Článek
Buď s ryze vojenskou vlasteneckou tématikou, nebo naopak jako protiválečné songy, které měly upozornit na válečné hrůzy. Při vojenských přehlídkách veteránů většina z nich pochoduje s látkovým vlčím mákem na klopě. Málokdo z přihlížejících ví, jaká symbolika je v rudém květu ukryta. Jde o vyjádření protiválečné myšlenky, jejíž počátky jsou spojeny s bojišti první světové války ve flanderských zákopech.
Flanderské máky - Poppy day
Nejstrašnější boje za první světové války probíhaly ve Flandrech, na nynějším belgickém území. Nesmyslné útoky z anglofrancouzské i německé strany byly završeny použitím bojového plynu. Poprvé Němci použili 22. 4.1915 chlor, poté v 12.7.1917 hořčičný plyn, nazvaný podle místa použití u městečka Ypres yperit. U městečka Paschendale padlo na půl milionu mužů. Yperit byl použit ve velkém například Itálií v Etiopii v letech 1935 až 1940, Sověti ho použili proti Číně v roce 1930, Egypt proti Severnímu Jemenu, Irák proti Íránu a proti Kurdům. Nesmyslnost války popsal kanadský chirurg John McCrae v básni Flanderské máky. Zatímco se muži připravovali do dalšího útoku, vlnily se ve větru rudé máky. Připomínaly prolitou krev. McCrea verše napsal v reakci na smrt svého přítele Alexise Helmera. Papírek s básní Na polích flanderských ale zahodil. Našel ho britský důstojník a poslal do Anglie. Časopis Punch verše otiskl 8. 12. 1915 a verše se okamžitě staly jakousi hymnou frontových vojáků. McCrea zahynul před koncem války. Po válce se symbol rudého máku stal připomínkou památky všech padlých. Dostal jméno Poppy day. Uctívá se 11. 11. v 11 hodin od roku 1919.
Na polích flanderských
Na polích ve Flandrech divoké máky rostou, tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře mezi červánky je možná slyšet zpívat skřivánky, zde dole kanony jen svou píseň řvou.
My už však nevstanem a je to možná zdání, že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme na polích flanderských.
Náš boj zase jiní převezmou.
Do vašich rukou my teď dáme svou hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal, že jsme tu padli zbytečně. Jen máky pokvetou na polích flanderských.
S písní na rtech se bojovalo od nepaměti, připomeňme si pár nejznámějších bojových popěvků v průběhu století, které v mnohém ovlivňovaly i chování vojáků.
Zazpívejme si, než zhebneme
Aby voják neměl čas přemýšlet, zpíval. Při pochodu, při cvičení. Při útoku sotva, to se většinou modlil, aby přežil. Zpěv ale pomáhal zapomenout, nebo naopak byl vzpomínkou na mír. Nahlédněme ve zkratce, co v průběhu časů vedlo vojska do bojů.
Škoda lásky zněla na frontách i v koncentrácích
„Roll out the Barell…“ znělo na normandských plážích v červnu 1944 z úst invazních vojsk. „Rosamunde…“ si po přestálé palbě a následném tichu možná broukali němečtí vojáci. Českoslovenští letci i pozemní personál RAF v Británii měl svou, původní verzi písničky, Škoda lásky. Modřanská polka, již složil Jaromír Vejvoda v roce 1927, natolik zlidověla, že si ji mnohé národy prostě přivlastnily. Roku 1934 ji otextoval Václav Zeman a dostala název Škoda lásky. V angličtině je známa pod názvem Beer Barrel Polka a generál Eisenhower se o ní údajně měl vyjádřit, že pomohla vyhrát válku. Bohužel ne vždy byla hrána jako veselá písnička, Němci ji ve svém absolutním cynismu zneužili. Ve vyhlazovacích táborech museli hrát táborové kapely při apelech, ale i při cestě do plynové komory melodii, která byla zamýšlena k tanci a radovánkám. Polku měl v repertoáru orchestr Glenna Millera, Benny Goodman, Billie Hollidayová. Nazpíval ji například Frank Sinatra, Willie Nelson, Greatful Death, Pavarotti…, v roce 1995 doprovázela start raketoplánu Discovery. Mohli jsme ji slyšet například ve filmech Atentát, Nebeští jezdci, Obecná škola, Casablanca, ale i v seriálu MASH.
