Seelowské výšiny – poslední německá obrana před bitvou o Berlín

Německé městečko Seelow leží pod mírným táhlým návrším Seelowských vrchů. Před ním je asi dvacetikilometrová pláň k hraniční řece Odře, na jejíž polské straně se nachází bývalá barokní pevnost Kostřín. Ta byla na konci druhé světové tak zdecimovaná, že se jí přezdívalo německá Hirošima. Obě místa jsem navštívil, je to pár let. V Kostříně bylo stop po válce dost, v Seelowu mají muzeum tehdejšího masakru. A masakr to opravdu byl.

Konec se blížil, Hitler přesto blouznil o vítězství

Třetí říše byla v plamenech a v ruinách. Přesto se Hitler nechtěl vzdát moci, ve svém bunkru v Berlíně, odtržen od reality, vydával nesmyslné rozkazy mnohdy neexistujícím jednotkám. Zatímco západním Spojencům německé jednotky nekladly tak houževnatý odpor, před Sověty stála směs poslepovaná ze všech možných útvarů. Na východním směru se nacisté bránili velmi sveřepě, utečenci před Sověty líčili své zážitky s postupující armádou, jejíž excesy stále narůstaly. Rusové nejen vraceli Němcům jejich bezohledné počínání na okupovaných územích, ale zejména druhosledové jednotky si počínaly jako mongolské hordy, v mnoha případech byly opravdu složeny z Asiatů.

Smrt byla milosrdná, ale mučení a hromadné znásilňování způsobovaly, že si řada obyčejných Němců raději vzala život, než aby padli do rukou běsnící armádě.

Konec války se blížil, Rusové se polskými rovinami doslova řítili k Berlínu. Maršál Žukov byl povolán spolu s Koněvem do Moskvy ke Stalinovi, aby projednali závěrečnou operaci. Vůdci obou útočných frontů chtěli být v Berlíně první, a tím si zajistit nehynoucí slávu a nesmrtelnost za cenu jakýchkoliv lidských a materiálních ztrát.

Kověvova vojska 1. ukrajinského frontu postupovala od jihu, Žukov, velitel 1. běloruského frontu od severu.

Stalin dal přednost Žukovovi, který hodlal útočit proti Seelowským vrchů. Maršál ale žádal, aby byl Koněv připraven převzít iniciativu, kdy se útok na úzkém úseku nezdařil.

Odra Sověty nezastavila

Místy půl kilometru široká rozvodněná Odra měla být překážkou, jež měla Sověty zpomalit. Za ní se táhne asi dvacet kilometrů roviny, nad níž se zvedá pás Seelowských vrchů. Terénní zvlnění není nijak vysoké, ale Němci zde vybudovali v rámci možnosti velmi silnou obranu.

Před Seelowskými vrchy bylo zbudováno několik záchytných opevněných bodů – například město „pevnost“ Frankfurt nad Odrou nebo Kostřín. Kostřín byla původně barokní pevnost, rozkládající se na soutoku Odry a Warthy. Byla považován za vstupní bránu k Berlínu, vedla tudy hlavní cesta na Královec. Rusové ho proměnili v hromadu trosek.

Rusům, kteří útočili pod Čujkovem 3. a 5. údernou, 8. gardovou a 69. armádou, se podařilo na dvou místech Odru přejít a zbudovat dvě předmostí, v součinnosti s polskou armádou. Zakopali se v Oderském úvalu, Oderbruch, a očekávali německý protiútok, ten ale nepřicházel. Nepřítel byl zaskočen.

U Odry Rusové stanuli již v lednu 1945, ale nemohli dál. Hitler po počátečním šoku, že nepřítel je tak blízko, vydal rozkaz armádní skupině Visla umístěné v Pomořansku, aby zahájila útok na severní sovětské křídlo. S tím se musel vypořádat Žukov, třeba že ho Stalin neustále hnal na Berlín. Němci také měli velké armádní uskupení ve Východním Prusku, další potíže měl i Koněv se svým 1. ukrajinským frontem ve Slezsku, zejména kolem Vratislavi. Velitel města Vratislav /Breslau/ župní vedoucí Hencke vyhlásil město za pevnost, která se bude bránit do posledního muže. Jeho nacionalistický heroismus odnesly převážně desítky tisíc civilistů, gauleiter před postupujícími Sověty z města uprchl. U Vratislavi bojovalo 33 německých divizí. Nejprve bylo potřeba se vypořádat s těmito silami, než nastane závěrečná fáze boje o Berlín.

