Sloni jako chodící pevnosti, delfíní torpéda - zvířata použitá jako zbraně

„Bolestí rozzuřený slon, na nejvyšší míru rozběsněný bitevní vřavou, přestal útočit dopředu a couvl mezi Porosovy vojáky. Mával chobotem na všechny strany, vzduchem létala lidská těla, další se měnila pod mohutnýma nohama v krvavou kaši.“

Hrůza obcházela šiky Alexandra Makedonského, když stanuli před bojovými slony indického krále Porose. Jenže vše se vyvíjelo jinak, sloni se splašili a rozdrtili indické řady. Alexander jako pokolikáté již opanoval bojiště.

Před několika lety uspořádalo drážďanské Vojenské historické muzeum Bundeswehru zajímavou výstavu s názvem Zvířata v armádě. Bylo poučné a zároveň smutné vidět, co vše jsme schopni využít jako zbraň k ničení protivníka.

Přítel, mazlíček i ničitel

Zvíře jako zbraň. Možná to zní trochu nepatřičně, ale je tomu tak. Lidstvo ke svému vzájemnému vyhubení nepoužívalo jen neživé předměty, ale mnohdy si vzalo na pomoc i zástupce zvířecí říše. Koně patřili na bitevní pole již ve starověku, kdy nomádské kmeny pozvolna drobily říše, jako byl například starý Egypt. Bez koní, respektive mul a mezků, se neobejdou bojovníci a guerillová uskupení dodnes, platí to o některých částech Latinské Ameriky, Afriky nebo Asie. Ač se většinou vzpomíná německou wehrmacht se svou taktikou bleskové války, poměr pásové a kolové útočné techniky ve srovnání s počty koní, kteří táhli výstroj a výzbroj, popřípadě tvořili jízdní útočné divize, nebyl rozhodně zanedbatelný. .

Přiblížíme si některé z živočichů které použitých v boji člověka s člověkem. Zvíře v tom bylo nevinně.

Slon – býložravá pevnost

Kde: 326 př. n. l., Indie

Hlavní postava: Alexander Makedonský versus král Poros

Zajímavost: víc bojovní bývají sloni indičtí

Sloni byli využíváni ve bitvách kvůli svým rozměrům a obrovské síle. Livius píše, že kartaginští váleční sloni vojevůdce Magona „udupali k smrti dvaadvacet nejpřednějších synů římských aristokratů sloužících v římské kavalerii. Zranění a mrví vypadali hrozně, jejich těla byla zohavena k nepoznání“.

Píše se rok 326 před naším letopočtem, Alexander Makedonský zvaný Veliký se dostal při svém tažení do Indie, kde nyní stojí v poli u řeky Hyspádes v severním Paňdžábu proti králi Porosovi. Makedonec staví proti protivníkovi jen 35 tisíc mužů ze své statisícové armády. Indický král, třebaže povolal všechny možné síly, má jen o pět tisíc mužů víc, rezervy žádné. „Nasaďte slony!“ velí Poros. V záloze má hroznou zbraň, s níž Alexander nepočítá. Dvě stovky bojových slonů. „Zacpěte si uši a koňům také!“ vydává Alexander rozkaz svým mužům. Ryk rozdrážděných slonů děsí všechny.

Některé z kolosů se podobají pevnosti, na zádech nesou přístřešky s lučištníky, takto „odění“ chobotnatci se budou používat i v průběhu dějin. V historii nikdy nebylo použito větší množství tlustokožců. Alexander spoléhá na jízdu, Poros ví, že koně mají ze slonů panickou hrůzu. Bohužel vývoj bitvy nebyl pro Porose příznivý, brzy jeho vojska začala padat únavou; slony zraňovaly makedonské falangy, takže způsobili větší ztráty spíše Porosovým mužům. Alexander sice zvítězil, ale bylo to jeho nejtěžší vítězství.

Hannibal, poražený vítěz

Nejznámější nasazení slonů ale známe z punských, tedy kartaginských válek proti Římu.

