Růžencovou slavnost nesli přes Alpy pro Rudolfa II. zavěšenou na tyči

Z Benátek do Prahy nesli právě zakoupený obraz Albrechta Dürera přes Alpy pro císařovu komoru zázraků čtyři nosiči, kteří se v pevně stanovených intervalech střídali. Na Růžencovou slavnost čekal na pražském hradě císař Rudolf II., který měl v lásce vše hezké a v nelásce své habsburské příbuzné a politiku.

Vládnutí ho nebavilo, zato umění, magie, hvězdopravectví a alchymie. Tedy samozřejmě krásné ženy.

Jako ve filmu o Císařově pekaři

Život na Hradě se podobal scénám z Fričových filmů Císařův pekař a Pekařův císař. Intrikovalo se, pletichařilo a Rudolf, který utekl z Vídně před svými příbuznými, jichž bylo více než dost a všichni žádali jen apanáž, aby se mohli dobře bavit, měl rád klid. Z Vídně odešel také proto, že se tu nemusel obávat expanze Osmanů.

Rudolfova Komora zázraků, jak byla sbírka umění a kuriozit nazývána, byla na úrovni nejlepších u evropských dvorů a nejvýznamnějších měst.

Základy nechal přivézt Rudolf z Vídně, když se stěhoval do Prahy, která se v jeho době stala opravdovou metropolí. Většinu předmětů získal jeho otec Maximilián II., takže měl dobrý rozjezd. Po otci také zdědil zálibu v umění. Rudolfova kunstkomora se stala opravdovou pokladnicí, kam směřovaly dosažitelné předměty z celé Evropy, ale i ze zámoří.

Zlatá Praha podivínského císaře

Praha se na čtvrt století stala centrem evropské politiky a kultury, získala přívlastek „zlatá“ a štědře hostila takové osobnosti, jako byli astronomové Tycho Brahe, Johannes Kepler, malíři Hans von Aachen, Spranger, Savery nebo alchymisté Edvard Kelley a John Dee.

Rudolf obdivoval malířské umění, Albrecht Dürer byl jeho oblíbeným autorem, ale velmi obdivoval i italského manýristu Giuseppe Arcimbolda, ten část života strávil na císařském dvoře, nemocen odešel se svolením císaře do rodného Milána, kde zemřel. Známé jsou zejména jeho portréty složené ze zeleniny a ovoce, Rudolfa zobrazil jako strážce střídání ročních období boha Vertumna, malba je z roku 1591, ukradena byla pro švédskou královnu Kristýnu.

Slavnost růžence

Plátno o rozměrech 162 krát 192 centimetru namalované Dürerem někdy v období 1505 až 1507 chtěl císař získat do své sbírky za každou cenu. Scénu shromáždění spojeného modlitbou s ústředním motivem Panny Marie sedící na trůně s Ježíškem na klíně vlastní Národní galerie v Praze a je vystaveno ve druhém patře Šternberského paláce na Hradčanech.

Dílo vzniklo na objednávku benátských bankéřů německé komunity Fuggera a Kolba. Malíři za oltářní obraz nabídli 110 rýnských florinů.

Královně nebes klečí u nohou císař Maximilián I., za ním stojí německá komunita v Benátkách, z druhé strany je na kolenou papež Julius II. Oba jsou korunováni růžencem, kolem poletující andělíčci. Dürer tímto dílem dokázal, že německé malířství je minimálně na stejné úrovni jako tolik obdivované italské.

Cesta do Čech přes Alpy

Plátno mírně poškozené koupil sto let po jeho vzniku Rudolf II. za 900 zlatých, přeprava stála další dvě stovky. Z Itálie nesli dílo zavěšené mezi dvěma tyčemi obalené bavlněnou vatou a obtočené koberci čtyři nosiči, kteří se v nesení po určitých úsecích střídali. Takovou štrapáci zažil málokterý obraz, možná jen ty, které nám ukradli s mnoha dalšími uměleckými předměty za 30leté války drancující Švédové. Ale ti kořist většinou dopravovali po řece k moři a odtud do Stockholmu.