Sověti proti Sovětům

Němci sice měli na Seelowě výhodu terénu, ale na frontové čáře stál slepenec jednotek, značná část byli horlivci z Hitlerjugend, starci z volkssturmu, dokonce i několik stovek Kavkazanů v uniformách německé armády, ti ale odmítli střílet na vlastní. Operoval zde i velitelský strážní prapor generála Vlasova, boj byl lítý, ale marný. Byly tam ale i jednotky SS, nově vytvořená divize 30. Januar, ale i to byla směs bojových útvarů, s podporou tankového pluku Kurmark, vybaveného novými panthery. Na tanky nacisté velmi spoléhali, ale těžké stroje v rozbahněném terénu totálně selhaly. Velitelské stanoviště Němců bylo na výběžku výšin, na Reitwin Spur, který se pokoušely Čujkovovy jednotky obsadit. Po několika tvrdých útocích, při značných ztrátách, se dostali do boku německých vojsk. Němci měli nepřítele jako na dlani, a kdyby měli patřičné síly, mohlo dojít k velkému masakru. Nepomohlo ani sovětské letectvo, jež se snažilo německé pozice smést z povrchu zemského. Sověti podcenili průzkum, vystřílená munice většinou šla do vyklizených postavení. Němci v okamžiku prvního úderu využili úkrytů v druhém sledu obrany.

Zaútočili s podporou světlometů

16. dubna stál na obsazeném obranném postavení Reitwein Spur velitel 1. běloruského frontu Georgij Žukov, jeho frontový velitel dělostřelectva Kazakov a velitel 8. úderné armády, hrdina od Stalingradu generál Čujkov. Přesně v 0:04 vzlétly k nebi 3 červené rakety. V tu chvíli bojiště zalilo ostré světlo 140 mobilních protileteckých reflektorů, nápad Žukova, k tomu reflektory tanků a náklaďáků. Němci v první chvíli mysleli, že Sověti použili novou zbraň a zpanikařili.

Pak vzlétly zelené světlice a na kostřínské frontě vypálily první salvy děla a houfnice v počtu 20 tisíc hlavní. K tomu se přidaly svým šíleným jekem kaťuše. Před německými pozicemi bylo tolik dělostřelectva, že se jednotliví sovětští velitelé dohadovali o jejich rozmístění. Za několik minut oblast zahalila neproniknutelná clona dýmu, ale reflektory udělaly víc škody než užitku. Zezadu nasvítily postupující vojska, třebaže siluety vojáků se děsivě zvětšily, Němce už to nezaskočilo a začali se úporně bránit. Útočící vojáci si připadali jako figury na střelnici, jejich velitelé požadovali, aby ten „bengál“ okamžitě zhasnuli, ale protože se jednalo o Žukovův nápad, světlo svítilo dál. (Tato scéna je zakomponována i do několikadílného válečného eposu Osvobození režiséra J. Ozerova, samozřejmě jde o ideologicky natočený film, ale velmi řemeslný, s obrovským množstvím herců a někdy dost průhledně maskované techniky, to už by se dnes nestalo.)

Heinriciho defenzivní taktika nezklamala

Obranu oderského úseku s armádní skupinou Visla dostal na přímý Hitlerův rozkaz na starost generálplukovník Gotthard Heinrici. Původně jmenoval Hitler velitelem skupiny armád Visla, která měla zadržet nepřítele, Heinricha Himmlera. Vůdce SS se ale neukázal jako dobrý velitel, u ostatních neměl absolutně respekt. Armádní uskupení Visla převzal Heinrici 20. března 1945. V sestavě měl 9. armádu Theodora Busseho a 3. tankovou pod velením Hasso von Manteufela.

Heinrici byl odborníkem na defenzivní vedení boje, typickým manévrem bylo stáhnutí vlastní přední linie těsně před začátkem sovětské dělostřelecké přípravy. Granáty zasahovaly prázdné pozice, tuto taktiku použil i na Seelowských výšinách.

Po skončení palby se Němci vrátili na své pozice a čekali na nepřítele. Ten se ale zasekl na četných odvodňovacích kanálech, jimiž byla rovina zvaná Oder Bruch pod kopci protkána. Mosty byly zničeny, tanky se nemohly pohnout, Žukov byl vzteky bez sebe. Sověti ale jako vždy nedbali na ztráty, vlna za vlnou se valili ke kopcům. V sovětské sestavě postupovala i polská vojska. Sověti se obávali jednoho, aby německá vojska a luftwaffe nerozbily mosty zbudované narychlo ženisty, většinou poskládané z dovezených pontonů.