Ktož sú boží bojovníci
Je jednou z nejstarších dochovaných bojových písní. V bitvě u Domažlic 14. 8. 1431 překvapily husitské voje z velké části nepřipravené jednotky protivníka. Proti husitům se zformovalo asi 100 000 vojsko do 5. protihusitské křížové výpravy. Křižáci operovali v oblasti západních Čech, oblehli Domažlice. Údajně se za zpěvu chorálu Ktož sú boží bojovníci vyřítili na rozptýlené křižácké jednotky. Probíhaly spíše lokální srážky a v nastalém zmatku se přesun z místa na místo změnil v nekoordinovaný ústup. Z bitvy ve Všerubském průsmyku odjel nakvap i papežský legát kardinál Cesarini. Ten vedl vojska namísto císaře Zikmunda. Měl tu zanechat klobouk, plášť a papežskou bulu. Poprvé husité použili zpěvu při obraně Prahy proti I. křížové protihusitské výpravě (1420) vedené Zikmundem Lucemburským. Zpívali Povstaň, povstaň veliké město Pražské.
Marseillaisa jako ruská hymna
Protirakouský bojový pochod původně zvaný Chant de guerre de l'Armée du Rhin (Bojová píseň Rýnské armády) byl napsán pro francouzské jednoty hájící Porýní. V noci z 25. na 26. 4. 1792 ho ve Štrasburku napsal ženijní důstojník Claude Joseph Rouget de Lisle. K rýnské armádě se připojily v Paříži 30. 7. 1792 za zpěvu této písně oddíly Marseillanů. Od té chvíle byla nazývána Marseillaisou. Za Francouzské revoluce zněla po celé zemi, 14. 7. 1795 ji prohlásili za státní hymnu. Za Napoleona a v dalším období byla zakázána. Nahradila ji píseň Chant du départ. Zpívat a hrát se mohla oficiálně až za Třetí republiky, tzn. od roku 1879. Ruští bolševici ji vyhlásili za svou hymnu na krátké údobí mezi Únorovou a Říjnovou revolucí. Ve Francii byla v letech 1940-1944 nahrazena oslavnou písní na maršála Phillipe Pétaina Maréchal, nous voilà! (Maršále, jsme zde!). Marseillaise je vytýkán její násilnický text, hovořící o krvi.
Je velmi dlouhá, má šest slok. První zní: Povstaňte děti vlasti, den slávy nadešel! Proti nám z tyranie zvedají svou krvavou vlajku,
zvedají svou krvavou vlajku.
Slyšíte v našem kraji
Hrozný řev vojáků? Přicházejí přímo k nám
Podřezat vaše syny a vaše ženy!
Ref.: Do zbraně, občané!
Vpřed, vpřed! Nechť nečistá krev
Napojí brázdy našich polí.
Kaťuša a Svatá válka vedly rudoarmejce
Sedmdesát let oslavila jedna z nejpopulárnějších vojenských písní Kaťuša. Dřívější generace se ji učily ve škole. Je to obyčejná milostná písnička, měla jen smůlu, že byla ruská. Mnozí ji považovali za symbol sovětizace, ta samá averze je třeba i vůči Alexandrovcům, kteří ji zpívají. Pro mladého sovětského vojáka v zákopu s papirosou v ruce a vidinou masového útoku proti nepříteli určitě nepřipadala nijak zvláštní, politická. Většina z nich měla tu svou Kaťušu, která čeká na jeho návrat z války, doma. Nebo o ní alespoň snila. O autorství se vedou spory, oficiálně ji složil Michal Isakovskij a hudbu k ní Matvej Blanter v roce 1938. Poprvé ji zazpívala Lidija Ruslanová známá pěvkyně lidových písní. Tvrdí se ale, že podobnou melodii složil již v roce 1922 Igor Stravinskij pro svou operu Mavra. Píseň o dívce, která na vysokém břehu nad řekou vyhlíží svého milého a posílá mu do boje pozdrav, zlidověla. Kaťuší byly nazývány i sovětské raketomety BM-8, BM-13, a „BM 13-16“, Němci jim říkali Stalinovy varhany. Slavností pochodovou ale byla emocionálně vypjatá píseň Svatá válka, rusky Священная война. Měla podobný účinek jako husitské chorály, napsal ji Vasil Ivanovič Lebeděv – Kumač, hudbu složil vedoucí Alexandrovců Alexandr Vasilievič Alexandrov v první den války.