Jenom pro Jeho Veličenstvo

Rudolf se svou sbírkou kochal v soukromí, nechtěl, aby ji někdo viděl, neukazoval ji ani důležitým návštěvám. Sbírka byla velmi pestrá. Hrad se začal utápět v různých sochách, ve filmu je scéna, kdy Rudolf kupuje stále nové Venuše, protože, která je ta pravá? Sochy byly antické i současné, všude se nacházelo množství truhel, truhliček, drobných předmětů, hodiny, vycpaná zvířata…

Sbírky už nebylo kam dát, tak nechal císař v roce 1585 postavit novou stavbu, která spojila jižní a severní křídlo jeho sídla. Dokončili ji roku 1600, dlouhá byla sto metrů a říkalo se jí Dlouhá stavba, poklady byly v patře, přízemí patřilo stájím a sedlovně.

Když Rudolf zemřel, zanechal velké dluhy, ostatně jako většina panovníků a velmožů, jeho bratr Matyáš, který nastoupil na trůn, si část předmětů odvezl, většinu ale rozprodal. V roce 1648 zasadilo sbírce velkou ránu švédské rabování.

Ač ukradli, co mohli a měli dokonce seznam předmětů, po kterých jejich panovnice toužila, Růžencovou slavnost přehlédli.

Prodáno za „hubičku“

Poslední tečku udělala josefínská dražba v roce 1793, kdy panovník prodával bez rozmyslu cokoli, co by přineslo nějaký peníz. Růžencová slavnost byla vydražena za jeden zlatý a 18 grošů.

Hodně poškozené plátno zakoupili premonstráti pro Strahovský klášter. V letech 1839 až 1841 nechali poškozený obraz opravit nezkušeným litoměřickým malířem Grussem, který restaurování pojal po svém, přemaloval nebe, zlikvidoval mouchu sedící Panně Marii na koleni.

V roce 1885 klášter dílo zapůjčil na výstavu v nově postaveném Rudolfinu.

Z Rudolfina se obraz vrátil na Strahov, kde visel v letním refektáři. Nad ním se nacházela obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění.

Stát se pokoušel dílo získat do svého vlastnictví v roce 1928, v té době byla Růžencová slavnost ohodnocena na více než 15 miliónů korun.

Premonstráti od republiky získali část v penězích, část v pozemcích, k tomu získali i velkostatky. Pozemky získali v Kynžvartu a Plasích, ty byly zabaveny Metternichům.

V roce 1928 v Norimberku probíhala retrospektivní výstava děl Albrechta Dürera, premonstráti sem Růžencovou slavnost zapůjčili.

Koupeno státem

Stát od kláštera získal cennou malbu v roce 1934, zůstala v obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění.

Když Němci obsadili v roce 1938 pohraničí, stát přestal premonstrátům platit. Obrazy ze sbírek se podařilo před okupanty ukrýt.

Když StB v roce 1950 rozpoutala rozsáhlou celostátní akci K k likvidaci nepohodlné církve, byly obrazy převezeny do Národní galerie a depozitářů. Část estébáci předali Charitě. Restituce v roce 1990 vrátily část zabaveného inventáře na Strahov.

Růžencová slavnost, nádherné dílo německého mistra, zůstala majetkem Národní galerie, přestože se premonstráti snažili ji v rámci restituce získat zpět. Plátno bylo citlivě zrestaurováno a návštěvníci skvost vidí téměř v originálním stavu.

