Rumburský pelyněk vzpoury byl na konci války krvavě potlačen

Ve Fričově filmu z roku 1964 „Hvězda zvaná Pelyněk“ příběh vojenské vzpoury 7. zeměbraneckého pluku 21. 5. 1918 vyzněl jednoznačně. Fikce na základě reálného příběhu, režisér byl přinucen proti své vůli, jako mnoho jiných, natočit agitku. Přesto ale připomenul jeden z mezníků naší historie, kdy už se blížil konec války, kdy se stále více krvácelo na frontách. Války už měli všichni plné zuby. Vojevůdci ale chtěli bojovat.

Vzpoura byla velmi důležitým momentem našich novodobých dějin, ale moc se o ní bohužel nemluví.

Nespolehliví Češi

Někteří Češi na frontě byli element značně nespolehlivý, přebíhali k nepříteli, nechávali se zajmout, způsobovali si zranění. A co bylo nejhorší, začali vytvářet legie, a dokonce usilovali o vystoupení ze svazku domu habsburského. Další, mnohem početnější část bojovala z císaře pána a jeho rodinu až do konce války, a bylo jich hodně přes milion.

Do Rumburka, ryze německého města, byl přeložen plzeňský 7. zeměbranecký pluk na sklonku války přejmenovaný na 7. střelecký pluk. Místní Němci z toho neměli vůbec žádnou radost, dokonce si údajně stěžovali u úřadů, když vojáci zpívali, „Kde domov můj?“. Bojové jednotky pluku byly masakrovány na frontě, v Rumburku a okolí sídlila posádkou záložní část. Připravovalo se tu v „ersatzbatalionu“ přes tisíc nováčků, záložáků „vyškrábnutých“ z řad vojny neschopných, válečných rekonvalescentů.

Ve Fričově filmu je ukázána upadající morálka, opíjení se po hospodách, opak byl pravdou. Hlad, špína a dril důstojníků cizích národností nakonec vyústily ve vzpouru. Nebylo to rudou agitací, ale špatným zacházením.

Dokumenty a argumenty najdete v rumburském muzeu, mají tu stálou, hojně navštěvovanou expozici, věnovanou rumburské vzpouře a událostem na sklonku války. (Velmi historicky důkladný je materiál historika Jindřicha Marka, odkaz na konci článku.)

Hlad byl na počátku vzpoury

Po šesté hodině ráno 21. května odmítla nastoupit část posádky na nástup se zbraní. Iniciátorem byl František Noha, k němuž se přidalo 65 kamarádů. Nešlo o žádný politický protest, ale vojáci už měli po krk mizerné stravy, většinou zelí a komisárku. Když viděli ustrašenou reakci velitelů, počet vzbouřenců narůstal. Nakonec jich bylo kolem 700. Už od začátku nebyl jednoznačný cíl, sice šli za Nohou, Stankem Vodičkou a Vojtěchem Kovářem, kteří se postavili do čela vzpoury, ale většina by nejraději zahodila zbraně a odešla domů. Vodička s Nohou si byli vědomi, že pokud se jejich síly roztříští, je konec. Potřebovali rozšířit svůj záměr mezi další pluky - v Mladé Boleslavi, Praze, Plzni, ale vrchní velitelství již v začátcích války prozíravě rozmístilo národnosti na území monarchie tak, aby předešlo domácím nepokojům. Počítali i s tím, že s nimi půjdou civilní obyvatelé a monarchie bude zachvácena revolucí. Válka na dvou frontách by byla zničující. V České Lípě byli garnisonou příslušníci 18. královéhradeckého pluku, s nimiž se chtěli vzbouřenci spojit. To už by byla síla, této revoluci ale bylo už v zárodku nepřáno. O plánech vzbouřenců byli informováni nadřízení v Litoměřicích, nepodařilo se včas obsadit telegrafní stanici, tu zničili, až když byla zpráva o jejich počínání na komandatuře. Část vzbouřenců zůstala ve městě, ty rovnou odváděly četnické hlídky do vězení.

Čekaly je německé jednotky, vůdce smrt

A než se vojáci zformovali, městem pochodovali jako v dobách největšího míru, zformovala se proti nim u Nového Boru jednotka, složená převážně z německy mluvících vojáků. Domněnka, že jim uvolní průchod, někteří ze vzbouřenců v euforii odhazovali zbraně, byla lichá. Němci poslouchali Němce a začala palba. Incident byl krátký, vzbouření vojáci, přestože měli i pár těžkých kulometů, se vzdali.

Rozsudek byl jednoznačný, vůdcové Vodička, Noha, Kovář byli 29. 5. 1918 v 5.40 popraveni. Vodičkovi bylo 23 let. Popravčí četu tvořilo 12 rozklepaných mladíčků, jeden se nervově zhroutil.

Večer byli zastřeleni v Novém Boru další aktéři, J. Bernard, J. Nejdl, J. Kovařík, F. Pour, J. Pelnář, A. Šťastný a J. Švehla, 14 zprvu odsouzených k smrti bylo odsouzeno k dlouholeté káznici, 116 posláno na frontu, stovky uvězněni v pevnosti Terezín.

Podle svědectví pamětníků byly mnohé novoborské paničky sledující krvavé divadlo v téměř sexuální extázi.

Název filmu prý vznikl podle citátu z Bible, z Janova zjevení, z osmé části: „Když zatroubil třetí anděl, spadla z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň a padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk.“

prameny:

Film – Hvězda zvaná Pelyněk,

Oblastní muzeum Rumburk,

www.luzicke-hory.cz/historie (J. Marek)