Článek
Jedenáctého října uplyne 600 let od smrti Jana Žižky. Zemřel na pláni nad obcí Dobrá u Přibyslavi, nedaleké údolí dostalo jméno Plaček, prý podle husitů, kteří oplakávali smrt svého vůdce a po jeho smrti si část nesourodé koalice začala říkat sirotci. Nedaleká ves, kde vojevůdce skonal, se od roku 1919 jmenuje na popud místního řídícího učitele Jindřicha Bačovského Žižkovo Pole, předtím nesla jméno Šenfeld/Krásné Pole.
Vojevůdcovu smrt tu připomíná mohyla podobná té, která stojí na místě lipanské bitvy z roku 1434.
Nezemřel tu v líté seči, ale asi ve velkých bolestech, kronikáři píší, že agónie trvala sedm dnů a Žižka musel velmi trpět. Zřejmě ho zdolal obří furunkl čili nežit neboli vřed.
Středověk si na hygienu nepotrpěl a z malé rány se stávaly fatální příhody.
Jezdecká socha v Přibyslavi, kterou nechal Žižka vypálit. Je to model, jeho velký originál sochaře Kafky stojí v Praze na Vítkově.
Těžko hodnotit tu dobu, byla krutá hlavně k chudým lidem, kterých byla většina, na humanitu se nehrálo, panstvo se chtělo mít dobře, ti ostatní zase chtěli přežít. Do toho se ještě silně promítalo náboženství, lidé chtěli mít nějaký záchytný bod, a tím bylo „spasení“ a vidina dalšího, posmrtného života, kdy ten pozemský byl prezentován jako slzavé údolí. To jim nabízeli hlavně potulní kazatelé, vesměs náboženští blouznivci, ale dobří rétoři, kteří začali svolávat shromáždění lidu na „hory“, tedy kopce, kde kázali až desetitisícovým davům.
Na tato shromáždění pořádali trestné výpravy páni a začalo to vřít.
Někdo nespokojence vést musel, v Praze radikálně vystupoval Jan Želivský, ale pak se vynořil Jan Žižka, nastal čas Tábora, zprvu jednota se rozštěpila na frakce a v království propukl boj o moc mezi jednotlivými skupinami.
Není to tak, že by se vše točilo kolem Žižky, jeho kult ochránce nebohých a vynikajícího stratéga přišly později.
První revoluční léta, kdy začala náboženská revoluce, byla euforická, poté už to byl jen masakr. Za jedno století klesl počet obyvatel v českých zemích z asi tří milionů na zhruba polovinu. Značný podíl na tom měli i Žižkovi boží bojovníci. Začal boj mezi křížem a kalichem. Z některých ubohých zemanů se postupem času stali boháči, jejichž hejtmanské jmění se rovnalo majetkům katolických pánů. Jmenujme třeba Bořka z Miletínka, Prokopa Holého, Jakoubka z Vřesovic, Bedřicha ze Strážnice, i Žižka vlastnil s hradem Kalich vsi, polnosti a rybníky.
Přibyslav
Prvotní boje husitů měly příčinu především ve velkém utrpení vesničanů, to si zasluhuje úctu za statečnost a přizpůsobení se bojovat s primitivně upraveným zemědělským nářadím. To zaskočilo panstvo, jejichž jezdci si galantně dávali přednost při zahajování boje. Husité nebojovali zákeřně, bojovali o přežití, vrhali se do seče zcela bez bázně, až v adrenalinovém opojení. Proti rytířům jich byli zpočátku hrstky, když se přidávali další, vznikaly jednotlivé svazy.
A byla touha porazit odvěkého nepřítele krutá? Páni se s nimi také nemazlili.
Vojenský řád byl velmi tvrdý a asi účinný
Jenže po počáteční euforii začalo období nedostatku, hádání se mezi sebou. Z potulných tlup se stávalo vojsko, a to bylo hladové. Ale málokdo se z bitevního pole chtěl vrátit na pole orné. Někdo to musel dát do pořádku, musela přijít disciplína. V roce 1423, po bitvě u Hořic, vznikl Vojenský řád, 12 bodů, které určovaly, jak se budou bojovníci chovat, zbožnost byla na prvním místě.
Podle bodů 11 a 12 trestat se budou také následující osoby, které mezi sebou nechceme: lháři, zloději, hráči v kostky, loupežníci a lapkové, opilci, drbny, nevěstky a cizoložníci, tedy vlastně všichni hříšníci.
Všichni muži k tomu určení budou trestat těmito způsoby: bitím, mrskáním, zabíjením, stínáním, věšením, topením, pálením, natahováním. Tyto tresty platí pro všechny stejně; pro pána i sedláka, pro pohlaví mužské i ženské.
Řád je připisován Žižkovi, ale přesně nelze určit jeho autorství. Striktně ho dodržovali orebité, tedy Žižkovo vojsko.
Rozvrácená země
V husitských řadách začaly po několika letech válčení mezi různými frakcemi panovat neshody. Řada pánů nechtěla válčit, ale radikálové byli proti. Přepady vsí i měst byly na denním pořádku. Ekonomika byla zcela rozvrácena, kupci se území plném lapků vyhýbali, sůl byla nad zlato, protože ji neměl kdo dovážet. V té době byly vypáleny stovky objektů. Mnohé ruiny hradů pocházejí z této doby, ničily se obrazy, sochy, knihovny.