„Hannibal ante portas! Hannibal před branami!“ křičeli prý ve strachu před kartaginskou armádou Římané a skutečně Hannibal stál před branami. Bohužel svého vítězství nad římskými legiemi nedokázal využít a nakonec to nebyl on, ale Římané, kdo slavili v Africe vítězství, když dobyli Kartágo. Kartaginci mu odmítli přijít do Itálie na pomoc a armáda se tu bez cíle toulala devět let. Řím se zatím oklepal a zaútočil. Výsledek je znám.

Hannibal při tažení z Hispánie, nynějšího Španělska, vzal stádo 40 bojových slonů, ale podle nejnovějších pramenů mu po přechodu Alp zbyl jen jeden, takže všechno to učení o použití tlustokožců v bitvě u Caen je asi jen legenda. Ale v bitvě u Zama, 202 př. n. l., si to se slony Římané opravdu užili, Kartaginci jich nasadili rovnou stovku. Jenže Římané si dokázali poradit. Nechali slony projít svými řadami, pak jim podťali šlachy a byl konec. Slonů i Kartaginců. Slony ale používali třeba i Angličané jako čtyřnohý traktor k tažení děla v Indii, nebo Vietnamci k nošení nákladů při válce s Američany.

Pes – chlupatý ničitel tanků

Kde: Persie, Asýrie, Řím, Rusko, Vietnam

Použití: zabijáci, hlídači, nosiči výbušnin

Zajímavost: na ostrově Guam je oficiální vysvěcený hřbitov válečných psů, vlčák Chips dostal Purpurové srdce a Stříbrnou hvězdu (později odňato, zvířatům prý medaile nepřináleží)

„Trhej!“ volali Římané na své bojové psy

Speciálně vycvičení psi, mastifové, byli opravdovými bojovými plemeny. Jejich první využití je ale zaznamenáno u Peršanů a Asyřanů, kteří jim dávali obojky s trny a cvičili je k útoku na nohy nepřítele. Římské legie je nasazovaly v malém, ale přesto zaznamenatelném počtu při svých výbojích. „Trhej, zabij ho!“ pobízeli římští legionáři své psy, když je štvali na nepřítele. K nácviku se používali otroci nebo zajatci a těch měl Řím většinou vždycky po ruce dost.

S výbušninou pod tank

Psi všemožných plemen byli postupně nasazováni při všech možných konfliktech, většinou však jako ostraha objektů nebo pátrači. Od první světové války se jich také začalo využívat jako vyhledavačů raněných, jako nosičů léků, zpráv, popřípadě přímo k vlečení raněných zpět do zázemí. Ve velkém byli nasazeni i na bojištích druhé světové války, hlavně Američany v Pacifiku či později v šedesátých a sedmdesátých letech ve Vietnamu. Přes četná zranění i mnohá úmrtí zůstávali tito psi zachováni. Daleko horší ale bylo jejich nasazení jako nosičů náloží k ničení techniky, a zřejmě i někdy živé síly. O jejich využití pro tyto účely neuvažovala jenom Rudá armáda, tyto tendence měly i jiné státy. V praxi ale byli nasazeni v roce 1942, kdy se Sověti snažili čelit německému vpádu jakýmikoliv prostředky. Jako nejvhodnější se jevili němečtí ovčáci, ale dala se používat i další plemena, například labradoři.

Lákadlem mělo být žrádlo

Při nedostatku protitankových zbraní se zdálo, že tato taktika může mít úspěch. Psi byli cvičeni, že při objevení se tanku budou vypuštěni s výbušným systémem na zádech přímo proti tanku a než si nepřítel uvědomí, co se děje, bude stroj zničen. Nízká psí silueta a rychlost popřípadě i plížení by umožňovaly nasazování ve velkém množství a ve všech možných pozicích, kdy přímý střet by nepřinesl kýžený výsledek. „Kupředu, běž, hledej žrádlo!“ zazněl povel a pes s výbušninou na zádech vyrazil za určeným cílem. Z batohu trčel drát nebo kolík, jenž při vběhnutí pod tank narazil na detonátor a došlo k iniciaci výbušniny. Nápad se zdál jednoduchý, ale Rusové zapomněli na jedno. Při výcviku se pes učil vběhnout pod tank, kde měl umístěnu misku se žrádlem jako lákadlo. Většina výcviku ale neproběhla za bojových podmínek, takže psi nebyli uvyklí na řev tankové techniky a střelbu. Také se cvičili u sovětské techniky, která používala samozřejmě jiná mazadla a pohonné hmoty, takže pach německých strojů jim byl naprosto cizí, a dokonce se stálo, že zamířili pod vlastní tanky, které s pro ně úspěchem zničili.

