeusze Bóra-Komorowského v srpnu 1944 proti hitlerovcům. Co nezničili nacisté na začátku války, to zpustošili při potlačení povstaleckého odporu.

Text nemíří na jednotlivé etapy a souvislosti, jde o připomenutí obrovské tragédie v průběhu 2. světové války.

Pro Rusy bylo Polsko vždy nepřátelským národem. V letech 1772 až 1795 si jeho území dělily okolní velmoci, carská říše si vždy ukousla velmi tučné sousto. Poláci, měli už dost útlaku, ale když v letech 1830 a 1863 povstali, byla jejich vzpoura tvrdě ztrestána. Po Velké válce se rozpadly tři říše, německá, rakousko-uherská a ruská. Versailleskou dohodou vzniklo nově Polsko, stát Němci neuznávaný, stát, který byl trnem v oku ruským bolševikům. Snahou Moskvy bylo vyvolat v Německu revoluci, pro níž je Varšava překážkou, kterou je nutné odstranit. V roce 1920 vysílá Lenin Rudou armádu na Varšavu. Ale Poláci ho odrazí, dobyvatelské choutky pod rudým praporem nositelům světové revoluce, bývalým carským oficírům Michailu Tuchačevskému a Semjonu Buďonnému nevyjdou, na vině je zřejmě tehdejší politický komisař RA Josif Vissarionovič Džugašvili (1878 až 1953), zvaný Stalin. Nerespektoval vrchní velení a jeho oddíly nepodpořily rozhodující útok na Varšavu.

Že bolševici myslí revoluci smrtelně vážně a za každou cenu svědčilo ubíjení zajatců a vzdávajících se vojáků, kteří byli jako kratochvíle masakrováni šavlemi jízdních armád. Zajaté důstojníky krutě mučili, ve velkém masakrovali ženy a děti. Rabování a znásilňování bylo na denním pořádku.

Takže Poláci věděli, s kým mají tu čest. Sami si podobně ale počínali vůči Ukrajincům na Volyni.

Tragédie metropole

Zemská armáda (Armia Krajowa, AK) podléhala vládě, která byla podobně jako československá, v emigraci v Londýně. Jakmile vyšla najevo tragédie katyňského masakru, kdy vojska NKVD na přímý Beriův rozkaz postřílela na 22 tisíc polských důstojníků a vojáků, policistů a úředníků, Moskva okamžitě s Poláky v Anglii přerušila styky a komunikovala pouze s komunisty, kteří byli v Moskvě.

Při postupu Rudé armády směrem k polským hranicím plánovala AK, že vpadne německým silám do zad a pomůže tak sovětským vojskům – plán byl vypracován pod názvem Bouře již o rok dříve. Rusové ale nemínili nikterak podporovat demokratické snahy poválečného uspořádání Polska, uznávali pouze moskevské polské komunistické vedení a polskou armádu vytvořenou na území SSSR.Ta se rekrutovala z přeživších, kteří byli osvobozeni z ruských koncentračních táborů. O londýnských členech se Stalin a jeho okolí vyslovovali jako o „uzurpátorech.“

Po okupaci Polska byl vytvořen na území středního Polska Generalgouvernement, v němž byla začleněna i Varšava. Území spravoval z Krakova Hitlerův oblíbenec, bývalý právník Hans Frank, ten si na svém lénu počínal jako orientální monarcha. Také zloděj umění a neomezený pán nad životy Poláků. V norimberském procesu zaslouženě dostal provaz.

Očekávaná pomoc nepřišla

AK počítala s tím, že pokud Rusům pomůže, budou ji muset uznat za zákonnou představitelku polské moci. Další pomoc se čekala od západních Spojenců. Povstání začalo, bohužel ukvapeně a předčasně, kdy jednotlivé složky neměly žádnou nebo jen minimální komunikaci s ústředím. Do boje šli povstalci s nedostatkem těžších zbraní, museli v bojích hodně improvizovat, Němci se po několika neúspěšných útocích stáhli a začali systematicky ničit dům po domu. Zaplést se do pouliční války, ve které hrozily velké ztráty, nemínili. Do ofenzivy se zapojilo letectvo, dělostřelectvo, ženisté, plamenomety. Poslední boje se odehrávaly v kanálech pod ulicemi. Nakonec Poláci svůj marný boj prohráli. Ještě za války a zejména po ní obvinil generál Bór-Komorowski, který přežil, dostal se do německého zajetí a po válce byl ministerským předsedou polské exilové vlády, že Rusové nechali Varšavu úmyslně vykrvácet. Jedno je jisté, v té době stála ruská vojska pod velením generála K. Rokossovského na druhém břehu Visly a nezasáhla. Ačkoli se bojovalo na všech frontách, u Visly, fronta stála téměř půl roku. Stalin, který Poláky nenáviděl, nechtěl, aby mu země vyklouzla ze spárů.