Píseň Horsta Wessela (Vlajku vzhůru)
Nacisté ji používali jako neoficiální státní hymnu hned po Deutschland, Deutschland über alles. Text napsal německý nacista Wessel, jak se tvrdilo pasák holek, kterého zavraždili v roce 1930 komunisté. Vznikl mezi lety 1927 až 1929 a poprvé ho uveřejnily noviny SA Der Angriff. Stala se hymnou SA a NSDAP, a když se zpívala první sloka a její opakování na konci písně, bylo povinné hajlování. Wessel studoval práva, ale brzy je ukončil a vstoupil do SA. Goeebels ho v roce 1928 poslal do Vídně organizovat místní bojůvky. V Berlíně obcházel bary a kavárny v okolí Alexandrova náměstí, kde dělal nábor do SA a NSDAP. Tam se seznámil s mladou prostitutkou, proto o něm později komunisté šířili, že byl pasákem.
Wessel ale byl mimořádně násilnický, neustále vyvolával potyčky. Dostal se do hádky se svou bytnou,vdovou po komunistovi. Ta zavolala své soudruhy A. Hoelera a E. Rücketra, prvně jmenovaný střelil Wessela do hlavy, ten za měsíc zranění podlehl.
Několik měsíců před smrtní napsal Wessel text písně, ta se stala známou až po jeho smrti. Ve vypjaté politické situaci v Německu z něj nacisté vytvořili oběť komunistického násilí, symbol svého hnutí.
Pohřbu se zúčastnilo přes 30 tisíc lidí. Z písně se stala hymna, jedna z divizi SS nesla jeho jméno, v každém městě byla jeho ulice, berlínskou čtvrť Friedrichshein přejmenovali na Wesselovu. H. H. Ewers o něm napsal patetický a oslavný román.
Teskná Lily Marlen
Další z písní zpívaných na všech frontách je Lily Marlen, text v roce 1915 napsal jedenadvacetiletý německý voják Hans Leip. Je o stesku po dívce, která se jmenuje Lily Marlen. Melodii k veršům složil až v roce 1937 německý písničkář a harmonikář Norbert Schutze a nazpívala ji Eulalie Buntenburgová, pod pseudonymem Lale Andreson. Písničku proslavilo až vysílání v Radiu Beograd v roce 1941, kdy Němci vtrhli do Jugoslávie. Nejdříve se uchytila mezi Afrikakorpsem, poté ji hrály všechny německé stanice. Bývala i ve výbavě gramofonových desek na německých ponorkách. Marlene Dietrichová ji zpívala ji s velkým úspěchem pro americké vojáky, v Německu ji v roce 1944 Goebbels po neúspěších na frontách zakázal.
Píseň překladu Františka Kožíka začínala slovy: „Tam před kasárny brána široká a před ní stojí lucerna vysoká…“ závěrečné verše zní…“však až mlhy zmizí jedenkrát, zas u lucerny budu stát – s tebou, Lily Marlen.“
A ty další
Velmi oblíbenou písní je dodnes hraná Long way to Tipperery, Italové zpívali Avanti popolo, badera rossa, ve válce Severu proti Jihu zněla Píseň o Johnu Brownovi, Castrovci zpívali Guantanameru, čeští vojáci odcházeli do bojů první světové války s písní Karla Hašlera, Když jsem mašíroval ke hranici…, druhá světová válka přinesla píseň Směr Praha.
Každý národ měl a má své vojenské písně, většina patří minulosti, výjimku ale tvoří severokorejský režim, zde vznikají nové revoluční písně, opery.
Zdroje:
V. Kutscher:Tichý zabiják
J. Kvirenc: Slavné bitvy našich dějin, Grada
