Pozůstatky letohrádku Kamýk byly zastávkou na cestě ke Kokotským rybníkům

Nedaleko Rokycan

Dostat se napřímo ke Kokotským rybníkům je bez auta docela složité. Mé putování začíná u nádraží v Rokycanech, kde jsem měl kliku, že do přibližovacího bodu, obce Osek, jel zrovna autobus. Osek je sice vzdálen pouhé 4 kilometry, ale než jsme se tam dostali přes přilehlé vsi, uplynula téměř půlhodina.

O letohrádku Kamýk jsem věděl, ale netušil jsem, že v Oseku, který má ve znaku osekaný kmen, tedy má „mluvící“ erb, je pamětihodností podstatně více. Osek znamenalo, že místo bylo zbavené stromů, osekané, vyklučené. Kronikář Kosmas uvádí toto slavníkovské území jako: „…hrad na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži.“

Co jsem zjistil o Oseku

Autobus zastavil u uzavřeného kostela Nanebevzetí Panny Marie, který pochází podle dostupných pramenů z 2. poloviny 13. století. Odtud jsem se po silnici vydal ke Kamýku, který stojí na vyvýšenině nad obcí. Osek vznikl počátkem 13. století, z roku 1240 je zmiňován Budivoj z Oseka. Tehdy se již v místě podle archeologických nálezů nacházela dehtářská pec. Historie se pojí s těžbou rudy a zpracováním železa. V 17. století vznikly hutě, když se posléze výroba v hutích omezila, vrhli se podnikatelé na těžbu rudy, těžilo se v dolech Leopold, Boleslav a Žofie, otevřeny byly i tři těžní jámy: Florentina, Václav a Nová. Když v roce 1774 koupila panství královská komora, bylo vše začleněno pod Zbirožské železárny. Za napoleonských válek se v osecké huti vyráběla munice. V roce 1816 ji uzavřeli, po téměř století zbořili.

V okolí vznikla soustava 16 rybníků, nejen kvůli chovu ryb, ale voda poháněla hamry a mlýny. Většinou byly zlikvidovány, po vysušení je nahradily louky a pastviny. Ve velkém se sázely a zase kácely lesy, dřevo se pálilo ve výrobních zařízeních. Na území Oseka byly ještě další osady, ty postupně zanikly.

Rozkradený zámek

Cestou jsem narazil na zámek s bohatou historií, tu jsem si přečetl na netu. Původně tu stálo sídlo Budivoje, záznam o něm je z roku 1240. Pak dlouho nic, až v roce 1572 se objevuje zmínka o tvrzi, později renesančně přestavěné. Do dnešní barokní podoby objekt, který stojí na pozemcích bývalého JZD, přebudovali asi roku 1689. Majitelé Nosticové nechali postavit třípodlažní věž, pak se na panství zabydleli na čas Šternberkové a přišli i další vlastníci. Posledními byli zbirožští Colloredo-Mansfeldové, ti o něj přišli při prvorepublikové pozemkové reformě. Z Oseku byl vytvořen takzvaný zbytkový statek, který v roce 1935 koupil Jan Kozel. Po válce mu vše zabavili, zámecký inventář byl totálně rozkraden, nebo někam odvezen, přesně se to neví. A kdo věděl, ten mlčel. Areál si převzalo JZD, hospodářství sloužilo jako stáje a chlévy, část zámku předělali na byty.

Zámecký park byl proměněn na bramborové pole.

Naprosto zdevastovaný areál vrátili po roce 1989 v restituci původním majitelům, ti ho opravovali, seč jim síly a finance stačily.

V opravách pokračuje i současná majitelka zámku, paní Jana Pěnkavová. Zámek není veřejnosti přístupný.

Dobře využitá synagoga

Tak jsem nakoukl jen do dvora a zase šel. Naproti zámku stojí pozoruhodný objekt, jehož kamenné zdi jsou pokryty, zrovna jako plot a vrata, všemožnými předměty, tabulemi a nápisy. Dvorek také vypadá jako muzeum kuriozit. Jde o bývalou synagogu, která sloužila zdejší menší židovské komunitě. Nejvíce tu žilo na dvacet rodin, ale to bylo někdy v polovině 18. století.

Ještě nedávno se synagogy bořily, nějak někomu asi překážely, nechávaly se pustnout a pak přišel demoliční výměr. V Oseku je využitá jako obydlí, a to je dobře.

Zabřečťanovaný hřbitov

To už jsem došel asi po deseti minutách pod letohrádek, kde se zarostlý, břečťanem pokrytý, skrývá židovský hřbitov. Dochovalo se asi 50 náhrobků, najdete tu pozůstatky zdí márnice, nejstarší náhrobek má dataci rok 1739.

Altán na skále

Kamýk je název pro velký balvan nebo skálu. A na takové ruina stojí.

