Článek
Kontinentální charakter německého tažení proti Sovětskému svazu logicky upozadil události na moři. Téměř nevzpomínanou kapitolou je válka na Baltu, třebaže v podstatě omezená na menší plavidla, přesto hrála svou roli. Němci se potřebovali zmocnit za každou cenu Leningradu a k tomu jim měla pomoci i námořní blokáda a ostřelování nepřátelských pozic hladinovými plavidly.
První operace probíhaly na finsko-ruské frontě v průběhu takzvané zimní války v roce 1939 až 1940. Po uzavření míru Rusové anektovali základny v Karelii a dostali i námořní bázi Hanko. Při dělení Polska Rusové obsadili pobaltské republiky a získali námořní základny v Tallinu, Rize, Vindavě a Libavě.

Křižník Aurora, jeho děla sloužila na obrněném vlaku Baltinec v Leningradu
S ofenzívou Stalin nepočítal
Na Pobaltí a k Leningradu byla směřována armádní skupina Sever pod velením polního maršála von Leeba, (velel vojsku, které obsazovalo Sudety) námořní operace v tomto prostoru byly považovány za druhořadé, primární pro Němce byl prostor Atlantiku a ponorková válka. Přesto museli mít na zřeteli fakt, že musí krýt své zásobovací linie ze Švédska, po nichž dopravovali životně potřebnou železnou rudu. V té době již byl potopen Graf Spee, Bismarck, na Tirpitzu stále probíhal výcvik a záběh strojů i posádky, ve francouzském Brestu stály na kotvách Gneisenau a Scharnhorst, Admiral Hippera Scheer byly v docích na opravách, rovněž tak Lűtzow.K použití bylo několik lehkých křižníků a torpédoborců. Němci se ruských hladinových plavidel moc neobávali, s ponorkovým námořnictvem zatím neměli co do činění, Finové, spojenci Němců, měli pár plavidel, ale velmi opatrnou doktrínu, nebyli ochotni je nasazovat.
Sovětskému Rudému námořnictvu na Baltu velel admirál Vladimir Tributz. Sice mělo palebnou převahu, ale Stalin nikdy nepočítal s ofenzivními akcemi, jeho strategie úporné obrany každého trochu důležitějšího místa se podepsala i na Baltské flotile. Než připustil evakuaci základen, byly již obklíčeny Němci a vojska se stahovala pod palbou i nálety a za těžkých ztrát. Bylo tomu například v Tallinu i na ostrovech v Baltu.
Hladinové lodě proti sobě byly nasazeny pouze v jednom případě – v Rižském zálivu svedly souboj bez vážnějších výsledků torpédoborce. Obě strany založily minová pole, na nich skončila většina ztracených lodí. Na ztrátách se také podílela luftwaffe, ale její primární úkoly byly na pevninské frontě.
Operace v roce 1941
Sovětské námořnictvo se muselo po německé invazi stáhnout ze svých základen v Rize, Liepaja (Libava) Vindava, vyklidit muselo i Tallin a pokračovat do nitra Finského zálivu až ke Kronštadtu, který chránil Leningrad. Část německých vojsk byla zaměstnána u Tallinu, zde způsobily ruské lodě křižník Kirov, torpédoborec a dělové čluny, Němcům značné ztráty – 61. pěší divize, která měla bojovat u Leningradu, ztratila 75 procent mužů a musela být stažena. Ostatní von Leebovy jednotky postupovaly na Leningrad. 21. srpna byla prolomena Lužská obranná linie, s pomocí Finů postupujících ze severu bylo město obklíčeno ze tří stran. 8. září byl Leningrad zcela odříznut od zbytku sovětského území.
Báli se min
Oba protivníci se domnívali, že dojde k nasazení soupeřových velkých hladinových lodí – to německé velení vůbec nehodlalo; úzké a zaminované prostory Finského zálivu to vylučovaly. Rusové se položením min také připravili o možné manévrování a po ztrátě Tallinu byli uzavřeni v úzké „zátce“ kolem Něvského zálivu s pevností Kronštadt a Leningradem.