Rozhodovala převaha

Když Hitlerovi oznámili, že se Sověti přiblížili k Odře, odmítal tomu věřit, podle jeho předpokladů se mělo válčit ve Východním Prusku a v okolí Varšavy. Blízkost nepřítele ve vzdálenosti zhruba 50 kilometrů od Berlína v něm znovu vyvolaly návaly vzteku, proklínal proradné generály, kteří ho nechali na holičkách. Po krachu operace v Ardénách a selhání „zázračných zbraní“ V1 a V2 se upnul na myšlenku, že se Spojenci nakonec pustí do sebe. K tomu ale potřeboval čas, kterého se nedostávalo, obrana Seelowských výšin byla jednou z jeho posledních nadějí. Válka se neúprosně blížila k Berlínu.

Zatímco Spojenci používali techniku k devastaci německých měst, bombardovali továrny, ale i civilní cíle, Sovětům bylo lhostejno, jaké budou ztráty. Stalin chtěl Berlín za jakoukoli cenu, k soupeření o něj vyprovokoval velitele obou útočných frontů Koněva i Žukova.

Obranné pásmo u Odry mělo tři linie. První podle řeky, další na výšinách, třetí byly takzvané opevněné obce – Fürstenwalde, Münchenberg, Eberswalde a Strausberg.

K Seelowským výšinám se nyní hnala změt vojska všech jednotek s jediným cílem. Konečně na německé půdě potrestat to, co Němci páchali od Ukrajiny po Kavkaz. Že se Sověti dokáží mstít se přesvědčilo ve velkém obyvatelstvo Východního Pruska, Slezska i Pomořan.

Mnozí z útočících jako smyslu zbavených vojáků nečekali, až budou postaveny mosty nebo pro ně bude místo ve člunech, vrhali se s plnou výzbrojí na klády, prázdné sudy, na cokoli, co je mohlo nést na hladině k druhému břehu. Tam nedbali na promočené oděvy a běželi proti nepříteli s šíleným řevem. Pamětníci událostí na to s hrůzou vzpomínali. Žukov poslal kupředu dvě tankové armády, ale místo, aby zaútočily koordinovaně, stroje se předjížděly jako na dostizích a způsobily velký zmatek.

Proti sovětskému armádnímu frontu podporovanému 6500 letouny měl Heinrici asi 700 tanků a samohybných děl, s minimem munice. Nejsilnější divize měla 79 obrněnců, nejslabší útvar 2. K tomu měl proti sobě 20 000 sovětských děl 774 děl a 600 protileteckých kanonů ráže 88 mm. Ty ale byly jednou z nejúčinnějších protitankových zbraní, T-34 dokázaly likvidovat na stovky metrů, dokázaly si poradit i s těžkými tanky IS nebo KV.

Těžkých zbraní se Heinricimu nedostávalo, Hitler nechal značnou část převelet k maršálu Schörnerovi, který měl bránit proti Sovětům Prahu. Hlavní tíhu bojů nesla 9. Busseho armáda - 13 000 mužů, 512 tanků a obrněných vozidel a děla. Z míst bojů bylo evakuováno civilní obyvatelstvo.

Ústup a katastrofa

Protože luftwaffe takřka neexistovala, mělo sovětské letectvo cíle doslova jako na dlani. Šturmoviky i Jaky rozstřelovaly německé pozice, za nimi následovaly bombardéry. To už Němci nemohli vydržet. Heinrici také věděl, že Žukovův útok je začátek konce. Ze severu se k Berlínu stáčely tanky generála Rokossovského, na jihu připravoval útok Koněv. Německá obrana se začala hroutit, jednotky ustupovaly k Berlínu. V tu chvíli zaútočil i 1. ukrajinský front maršála Ivana Koněva na Nise. Úder směřoval proti Busseho armádě a do prostoru jednotek maršála Schörnera. Koněv nevsadil jako Žukov na bubnovou palbu, ale nechal dělostřelcům pečlivě zaměřit záměrné body dřív, než je zahalí kouř.

Proti Seelowu útočili Sověti takřka na okraji dělostřelecké palby. Postupovali za dopadajícími granáty a Němci najednou zjistili, když se vrátili narychlo do okopů a zákopů. že Sověti proti nim jsou na dohození granátem.