K této taktice se vrátili v roce 1945 i Němci, kteří zřídili ve Sperenbergu školu pro výcvik služebních psů a poštovních holubů. Na sklonku války se chytali každé možnosti, jež měla pomoci zastavit postup Rusů. K praktickému nasazení nedošlo.

Méně známou skutečností je, že podobnou jednotku měli i Američané tzv. tankdogs, které použili proti německým tankům.

Po válce údajně Rusové pokračovali v pokusech se psy, neověřené zprávy tvrdí, že je proti nepříteli nasazovali i příslušníci Vietminhu při válce ve Vietnamu.

Odměna za usmrcení

Příslušníci Vietkongu považovali psy za velké nebezpečí. „Z těch bestií jsme měli opravdu hrůzu, Američané je na nás štvali a měli z toho velké potěšení, proto jsme se snažili jim co nejvíce zvířat zabít,“ řekl po válce major vietnamské armády Van Minh.

„Mohli jsme se sice dát na útěk, ale před velice dobře vycvičenými stopařskými psy jsme neměli šanci uniknout, ani se před nimi ukrýt,“ dodal. Aby pozvedl Vietkong morálku svých vojáků a snížil nebezpečí hrozící od amerických psích týmů, šel tak daleko, že vypsal dokonce na hlavu psovodů a jejich psů velké odměny – což byla velká poklona a ocenění úspěšnosti fungování psích týmů v buši. Přestože k tomu psi nebyli nijak vycvičení a dokonce jim to nebylo ani dovoleno, nebylo ničím neobvyklým, že byli přítomní výslechům lidí podezřelých z příslušnosti k Vietkongu. Drobní Vietnamci byli většinou z ohromných německých ovčáků natolik vyděšení, že neobyčejnou rychlostí chrlili odpovědi na otázky, které ještě vůbec nestihly být ani položeny.

Hmyz – šílené vize z laboratoří

Kde: po celém světě

Hlavní postavy: vědci v utajených laboratořích řady zemí

Zajímavost: Hmyz se stal proti DDT rezistentní a spolu s hlodavci je největším zdrojem nákazy v přírodě

Brouk, kapitalistův pomahač

V neposlední řadě je třeba zmínit možnost nasazení hmyzu při vedení bakteriologicko-biologických válek, s nímž se ještě v nedávné době počítalo. Mouchy a komáři měli přenášet smrtící viry, ale pak asi někomu došlo, že hmyz k usednutí na nepřítele nepřemluvíš, ale že se může vrátit i ke svému „stvořiteli“.

Největší hmyzí pohromou byla vždy miliardová hejna sarančí. V době nereálného socialismu zase existovala hrozba pro naše bramborové lány – mandelinka bramborová, s přezdívkou americký brouk. O té komunistická propaganda tvrdila, že ji zlý kapitalista záměrně vysadil na naše žlutomasé hlízy, aby nám je sežrala a my zahynuli hladem. Pak se vynalezlo DDT, pochcípala mandelinka a s ním stovky milionů dalšího, užitečného hmyzu.

Kůň - válka v sedle

Kde: poprvé v Asii, před tisícovkou let

Hlavní postavy: od stepních nájezdníků po divize RA a SS

Zajímavost: věta Království za koně, údajně pronesená králem Janem Lucemburským v bitvě u Kresčaku, vstoupila do historie.