V této fázi války bylo evakuováno na 160 lodích přes 28 tisíc osob, především partajních kádrů s jejich rodinami a vojenskými osobami. U mysu Jumida položily německé torpédové čluny na 2400 min, u Tallinu přes 600. Vleklé boje probíhaly o Moonsundské (Baltské ostrovy), které měly k ostřelování přístupů do Rižského i Finského zálivu těžké dalekonosné baterie. (17 baterií od ráže 100 po 180 mm). Němci podpořili útok lehkými křižníky Leipzig, Emden, Kőln a dalšími plavidly. Po několikatýdenní, dost zbytečné akci, kdy Rusové neměli možnost německý týl vážněji ohrožovat, ostrovy padly.
Ponorkové akce v oblasti byly dost bezvýznamné, ztráty nebyly nijak velké, Rusové ztratili část ponorek na minách.

Rozestavěný křižník Lutzow prodalo po podepsání paktu Ribbentrop - Molotov Sovětům, Lützow, později přejmenovaný na Petropavlovsk, byl do Sovětského svazu odtažen v roce 1940 a to bez obou vnitřních hlavních dělových věží.
Lodní výzbroj šla na břeh
V další části bojů museli Rusové vyklidit strategickou základnu Hanko, postoupenou jim Finy, a stáhnout se do Leningradu. To se jim podařilo bez větších ztrát a evakuované jednotky byly velmi platné v následujících bojích.
Armádní skupina Sever ve složení 16. a 18. polní armáda a 4. tanková skupina měla 29 divizí se 700 tisíci muži, a 1400 tanky. Podporovala ji 1. letecká armáda s 1070 letouny. Sověti měli asi 30 divizí, jen pět ale na kompletních stavech, ostatní měly od 10 do 30 procent bojového stavu a výzbroje. Pro obranu města byla demontována dělostřelecká výzbroj z lodí Baltské flotily, lodě byly využívány jako plovoucí nebo stacionární baterie, ale těžší artilerie byla začleněna do pozemní obrany. Stalo se tak i s děly starého křižníku Aurora, jejíž děla byla jak stacionární, na pozicích leningradského předměstí Pulkovo, tak začleněna i v rámci výzbroje obrněného vlaku. Nahlédněme, jak působilo v počátcích obrany těžké dělostřelectvo.

Sankt Pětěrburg Arsenál, dělostřelecká výzbroj použitá při obraně města
Těžké dělostřelectvo u Leningradu
Jedna z nejzuřivějších a nejdůležitějších bitev v druhé světové válce na východní frontě, v které bylo zapojeno velké množství dělostřeleckých jednotek, probíhala u Leningradu. Německý útok zde byl zastaven v blízkém okolí města na podzim roku 1941 za pomoci mnoha oddílů sovětského námořního dělostřelectva na pobřeží. Dělostřelectvo hrálo prvořadou roli i v dlouhém období, které následovalo obležení Leningradu v letech 1941až 1944. První výstřely německé artilerie zazněly ve městě 4. září 1941. Na podzim nasadilo německé velení tři dělostřelecké pluky s 105 až 150mm děly, posílené dvěma dělostřeleckými oddíly záloh vrchního velení, a několika železničními dělovými platformami. Jejich pozice se nacházely na území měst Uritsk a Volodarsky, osm až dvanáct kilometrů mimo bojovou linii. Dělostřelectvo útočilo většinou za dne, mezi 10.00 až 19.00 hodinou. Intenzivní dělostřelecká palba byla vystřídána metodickým ostřelováním po 2 až 4 hodiny denně, až do konce roku 1941.
