Článek
Válka trvala měsíc, zahynuly v ní tisíce lidi i koňů, kvůli imperiálním zájmům svých císařů. Vojáci proti sobě osobně nic neměli, ale vojenští velitelé je vyhnali se vzájemně zabíjet. Na obou stranách byli hrdinové, dostali metály za vraždění. Než přišel v Prusku do čela armády kancléř Otta von Bismarck, mělo Rakousko navrch. To se ale neslučovalo se zájmy Prusů, napětí stoupalo a diplomacie šla stranou.
Prusové potřebovali Rakousko porazit, aby mohli sjednotit Německo. Habsburský dům byl vyloučen z Německého spolku, záminkou se stalo Holštýnsko, které chtělo být nezávislé.
Válka o větší a mocnější Německo
Otto von Bismarck razil heslo Cesta železa a krve a Františku Josefovi I. nezbylo než vyhlásit Prusku 17. 6. 1866 válku Manifestem:
Mým národům! Uprostřed díla míru… kázala Mi Moje povinnost panovnická, abych všechno vojsko povolal ke zbrani. Na hranicích říše, na jihu i na severu, stojí armády dvou nepřátel, spojených v tom úmyslu, aby evropské mocné postavení rozviklaly. Ani tomuto, ani onomu nebylo z Mé strany dáno příčiny k válce. Zachovat pokoj blahodárný národům Mým pokládal jsem vždy za jednu z prvních a nejposvátnějších povinností. …
Nejnovější příběhové potvrzují nezvratně, ze Prusko nyní klade násilí na místo práva. Na právo a čest Rakouska, ani právo a čest veškerého národa německého nebylo již Prusku hrází, kterou by se dal v osudné ctižádosti své zadržeti…
Tím se stala nevyhnutelná válka, ta nejhorší Němců s Němci.
Rakušáci 17. června 1866 vyhlásili Prusku válku. Za spojence měli Bádensko, Wűrttembersko a Sársko, Prušáci se spojili s Italy, takže habsburský dům byl sevřen ze dvou stran. Rusko, Anglie a Francie se zavázaly do konfliktu nezapojovat. Konflikt mezi obrannou a útočnou válkou, mezi moderními a zastaralými zbraněmi a mezi odlišnými taktikami skončil v bitvě na Chlumu 3. července 1866. Severní rakouskou armádu vedl Ludwig von Benedeck, Jižní, bojující na italské frontě, arcivévoda Albrecht. Benedeckovi do rozhodovaní valně zasahoval císař a dvorská generalita.
Opomíjená bitva
Jedna z nejdůležitějších bitev na našem území byla dlouhá léta opomíjena. To se postupně změnilo, na místě hlavního bojiště u Chlumu poblíž Hradce Králové bylo zřízeno moderní muzeum, věnující se osudovému střetu. Jen milovníci vojenské historie a lidé, kteří se o naše dějiny zajímají, věděli, k čemu v osudovém roce došlo. Ale krvavá řež s 10 tisíci mrtvými, 8 tisíci pohřešovanými, povětšinou tedy také mrtvými, a 14 tisíci zraněnými žila v povědomí jen díky písničce o kanonýru Jabůrkovi a hospodě v Sadové. Dvaadvacet tisíc mužů padlo do zajetí, přes sedm tisíc koní bylo usmrceno. Ale to se přece nepočítá, zvíře je jen věc. Na několika čtverečních kilometrech tehdejšího bojiště je přes 460 pomníků, pohřebišť, památníků. Další desítky najdete rozesety na bojištích po severovýchodních Čechách.
Prajzi jdou
Prusko vpadlo do Rakouska třemi pochodovými proudy, které se spojily až v severovýchodních Čechách. Rakušáci utrpěli již zpočátku velké ztráty u Náchoda, České Skalice, u Jičína, jediné vítězství si mohli připsat u Trutnova.
Pruské úspěchy se především připočítávaly moderním zbraním, zezadu nabíjeným jehlovkám, oproti rakouským předovkám, ale bylo to i o taktice, Rakušáci postupovali stále stejně v sevřených řadách, při nabíjení vstoje je likvidovala palba, zatímco protivník se přizpůsoboval terénu, a bodákové útoky likvidoval při velkých ztrátách nepřítele.
Pruské vítězné útoky přilákaly z Berlína na bojiště u Hradce krále Viléma I., náčelníka generálního štábu a výborného stratéga von Moltkeho a kancléře Bismarcka s ministrem války Roonem.