Vzhůru ke dvěma dlouhým stěnám letohrádku. Vypadá dost romanticky, i když důsledná a asi i finančně náročná oprava z něj udělala cosi betonově šedého.

Na vrcholu skály stál kamenný sloup, ten nechala postavit velmi zbožná majitelka panství z rodu Malovců, kteří byli vlastníky před Nostici, baronka Polyxena Ludmila Malovcová. Ta nechala přivést do místní prázdné fary dva jezuity, aby šířili víru mezi poddanými. V roce 1692 byl vztyčen sloup zakončený křížem a obklopený sochami patronů zahánějících morové epidemie, svaté Háty, Kunhuty a svatých Vavřince a Floriána. Většina svatých byla univerzální, modlitby k nim sloužily na zažehnání všeho možného, za patrony je měly různé cechy, bratrstva i jednotlivci.

Na vrcholku kříže měla být položena pozlacená císařská koruna. Některé prameny uvádějí, že tu stála poustevna, vše zaniklo se stavbou letohrádku.

Dvě rozdílné informace na asi sto metrech

Trochu zmaten jsem z informací na dvou panelech, první stojí u hřbitova, druhý u cesty při sestupu od letohrádku.

První verze je stavebně nostická, druhá šternberská.

Kdy byl letohrádek postaven se neví, zřejmě ho nechali postavit Nosticové, kteří obývali zdejší zámek. Ten získal vyženěním v roce 1681 syn Václav, byl marnotratný a velmi se zadlužil. Statek prodali věřitelé roku 1734 Šternberkům, ale některé dokumenty vztahující se k prodeji ukazují až na rok 1758.

Doba vzniku altánu se datuje podle zkoumání stavebních prvků v období 1720 až 1740. Nosticové drželi osecké panství v letech 1681 až 1734. V roce 1774 přestává být Osek panským sídlem letohrádek a pozbývá smysl.

Od poloviny 18. století se Evropou šířilo osvícenství, samozřejmě v režii šlechty a měšťanstva, kmánové o tomto hnutí neměli jednak povědomí, za další je hlavně zajímalo, co budou mít k jídlu a jak přežijí, než nějaké filozofické úvahy o vztahu k přírodě a lidské podstatě. Osvícenství přinášelo i zaujetí divokou krajinou se skalisky, vodopády, hladinami jezer…

Mizí geometrické linie francouzských parků, místo nich nastupují anglické parky. Ty vypadají jako přirozená příroda.

Druhá verze vzniku

Tato informace se nachází asi 100 metrů od první a připisuje stavbu dalšímu majiteli panství.

Dramatická scenérie nebyla cizí Janovi ze Šternberka, kterému se líbila skála Kamýk, výšinný bod jeho oseckého panství. Skála se odrážela v hladině Zámeckého rybníka a přímo vybízela k reprezentaci. Šlechtic nechal v roce 1750 na vrcholu postavit letohrádek, přízemní budovu s výhledovými okny, kde byl umístěn taneční sál. Pro romantický efekt čekali na účastníky čluny osvícené lampiony, které je převážely na břeh pod letohrádek. Nechyběly rachejtle, dámy nadšeně óchaly a pištěly, pánové uznale volali Bravo a Bene a pokyvovali hlavami. Ve vedlejším člunu preludovali hudebníci serenády.

Pak probíhalo tančení a flirtování do ranních hodin, kam chodili na toaletu není známo. Takže to bylo osvícení po osecku. Při přistání na břehu čekali olivrejovaní sluhové s lucernami na panstvo a doprovázeli je vzhůru k nádherně osvětlenému altánu. Jak dlouho se tu juchalo a kolikrát není známo. Dlouho asi ne.

Skončily plesy, přišel zánik

V roce 1774 zadlužené panství koupila dvorská komora, altán začal chátrat, v roce 1839 již byl zříceninou.

Stavba měla rozměry 14krát 10 metrů, dochovaly se obě podélné zdi, v každé po čtyřech oknech. Přístup k bývalému letohrádku je snadný, dostanete se sem i s kočárkem. Odpočinková lavička zve k posezení.

Stopem na Kokoty

Když jsem se pokochal výhledem, vrátil jsem se do centra obce a boční silnicí vyrazil směrem na Litohlavy, odkud jsem chtěl pokračovat na Kokotské rybníky. Na kraji Oseka mi na první mávnutí zastavila příjemná mladá žena, odvezla mě až k Hornímu rybníku, odkud jsem se vydal nádhernou krajinou po naučné stezce do Nové Huti a na autobus do Dýšiny.

cs.wikipedia.org/wiki/Pozemková_reforma_v_Československu

Synagoga v Oseku u Rokycan – Wikipedie

Osek (zámek, okres Rokycany) – Wikipedie

Infopanely

vlastní