Veškerá nenávist vůči Němcům

Stalin označil londýnskou vládu za hrstku zločinců, kteří chtěli uchvátit moc. Tvrdil, že sovětská vojska byla v té době vyčerpána dlouhotrvajícími boji, což byla pravda, že probíhalo přeskupení frontů, což je také fakt. Ale armádní uskupení, které mělo po polských rovinách udeřit na Německo, raději odklonil na Bulharsko a Rumunsko. Na druhou stranu ale moskevský rozhlas ve vysílání pro Polsko vyzval k povstání. Poláci očekávali masívní shozy zbraní spojeneckými letadly, těm ale sovětské velení odmítlo povolit přistát na letištích Ukrajiny. První polská armáda pod velením generála Berlinga (jeden ze tří budoucích generálů, - další byli Anders a Wolkowicki), která se snažila přijít povstalcům na pomoc, byla osamocena, bez větší ruské podpory. Berling se musel zodpovídat za svůj čin ruskému velení. Rusům se také velmi hodilo, že Němci ničí Varšavu, polská nenávist se tak stále více obracela proti okupantům a komunisté se snažili z polského podvědomí vytlačovat nenávist ke všemu ruskému. Poláci ale nezapomněli na Tuchačevského, Vorošilovovo a Stalinovo tažení proti Varšavě v roce 1920, zrovna jako německo-ruské dělení Polska v roce 1939. Tehdy při podepsání paktu zvaného Ribbentrop (německý minstr zahraničí) - Molotov (jeho sovětský protějšek), došlo k dělení nenáviděného Polska.

Složitost situace připouští i německá strana, které se podařilo několika protiútoky způsobit 1. ukrajinskému frontu značné ztráty na životech i na technice. Rusové tou dobou útočili v Bělorusku, operace Bagration, mohutný všeobecný úder, je stál velké ztráty, ale Stalin byl neústupný a hnal pomocí svých velitelů frontů statisíce vojáků a obrovské množství techniky běloruskými močály a lesy.

Běsnění ve městě

Varšava vzdorovala 63 dnů. Proti 16 tisícům dobře vyzbrojených a vycvičených Němců bojovalo asi 40 tisíc povstalců. Hitler nařídil srovnat město se zemí, po ukončení bojů městem procházely destrukční skupiny a s plamenomety a výbušninami ničily celé čtvrti. V bojích se neblaze „vyznamenala“ brigáda Dirlewanger, složená z pytláků a vrahounů propuštěných z koncentračních táborů. Povstalecké vojsko, zemskou armádu, tvořily všechny vrstvy obyvatelstva. Obzvláště se vyznamenaly mládežnické oddíly, nejdříve bojovaly na povrchu, ke konci se stáhly do kanálů v podzemí.

Jako zběsilí si počínali členové brigády Ruské osvobozenecké lidové armády (RONA) SS-Brigadeführera Kaminského. Za rabování Kaminského nechal generál SS Bach-Zelewski, který velel německým jednotkám, popravit. Ne že by německý generál byl vzorem rytířskosti, ale jednalo se o to, že Rusové kradli kořist, na kterou si dělali nárok Němci. Paradoxem je, že Bach – Zelewski neskončil jako obžalovaný na lavici při norimberském procesu s válečnými zločinci.

Velmi dobře popsal situaci v Polsku britský historik Norman Davies: „Od vstupu sovětské armády do Polska v zimě 1943 až 1944 zaujal Stalin tvrdý a neústupný postoj: byl odhodlán pohltit polovinu území Polska… dal popud ke vzniku loutkového lubinského výboru a nařídil likvidaci všech agentů a vojáků loajálních k londýnské polské vládě. Po vypuknutí povstání odmítal Rokossovského plán na osvobození Varšavy, kladl překážky západní letecké pomoci, odklonil hlavní sovětskou ofenzívu na Balkán a souhlasil toliko s polovičatou a opožděnou vojenskou podporou povstalcům. Když se střední sektor viselské fronty vzpamatoval z německého protiútoku, přinutil Stalin Rokossovského, aby zůstal v obranném postavení. Takové postoje nelze označit než jako kruté a bezohledné.“

Po kapitulaci Varšavy, kdy se podařilo uniknout velícímu generálovi Okulickému, který pokračoval po Bór-Komorowském v řízení armády, zatkli agenti Stalinovy tajné policie NKVD, jeho a dalšího z vedoucích činitelů Zemské armády, odvlekli je do Moskvy a tam je soudili za činy proti Rudé armádě.

Ďábelský, paranoidní Gruzínec Džugašvili nehodlal Evropu osvobodit, chtěl ji dobýt a začlenit natrvalo mezi porobené satelity podřízené Moskvě.

Na prozápadně orientované politiky pořádala NKVD a vojenská rozvědka SMĚRŠ hony po celé Evropě, za pomoci přisluhovačů v „osvobozených“ státech, kde se našlo vždycky dost kolaborantů, kteří vycítili příležitost dostat se do čela znovuobnovovaných států.

Ztráty

Podle Zelewského zpráv ztratili Němci 10 tisíc mrtvých, 7000 bylo nezvěstných a raněno bylo na 9000 vojáků. Po ukončení povstání Němci začali hromadně vraždit civilisty. Polské ztráty se liší podle různých pramenů, někteří historici udávají 200 jiní dokonce 300 tisíc mrtvých.

Výzbroj

Protože povstalci neměli dostatek výzbroje, zrodila se řada improvizovaných zbraní, jednou z nich byl i Kubus. Další byla kopie samopalu sten vyrobená z kovových trubek „Blyskawica“, velké uplatnění našly Molotovovy koktejly, které povstalci dokázali katapulty vyrobenými z automobilových pér odpalovat téměř na sto metrů.

Němci nasadili krom jiného i minitank Goliath.

Varšava byla osvobozena až 17. ledna 1945.

Zdroje: A. Werth: Rusko ve válce, II. Praha 1968

N. Davies: Bílý orel a rudá hvězda, Praha 2006

J. Fiedler: Stalinovi maršálové: Brno, 1998

P. Mason: Historie německé armády, Praha 1995

M. Jenšík: Skoncujmeme s nimi! Varšava bude zničena, Magnetka, 2011

Vlastní text