Nastal nelítostný boj zblízka, první vlny dokázali nacisté ještě odrazit. Kvůli nedostatku munice i sil nakonec byli nuceni ustoupit na obranné linie za tratí Seelow-Frankfurt nad Odrou. Ale dělostřelectvo a letectvo je hnalo dál. Žukov ovšem nebyl s postupem svých vojsk jako vždy spokojen. Předpokládal, že za dva dny od zahájení útoku bude stát na berlínském předměstí, terén mluvil v jeho prospěch. Z Kostřína do Berlína vedla říšská dálnice číslo 1. Přestože územní zisky prvního dne byly až třicet kilometrů, Němci v řadě lokálních protiútoků dokázali sovětské jednotky rozprášit. V té době už u řady jednotek panovala značná nekázeň, v několika případech byli jednotkami NKVD popraveni opilí vojáci, kteří nebylo schopni ani držet zbraň a naprosto ignorovali rozkazy nadřízených.

Žukov chtěl být v Berlíně na 1. máje

Záliba osvobozovat nebo dobývat na různá sovětská výročí byla posedlost všech sovětských vojevůdců. Nejvíce se hodilo výročí Velké říjnové socialistické revoluce, Stalinovy nebo Leninovy narozeniny nebo Svátek práce. Ideologie byla u některých přímo bohem. Z Žukovových Paměti můžeme citovat: Právo dobýt Berlín a vstoupit do města jako první jsme vybojovali našimi vítězstvími, ale také naší krví. Důstojník jeho štábu A. Mereščko k tomu dodal: „Usilovali jsme o to dobýt město na 1. května, tedy na Svátek práce. Také jsme nechtěli nechat jednotky západních Spojenců vstoupit do města jako první.“

Němci mu ale jeho odhodlání stále ještě značně stěžovali. Rozprášené oddíly honily po lesích polní četníci a sestavovali z nich provizorní jednotky, z Berlína dokonce na frontu přijelo i několik autobusů, většinou s příslušníky policie. Frontu se nepodařilo udržet ani převelením SS jednotek Nordland a Nederland, nepomohlo ani fanatické odhodlání příslušníků Hitlerjugend s panzerfausty.

Halbský kotel

Osmnáctého dubna se konečně podařilo Sovětům dobýt výšiny a o den později prolomit obranu u obce Münchenberg. Německý odpor byl zlomen, část rozprášených jednotek se přesunula na sever ke skupině armád Visla, respektive zbylým bojeschopným útvarům. Větší části jednotek prchaly do úkrytu ve Spreewaldu. Tam k nim přibyla i posádka „pevnosti“ Frankfurt nad Odrou. Lesy skrývaly asi 200 000 vojáků a až 300 tanků a 200 děl.

Hitler uzavřený ve svém bunkru v novém kancléřství věřil, že zvrat ve válce ještě přijde. Naději vkládal do 12. armády generála Walthera Wencka, stojící západně od Berlína. Měla šest pěších divizí, dvě dělostřelecké brigády a brigádu Hitlerjugend, dětí s pancéřovými pěstmi, které měly zničit tisícovky sovětských kolosů. K nim se měla připojit i Busseho 9. armáda.

Koněvův rychlý postup na Berlín uzavřel 9. armádu s dalšími smíšenými jednotkami v lesích u Halbe. Vysoké borové lesy vojska neskryly, z nebe je nemilosrdně ničily sovětské stíhačky, z pole je rozstřelovaly dělostřelecké a minometné granáty. Ztroskotaly tři pokusy o průlom, nejtěžší řež nastala v noci ze 28. na 29. dubna. V kotli zahynulo na 60 tisíc lidí, část z nich byli civilisté. Sovětská děla do nich střílela zblízka jako na střelnici. Generál Wenck se snažil prorazit k Bussemu pomocným koridorem. Po těžkých bojích se podařilo pronikat skupinám 9. armády na západ k Wenckovi. Poté se vojáci vydali vstříc americkému zajetí. Ne všichni se ho ale dočkali. Po 8. květnu je Američané vraceli do ruského zajetí.

Ztráty

Ztráty na Seelowských výšinách asi 12 000 Němců, asi 33 000 Rusů. V Halbském lese se dodnes nacházejí ostatky zabitých. Město Kostřín (Kestřín, Küstrin, Kestrzyn) zrekonstruovalo pozůstatky pevnosti, nad Odrou je památník sovětským padlým.

Na Seelowských výšinách je malé muzeum, v expozici promítají dokumenty a je tu krom výstroje i a výzbroje malé situační diorama tehdejších bojů. Nad muzeem je vojenské pohřebiště.

Použité materiály:

C. Ryan - Poslední bitva

A. Beevor - Berlín – okamžiky zkázy 1945 a další,

HistoryNet: Bitva u Seelow Heights

Vojenská historie on-line: Breaking Seelow Heights

G. K. Žukov. Paměti.