Téměř celý den pod palbou
V září 1941 Němci vystříleli 5364 dělostřeleckých granátů, v říjnu 7950, v listopadu 11 230 a v prosinci 15 610. V některých dnech bylo město pod palbou více než 18 hodin denně: 15. 9. palba trvala 18 hodin 32 minut, a 17. 9. 18 hodin a 33 minut. Koncem roku 1941 Němci obsadili dělostřelecké pozice v zalesněných oblastech západně, jihozápadně a jižně od Leningradu, v oblasti měst Uritsk, Finskoje Kojrovo a Puškin – Slutsk. V těchto oblastech byla vybudována silniční síť, což umožnilo rychlý pohyb těžkého dělostřelectva. Ze střech vysokých budov v Uritsku a z blízkých vyvýšenin měli pozorovatelé německých dělostřeleckých oddílů výborný výhled na jižní a jihozápadní části Leningradu.

Příďové dělo z legendární Aurory, výstřel oznámil útok na Zimní palác a začátek VŘSR, jenže byla mlha a nic nebylo slyšt
Vyhodnocení účinnosti německého dělostřelectva je poněkud obtížné z těchto důvodů:
1) Zprávy o způsobených škodách byly za sovětské éry utajeny; dokonce i dnes je oficiálním ruským postojem, že carské paláce v Peterhofu a Pavlovsku byly zdemolovány Němci, zatímco je faktem, že byly zničeny sovětskými 152mm děly.
2) Je stále více obtížnější odlišit škody způsobené německými vzdušnými nálety a dělostřeleckými útoky. Oficiální sovětské statistiky uvádějí, že na město bylo svrženo asi 5000 bomb a vystřeleno asi 150 000 dělostřeleckých granátů. Poškozeno bylo asi 840 průmyslových objektů, zničeno asi 3200 kamenných a betonových budov a dalších 7100 bylo těžce poškozeno.
Útoky proti Baltskému flotu
Jednodušší je posoudit výsledky německé dělostřelecké palby na námořní síly Baltické flotily. Například 18. 09. 1941 mezi 11.47 a 13.37 sovětský těžký křižník Petropavlovsk,(dříve sloužil v Kriegsmarine jako Lűtzow,než byl prodán Sovětskému svazu v roce 1939) byl pod palbou německého 210mm děla patřícího 768. oddílu motorizovaného dělostřelectva a dostal až 12 zásahů. Křižník byl těžce poškozen pod čarou ponoru, jeho děla nefungovala, a rozšířil se na něm požár. Deset členů posádky bylo během boje zabito a 20 nebylo nikdy nalezeno. Petropavlovsk se potopil 1 až 2 metry pod hladinu v uhelném nákladišti Leningradského nákladního přístavu.
27. 09. 1941 německá dělostřelba potopila dělovou loď Pionýr; 7. 10. starou bitevní loď pobřežní obrany Smerš, která byla dlouhodobě vyřazena z provozu, a pak opravena a potopena opět v roce 1945.
4. 10. byl v Oranienbaumu potopen proslulý křižník Aurora poté, co jeho palubu zasáhlo několik dělostřeleckých granátů. 24. 04. 1942 byl zasažen trup lodi Butakov a loď se potopila ještě při závěrečných pracích před spuštěním. Dohromady je německé dělostřelectvo zodpovědné za potopení 44 námořních jednotek, spolu těmi uvedenými výše také za ponorky L-1, M-72 a M-96, torpédovky N-103 a N-123, trauler N-172 a mnoho jiných.