Začalo to u Náchoda
Prvá šarvátka začala u Náchoda, stojí zde i pomník Josefu Součkovi, jakožto prvému zahynuvšímu vojáku tohoto konfliktu.
Armádu Prusů vedl korunní princ Bedřich Vilém. Po několika větších bitvách, u Václavic, u Trutnova, což byla jediná bitva, kterou Rakousko vyhrálo, se bojovalo u Jičína, Mnichova Hradiště, Kuřivod, až po konečnou řež u Králového Hradce. Zatímco Rakousko spoléhalo na pevnosti a pruský postup přes Olomouc na Vídeň, Bismarck poslal do Čech tři armády. Pruský velitel Moltke jednal podle zásady – odděleně pochodovat, společně udeřit. Voje Prušáků se setkaly u Hradce a válku vyhrály. V posledních letech se stále více dbá o důstojnou památku. Od zmodernizovaného Válečného muzea 1866 na Chlumu, jak zní oficiální název, vede naučná 10kilometrová stezka k nejvýznačnějším pomníkům a památkám v okolí – k Baterii mrtvých, Úvozu mrtvých, kde během 20 minut zahynulo přes šest a půl tisíce mužů po bodákovém útoku, k pomníku Myslivce ve Svíbu, pomníku Deutschmeistr v Rozběřicích…
Bitva na Chlumu
Rakouská Severní armáda o síle 200 tisíc mužů se po potyčkách začala shromaždovat na pravém labském břehu 2. 7. 1866. Noční manévry vytvořily desetikilometrovou půlkruhovou linii. Střed chránilo 44 tisíc vojáků se 134 děly, křídla byla silnější. V záloze bylo připraveno 47 tisíc mužů se 320 děly a 11 000 jízdních. Jenže Prušáci měli ve třech armádách téměř 250 tisíc mužů. Rakušáci čekali na nejvyšším bodě v krajině, na Chlumu. Proti sobě stálo na 400 tisíc mužů. Prusové útočili do kopce od časného rána, ale moderní rakouské dělostřelectvo v jejich řadách působilo těžké záseky. Jenže posléze se ukázala, tak jako u Václavic, převaha osobních zbraní, pruské jehlovky střílely daleko rychleji než rakouské předovky. Ale i pušky měly svá proti, jehly se po několika výstřelech mnohdy lámaly. Rakouští velitelé ale stále prosazovali taktiku útočících rojnic s nasazeným bodákem, Prusové je ze země mohli kosit ve velkém. Také rakouské spojení bylo zoufale pomalé, Benedek byl zvyklý velet z koňského hřbetu, ale válka měla stále rychlejší průběh. Minuty ovlivňovaly události, které dříve trvaly celé hodiny. Už v královéhradeckém postavení žádal Benedek císaře před rozhodující bitvou telegraficky o uzavření míru. Výsledek bitvy mezi Hradcem Králové a pevností Josefov, kterou útočníci obešli, byl pro rakouskou armádu příznivý asi do dvou hodin odpoledne. Prusové dobyli jen ves Sadovou, což nebyl velký úspěch. Benedek ale dlouho váhal, zda nasadit zálohy proti pruskému středu, až bylo pozdě.
Předčasný Radetzkyho marš
Od severovýchodu se vynořila 2. pruská armáda pod velením korunního prince Bedřicha Viléma. Tuto situaci rakouský velitel podcenil, po nějaké době udeřily pruské oddíly do středu protivníka, který se vyčerpával nesmyslnými útoky o svíbský les u Máslojed. Benedekovi se nepodařilo jednotky zkonsolidovat, ty opustily své pozice a průlomem vnikli na místo Prusové. Dělostřelecká palba, hlavně šrapnely, působila obrovské ztráty a ničivá zranění. Rakušákům se podařilo nepřítele vytlačit z protějšího Svíbského lesa a předčasně nechali vojenskou kapelou zahrát Radeckého marš. Protože rakouský velitel neměl ponětí, co se děje za jeho zády, podařilo se Prusům postupně se dostat zarostlým terénem do rakouského týlu a nepřítele vyhnat. Kdyby měl velitel rozhlednu, mohl Prušáky porazit.
Rozhledna, z níž je možné přehlédnout bojiště, je telekomunikační věž s vyhlídkovou plošinou, z níž máte chlumské bojiště jako na dlani. Můžete si představit, jak ve zmatku, po urputném boji opouští rakouská armáda bojiště a ustupuje přes Třebechovice a Holice a Českou Třebovou na Moravu. Prusové toho měli také dost, takže nepřítele nepronásledovali.