Až do novověku se vedly boje pěší a v sedle. V sedlech koní zaplavily Evropu mongolské hordy, na hřbetech koní podnikali spanilé jízdy husité, hrstka jezdců s pomocí střelných zbraní srazila v prach jiho a středoamerické říše, později i severoamerický kontinent. Jízdní armády bojovaly ve velkých celcích i za první světové války, kdy byly postupně vytlačovány poziční válkou, a tím i nasazením dělostřelectva a později i tanků, s podporou rodícího se letectva. „Tanky nejsou žádnou zbraní, kůň se dostane všude,“ práskal svými kníry hrdina občanské války maršál SSSR Semjon Buďonnyj. V jeho době to bylo pochopitelné, bohužel na svém trval i v době, kdy si Hitler pochvaloval své pancéřové sbory. Na koně spoléhali i Poláci, bránili se sice statečně, ale tím udělali jen radost velitelům německých pancéřových svazů. Ale i na pozdější východní frontě byly na obou stranách nasazovány velké jízdní formace, na ruské to byl například generál L. M. Dovator, velitel 2. jízdního gardového sboru Rudé armády, nebo na straně Němců 8. SS jízdní divize Florian Zeyer, 22. SS dobrovolnická jízdní divize Maria Theresia či 37. SS dobrovolnická jízdní divize Lützow. Na východní frontě také bojovaly proti Rusůmpo boku Němců kozácké jednotky pod velením generála Pannwitze. V síle dvou divizí měly tvořit XV. kozácký jízdní sbor. K těmto jednotkám zrovna jako k vlasovcům se vítězové chovali obzvlášť brutálně a nemilosrdně. Kůň v této roli byl ale užíván jako dopravní prostředek, nedá se o něm hovořit jako o zbrani.

Delfín – zneužitá inteligence

Kde: oblasti nepřátelských námořních základen

Kdy: v druhé polovině minulého století

Zajímavost: delfíni mnohokrát zachránili vysílené plavce na moři, popřípadě od nich zahnali žraloky

Na padáku živá torpéda

Na vysokou inteligenci delfínů vsadily některé speciální služby například Spojených států, bývalého Sovětského svazu aj. a hledaly jejich využití jako živých torpéd na podobném principu jako minoví psi. Zvíře mělo doplavat k nepřátelskému plavidlu a potopit je. Delfíni skákaví byli nasazeni již za války ve Vietnamu a i za války v Zálivu, aby vyhledávali a zneškodňovali nepřátelské potápěče. K tomu mají na hřbetech upevněny samostříly s jedovatými šipkami, popřípadě dokáží zabít i úderem hlavy. Údajně mělo být dokonce sestrojeno zařízení, které by do potápěče zabodlo jehlu napojenou na stlačený oxid, pomocí kterého by potápěč nafouknutý jako balon vyplul k hladině a mohl být zajat. Cvičeni byli ale také běluhy, lachtani, lvouni a kosatky. Delfíni ale nebyli vypouštěni jenom z lodí, byli vysazováni i z vrtulníků, prakticky shazováni do moře, údajně dokonce i z několikakilometrové výšky na padácích. Při vietnamském nasazení ale prý několik delfínů selhalo a omylem zlikvidovali vlastní plavidla.

Delfíni byli chováni v Mexickém zálivu a podle některých zdrojů měli být nasazováni jako protiteroristická jednotka na ochranu ropných plošin.

Obří krysí mutanti odhalují výbušniny

Výjimečná inteligence krys slouží v laboratořích celého světa k různým pokusům. V minulých letech se podařilo úspěšně využít obřích křečkokrys při odhalování min. Preceptory hlodavců jsou neuvěřitelně citlivé na pachy a dokáží identifikovat TNT ve zcela nepatrném množství. Toho využili belgičtí experti a vycvičili několik hlodavců na hledání min. Byli s úspěchem nasazeni v africkém Mosambiku, který je po občanské válce minami poset. Krom toho se ještě uvažovalo o netopýrech jako nosičích zápalných látek, variantou bylo i házet z letadel kočky se zápalnou látkou na nepřátelská plavidla, kde by v panice loď zapálily. Lidská vynalézavost ničení nezná mezí.

Zdroj: Michael Lemish: Váleční psi, 2005

Velká encyklopedie válek, 1997

www.spawar.navy.mil/sandiego/technology/mammals, Inne oblicza historii, 2006

Start | MHMBw