Křižík muzeum Aurora

Marat v gdyńském přístavu
Mnoho sovětských námořních lodí bylo těžce poškozeno střelbou německého dělostřelectva v letech 1941 až 1942. Například bitevní loď Marat, která byla potopena Hansem-Ulrichem Rudelem 23. září 1941, což mělo dokázat účinnost střemhlavého bombardování, byla brzo opravena, aby věže N3 a N4 byly zase funkční. Plavidlo stálo na kotvách a sloužilo jako plovoucí baterie. Tato loď byla 15. září zasažena pěti střelami, které prorazily palubu a roztrhly pohonnou jednotku. 12. prosince dostala další tři zásahy 203mm střelami, 28. prosince tři přímé zásahy a několik německých střel vybuchlo poblíž plavidla. Paluba byla vyztužena granitovými deskami z Něvského nábřeží, a přesto byla loď úspěšně zasažena 25. října 1942 třemi 305mm střelami, 6. 11. 1942 jednou 203mm střelou a další 203mm střelou 8. října 1943. Tato opakovaně poničená loď pod jménem Volchovbyla vyřazena z provozu v roce 1956.
Na druhé straně, sovětská bitevní loď Říjnová revoluce byla několikrát zasažena útokem německého dělostřelectva (6 přímých zásahů 8 až 10. 10. 1941, jeden 14. 12. 1941, dva 14. 12. 1941, několik zásahů 16. až 18. 4. 1942 ) a výsledkem těchto epizod bylo závažné poškození, jímž trpěly všechny sovětské lodě v Leningradu a Kronštadtu. Důvodem jejího přežití bylo použití obvyklých 105 až 210mm německých dělostřeleckých systémů, které nebyly schopné potopit těžce opancéřované křižníky nebo středně velké bitevní lodi, ale způsobily dost poškození na to, aby loď byla na delší čas vyřazena z provozu. Navíc posádka provedla úžasnou práci v záchraně lodi po přímém zásahu a v hašení eventuálního požáru.
Rusové stříleli přesněji
Druhým cílem německého dělostřelectva byla dělostřelecká střelnice používaná pro technický výzkum, která se nacházela poblíž železniční zastávky Rževka a kde byla uskladněna a testována munice. 29. 3. 1942 mezi 17.00 a 19.00 průzkumné letadlo luftwaffe odhalilo větší počet nákladních vagonů, na něž německá artilerie příští ráno zuřivě zaútočila. Bylo detonováno velké množství amoniakových výbušnin, a to způsobilo řetězovou reakci v sovětské muniční formaci, a zabití několika stovek lidí.
Sovětské velení se pokusilo zmírnit obrovský tlak na civilní morálku tím, že útočilo na nepřátelské pozice přesně a že se snažilo snížit vytrvalost a přesnost německých útoků. Již v roce 1941 věnovala k obraně Baltická flotila 360 těžkých děl o 130 mm a více, zatímco Rudá armáda nasadila 137 děl 122 mm, 90 152mm houfnic, 9 152 mm a 220 mm minometů. Přesto byly základní německé pozice dobře ukryté, a co se týče těžkých sovětských útoků, byla děla rychle přesunuta do zálohy. Například, 30 až 31. července 1943 vypálila sovětská děla 886 nábojů na odhalenou německou dělostřeleckou pozici. Ta ale obnovila útok přesně 5 hodin po útoku. V třetím čtvrtletí roku 1943 Sověti celkem zničili svou pobřežní artilerií 3 německá 105mm děla a 2 170mm systémy. Jiné cíle, které se zdály zneškodněné, obnovily aktivitu asi 7 dní po pečlivě připraveném útoku sovětského dělostřelectva.
Útoky sovětského dělostřelectva také způsobily ztráty mezi obsluhou německé artilerie, i když děla zůstala nepoškozena nebo byla poškozena nevýznamně.
Wikipedie :
Obležení Leningradu, často též blokáda Leningradu (rusky блокада Ленинграда, německy Leningrader Blockade) bylo více než dva roky trvající obléhání sovětského města Leningradu skupinou armád Sever nacistického Německa a jeho finským spojencem na východní frontě druhé světové války. Svou délkou 872 dní (od 8. září 1941 do 27. ledna 1944) se tato událost zařadila k nejdelším obléhacím vojenským operacím v dějinách válek a množstvím obětí šlo pravděpodobně o vůbec nejkrvavější obléhání v historii.[