Řež u Chlumu, v níž se třikrát měnili obránci a útočníci, přinesla během 20 minut na deset tisíc mrtvých a raněných vojáků.
Velký a zmatený ústup
První rakouské jednotky vyklidily bojiště po patnácté hodině, to už Prušáci vítězili na všech frontových liniích. Ústup krylo dělostřelectvo, u Střezelic se strhla obrovská jezdecká bitva, na jejím místě stojí pomník. Obrovská rakouská Severní armáda o síle asi 180 tisíc mužů byla zachráněna a valila se se na Hradec Králové. Ztráty ještě umocnilo velení města, které nechtělo vojáky dovnitř pustit. Mnoho se jich utopilo v zatopeném přístupu do Hradce, kdy se zadní voje tlačily na přední, kde se vojáci topili po stovkách tlačeni masou zezadu.
Asi v 17. hodin se na Bismarcka otočil jeho pobočník: „Excelence, teď jste velkým mužem. Kdyby se korunní princ zpozdil, byl byste největší lotr.“
Tím skončil měsíční válečný konflikt mezi Rakouskem a Pruskem. Prusko nemělo zájem na úplném zničení Rakouska, také bylo válečně vyčerpáno. 22. 8. byl v Mikulově podepsán mírový protokol, který Rakousku garantoval územní celistvost, výjimku tvořilo italské Benátsko. Rakousko vystoupilo z Německého spolku a vzdalo se definitivně Holštýnska, krom toho se zavázalo k válečným reparacím ve výši 40 milionů zlatých. Prusko převzalo vedoucí roli v Německém spolku a mohlo se chystat na další válku, tentokráte byla na řadě Francie.
V roce 1871 po vítězné válce s Francií se pruský král stal zároveň i německým císařem.
Po válce, v roce 1888, vznikl komitét pro udržování památek z roku 1866. Existuje stále, eviduje přes 1400 hrobů, pomníků a památníků.
Kanonýr Jabůrek
Tam u Královýho Hradce lítaly tam koule prudce, z kanónů a flintiček do ubohých lidiček. A u kanónu stál a pořád ládoval a u kanónu stál a furt jen ládoval.
(Refrén se opakuje po každé sloce.)
Vzdor hroznému dešti kulek feuerwerker Franz Jabůrek s luntem u kanónu stál a a pánvičku pucoval. A už střílel jako blázen, Prajzi měli horkou lázeň, celej rozbil regiment, Jabůrek, ten saprment
A hned prajští kanonýři na Jabůrka všichni míří, každý ho chce trefiti, princovi se zavděčiti
.Pvní kartáč můj ty smutku vjel mu hubou do žaludku,on však honem ho vyndal a už střílel zase dál.
Praskla puma příliš prudce, utrhla mu obě ruce, on rychle boty sundal a nohama ládoval.
V tom jeden prajský frajvilík šrapnelem mu hlavu ufik, ač už na to neviděl, na Prajzy předce střílel.
Jabůrkovi leti hlava zrovna kolem jenerála a křičí já melduju salutovat nemohu.
Když však pum a kulek více trefilo ho do munice, tu se teprve toho lek a s kanónem pryč utek.
A že zachránil ten kanón, do šlechtickýho stavu on povýšen za ten skutek Edler von die Jabůrek.
Dej mu Pán Bůh věčnou slávu, „von“ ,á, ale žádnou hlavu, nedělá si z toho nic, bezhlavých „von“ je prý víc.
Kanonýrova postava je fikce, ale byla oslavou hrdinství dělostřelců a zároveň satirou.
Další kramářská píseň, která dlouho zněla po všech koutech, měla nápěv: V tom nešťastném našem roce, bitka velká strhla se, krásná země česká naše, statné jsou její plémě, ach jak všechno zhubeno jest, u Královýho Hradce…
Roku 1867 se habsburská monarchie přetváří na Rakousko-Uhersko.
Zdroje:
ct24.ceskatelevize.cz/regiony/1833878-u-hradce-si-pripominaji-150-let-od-masakru-jaky-ceska-bojiste-nezazilla
https://www.muzeumhk.cz/muzeum-valky-1866/historie/680-rozhodujici-bitva-u-hradce-kralove.html
Jan Kvirenc. Slavné bitvy naší historie, Grada., Z Jánský Baterie mrtvých u Chlumu v roce 1886, O. Urban Vzpomínka na Hradec Králové