Císařův pozvolný konec

A Rudolf II.? Na českém trůnu seděl blázen. Ne od narození, ale ke stáru, kdy se u něj projevilo dědičné šílenství četnými záchvaty nekontrolovatelného vzteku, částečně za to mohl syfilis, císař nemoc získal při četných milostných eskapádách. I v tom Fričovy filmy nelžou, v návalech zlosti, stále častějších zběsile rozbíjel, co mu přišlo pod ruku, ale asi ne ve svých sbírkách. Rudolfova Praha byla dobou hvězd a mandragor, jak ji nazval spisovatel M. V. Kratochvíl. Jesenius provedl první pitvu, v uličkách židovského města probíhala tajuplná kabala, byla to doba alchymistů, ne všichni byli podvodníky, doba Golema, i doktora Fausta.

Alchymie a magie

A císař se bádání také účastnil, povodně z roku 2002 odhalily téměř zachovanou alchymistickou laboratoř v Haštalské ulici, je možné, že sem Rudolf také inkognito zavítal. V jeho sbírkách krom opravdových uměleckých skvostů byly i ploutev z mořské panny, v lihu naložené všelijaké stvůry, mužíci z kořenů mandragory, v láhvi zašpuntovaný živý duch.

Po setkání s kouzelníky a čaroději pokřtil svého psa jménem Matyáš po bratrovi, kterého nenáviděl, protože ho chtěl připravit o trůn. Psa mučil a aby přivodil Matyášovu smrt, nechal spálit jeho šaty. Rudolf nakonec předal vládu na Moravě, Rakousku a Uhrách a zbyly mu jen Čechy a císařský titul, který byl ostatním pro pobavení.

Vpád Pasovských byl posledním tahem

Aby zastavil Matyáše, pozval do Prahy pasovské žoldnéře, ti nejen Prahu, ale i část Čech zcela zplundrovali: Šílený Rudolf se tomu na Hradčanech jen smál.

Pasovské nakonec v Praze zastavili měšťané, blížila se i Matyášova armáda, král si nechtěl nechat zemi zcela vyplenit. Nakonec vše zachránil Petr Vok, který nepřátelská vojska uplatil, aby odešla.

Rudolf za trest přišel o království a brzy na Hradčanech, kde směl zůstat, zemřel.

Nový král Matyáš slíbil při korunovaci šlechtě, co jim na očích viděl, záhy ale zrušil i Rudolfův Majestát, kterým se zavazoval šlechtě, že jim nebude kecat do politiky a náboženství.

Skončila doba rudolfinská, schylovalo se k rozkolu a po defenestraci Matyášových místodržících přišla 30letá válka.

Růženec

Předpokládá se, že růžencová modlitba pochází od svatého Dominika, je na obraze též zpodobněn, z počátku 13. století.

Ale již ve 4. století poustevník svatý Pavel z Théb doporučoval v rámci růstu duchovního života neustále opakovat modlitby. Španělský biskup Ildefonos doporučoval k častému využívání pozdravu Zdrávas Maria v soukromé modlitbě.

Mariánský žaltář se rozšířil v Německu a Itálii ver 12. století, kdy se podle regulí museli duchovní denně modlit 150 žalmů. Ale protože církev chtěla zapojit do tohoto obřadu i většinou negramotné obyvatelstvo, rozhodli se žalmy nahradit 150 modlitbami k Panně Marii.

Aby se to dalo spočítat, modlící se měl 10 kamínku na provázku, to svíral v ruce, u prvního se pomodlil mariánskou modlitbu, tu odříkal desetkrát k dalšímu kamínku, a tak se pokračovalo až do konce. Pomůcka se latinsky jmenovala rosarium, Zahrada růži, česky růženec.

Více zde: https://bratrstvo-ziveho-ruzence-brno8.webnode.cz/posvatny-ruzenec/dejiny-modlitby-svateho-ruzence/

Zdroj: /cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_II., cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf II. jako Vertumnus, cs.wikipedia.org/wiki/Růžencová slavnost cs.wikipedia.org/wiki/Albrecht Dürer

Wurm, Foffová: Rudolf II., mecenáš, mág, král, císař, vydalo Universum

www.novinky.cz/clanek/cestovani-opomijena-alchymisticka-laborator-rudolfa-ii-na-starem-meste-je-plna-zahad-