Žižka se zdál neporazitelný, jeho vítězné bitvy jsou zaznamenány na kamenném prstenci mohyly, je to úctyhodný seznam. Většinou šlo o střety s domácí katolickou šlechtou, ta potřebovala v zemi klid a mír, boje byly nesmírně vyčerpávající.
Žižku označili jako zemského „zhúbce“
Na svatováclavském sněmu v listopadu 1423 byla v Praze ustavena dvanáctičlenná zemská vláda. V ní bylo 6 katolíků a 6 husitů. Došlo k založení aliance zvané svatohavelská koalice. Jednalo se hlavně o politické i hospodářské obnově země, ale hlavním bodem byly obavy ze vzrůstající moci Jana Žižky. Přítomní se usnesli na rázném a nesmlouvavém postupu proti zemským škůdcům. Vyhlásili a podpisy stvrdili, že kdo se nepřipojí, bude považován za nepřítele. I když Žižku nejmenovali, úmluvy byly namířeny zejména proti němu. Po bitvě u Malešova se koalice rozpadla.
Žižkovi již tenkrát vyčítali jeho zarputilou krutost, původní idea měla být zaštiťována obranou výkladu bible a božích práv. Jenže stárnoucí bojovník tvrdě a nemilosrdně obhajoval starozákonní výklad včetně trestů. Zřejmě se ho báli i jeho spolubojovníci. I Otec národa, politik a historik František Palacký považoval hejtmanovu smrt za prospěšnou, Žižka všude budil hrůzu.
Mohyla u Žižkova Pole
Svatohavelská koalice vystoupila vojensky proti Žižkovi, obklíčili ho u Kostelce nad Labem, odkud v noci překvapivě s vojsky uprchl a porazil protivníka v krvavé seči u Malešova. Rozezlen se obrátil proti Praze, s vojskem se rozložil na Špitálském poli, útoku zabránil kněz Jan Rokycana, pozdější arcibiskup, který vyjednal příměří. Na důkaz smíření vytáhl Žižka na společné tažení proti Zikmundovu zeti Albrechtu Habsburskému. Právě při tomto tažení se rozhodl vypálit bohatou Přibyslav, hornické město, které zbohatlo na těžbě stříbra. V té době byl vojevůdce zcela slepý, zkázu města přivodila smrt několika husitů, které Přibyslavští zabili.
Zaplatili za to masakrem a upálením 60 měšťanů.
Traduje se, že husité vypálili před dobytím města nedaleký hrad Ronov, ale archeovýzkumem bylo zjištěno, že Ronov lehl popelem až rok po Žižkově smrti.
Žižkova mohyla
Pomník stojí na místě předpokládaného Žižkova úmrtí
Mohyla u vsi Žižkovo Pole leží necelý kilometr vpravo od silnice před obcí. Od silnice je památník vzdálen zhruba sto metrů. Stojí tu už trochu opršelá informační trojjazyčná tabule, objasňující vznik a smysl památníku.
Dozvídám se, že byl vystavěn roku 1874 u příležitosti 450. výročí úmrtí husitského vojevůdce. Je velmi podobná mohyle u Lipan, kde v bratrovražedné bitvě husitská revoluce skončila.
Prý měl zemřít v místě, kde stojí kříž, což je od mohyly pár set metrů
Stavbu iniciovala Obec sokolská a vlastivědné spolky. Jak bylo v té době zvykem, jsou v soklu zasazeny desky se jmény zúčastněných institucí i jednotlivců. Na zadní straně podstavce je výstižný nápis Co neporazí slovo, to rozdrtí palcát. Desku věnovala Beseda Oustí nad Labem.
Mohyla je vysoká 14,7 metr, základnu má 5 krát 5 metru, kuželovitá část měří 4,5 m, kalich na vrcholu má výšku 196 centimetrů. Projekt je dílem architekta A. Wiehla, stavbu realizoval J. Šupich. Zrestaurovali ji v roce 2003, nápisy jsou dobře čitelné. V horní části na severní straně je vsazená deska s vysekaným zlaceným nápisem: Zde zemřel Jan Žižka z Trocnova dne 11. října 1424.
Nápisy na podstavci
Historici se přou, zda stan, kde pod hrušní Žižka zemřel, stál zrovna zde, ale není to tak podstatná informace. Údajně měl zemřít tam, kde se po levé straně silnice v poli tyčí velký kříž, tuto informaci mi potvrdili v přibyslavském informačním centru.
Ruiny Ronova
Socha muži, který nechal zničit město
Při procházce městem narazíte v parčíku pod přibyslavským ditrichštejnským zámkem na Žižkovu jezdeckou sochu. Jedná se o model, který posloužil jako předloha jezdeckému monumentu na pražském Vítkově. Vytvořil ho z bronzu Bohumil Kafka, měří na výšku 290 centimetrů, délku 300 cm, pražská má rozměry 9 a 9,6 metru. Na Vítkově ji odhalili v roce 1950, zde o sedm let později.
Obec Žižkovo Pole, dříve Šenfeld
cs.wikipedia.org/wiki/Žižkův_vojenský_řád
Jan Kvirenc: Slavné bitvy českých dějin, Grada
