Z Libušína „teleportovali“ neexistující Libuši na známější Vyšehrad

Pohádky a pověsti mají téměř vždy ve spojitosti s vladařem přípodotek… A ten měl tři syny! Alois Jirásek, který formoval národní cítění po řadu generací a jemuž se historické události neopíraly vždy o fakta, na to šel z druhé strany. Ve svých Starých pověstech českých přivedl do krajiny mlékem a strdím oplývající v čele s náčelníkem Praotcem Čechem houfec lidu, kteří se pak po něm Čechy nazývali.

Vystoupil na tehdy ještě nezalesněný Říp, a pravil, že už má putování dost, že se mu tady líbí a ostatním v tom případě taky, a budou tu žít. A tak tomu bylo po dalších 30 let, než se odebral ke svým pohanským bůžkům.

Signalista odešel na sever

O Praotci víme jen to, že se od něho trhnul jeho bratr Lech, ten odešel do Polska, ale vzal to přes Kouřim, kde stojí nad městem Lechův kámen. Z něho posílal chvíli Čechovi kouřové signály, co že se v jeho partě děje. Kouřim prý mohla být hlavním městem pozdějšího přemyslovského státu. Ale to byl Lech již na severu, kde ho místní uznali za národního hrdinu. Praotec prý měl výpravný pohřeb, ale u toho nikdo nebyl, takže starcova stopa nám mizí.

Panenská země

O území, kam svůj houfec přivedl, napsal nikdy se nemýlící Kosmas, že do země „nevešel člověk, který by se jí dotkl.“ Takže jsme dostali naprosto panenskou zemi!

Strdí, tedy včelstvo, po lesech určitě bylo, ale kde se vzaly mlékodojky, těžko říci.

Tři sestry jako z Čechova

Jenže nám nejde o Praotce, ale o jeho nástupce vojvodu Kroka a ten měl TŘI DCERY. Je s podivem, že se nenašel ploditel mužského rodu, Krok by musel k vévodování mít opravdu výsadní postavení ve společnosti, která nebyla nijak soudržná a nezvolila do čela náčelníka s hordou synů.

A nejednou tu máme Tetu, modloslužebnici, ta po sobě nezanechala nikterak pozoruhodné stopy. Kazi známe v souvislosti s Bivojem, který pro ni chytil na Kavčích horách řádícího kance a přinesl ho na Vyšehrad, kde dlela spolu se sestrou Libuší. Kazi prý měla hrad na skále u Berounky nad Mokropsy, hradiště tu sice bylo, ale čí se neví.

A už tu máme Libuši, která dlouho vládla z Vyšehradu, kdysi dávno zvaného Chrasten.

Ale pokud uvěříme v bájnou kněžnu, kde opravdu sídlila? Odkud vládla? Spisovatel Alois Jirásek, sám otec pěti dcer, má v pověstech jasno:

„Mladá kněžna měla svůj hrad, po Libuši nazvaný, který vystavěla vedle lesa táhnoucího se ke vsi Zbečnu (obec u Smečna na Rakovnicku). Od svého však nastolení sídlila na Vyšehradě, moudře odtud vládnouc všemu lidu.“

Takže prvotně v místě, kde je doloženo archeovýzkumy hradiště, se něco stalo a ona, coby kněžna, přesídlila na ostroh nad Vltavou. Krok měl asi s děvčaty jiné záměry, měla být vychovávána na Budči, kde o pár století později pobýval ve škole Václav, ten tenkrát ještě nevěděl, že po své smrti bude prohlášen za patrona země a stane se svatým.

Libuše byla nejchytřejší, nakonec to dotáhla na jakousi soudkyni a věštkyni sídlící na Vyšehradě. Tam pronášela své věštby a soudy, ale protože podle Mistra Jiráska mužští nelibě nesli, že jim vládne ženská, poslala nakonec do Stadic pro oráče Přemysla.

“

Leč Slované čeští, pod samým arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru přebývali, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce. Posléze ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a  prorockou odpověď. Dostavše ji založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž on vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu.

Ale vraťme se na Libušín, obec poblíž Kladna, kam vede velmi příjemná procházka. Dlouhá planina na kopci nad Libušínem byla podle archeologických nálezů hradištěm, které připsal kronikář Kosmas právě Libuši. Pověst je tedy prastará, Jirásek si ji upravil podle svého a vryl ji nesmazatelně do povědomí národa. Libušínské hradiště bylo jednou z nejdůležitějších přemyslovských osad.

Když vejdete na velkou planinu, hned u příchodu stojí panel s důležitými informacemi.

Tady se objevuje ta slavná a důležitá věta : „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká!“Protože byla vědma, hned jí bylo jasno, kde za kopci, kam z Libušína nebylo vidět, povznese se Praha. A to ještě měla pronést pod kopcem, u studánky.

Odtud měla vyslat posly k Přemyslovi do Stadic. Roku 1360 opsal kronikář Přibík Pulkava z Radenína Kosmu, ale věštebné děje umístil na Vyšehrad. Toho se chytil i profesor Alois Jirásek, Vyšehrad byl pro vlastence bližší než nějaká zapadlá ves. Libuši na Vyšehradě přijal i Bedřich Smetana.

Na hradišti měla být podle pověsti pochována Libuše, další legenda lokalizuje hrob na vrchu Oškobrh nedaleko Chlumce nad Cidlinou. Těžko mít hrob, když neexistuju.

Významný vojenský obranný bod

Hradiště stávalo na ostrohu s příkře se svažujícími stěnami. Vzniklo v 9. až 11. století na obranu Čechů před Lučany, boje s nimi vylíčil Jirásek v Lucké válce. Lučané sídlili u Ohře a neustále útočili na střed Čech, rozhodující řež se odehrála na takzvaném turském poli. To ale bylo dávno po Libuši. Podle posledních výzkumů tu před hradištěm asi stála malá neopevněná osada.

Ovšem podle historiků to je zase šméčko: Lučané byli jedním z bájných českých kmenů sídlící před vznikem přemyslovského knížectví na území zvaném Lucko, se střediskem v Žatci. Jsou známí především z pověsti o Lucké válce. Mohli existovat v 9. až 10. století, možná přežívali až do 12. století.

Když archeologové zkoumali rozsáhlé hradiště, mělo asi 12 hektarů, s oválným jádrem velkým asi dva a půl hektaru. Jeho podobu uvidíte na informačních panelech. Na okraji hradiště, kde byla rovina, odkryli na západní straně tři dlouhé souběžné valy. Prostřední je dlouhý asi 220 metrů, na několika nalezených kamenech jsou patrné neumělé rytiny jezdců na koních.

K nezřetelným a zarostlým valům se dostanete odbočkou z hlavní cesty, pokud půjdete podle plotu bývalého dolu Schöller. Hlavní vojenskou funkci mělo hradiště do 11. století, pak se i správa kraje vykonávala z Dřevíče.

Podle posledních výzkumů tu před hradištěm asi stála malá neopevněná osada. Nyní tu stojí kostel sv. Jiří z konce 13. století a dřevěná barokní zvonice postavená na šestiboké podezdívce. poli.

Vykradený kostel

Na Libušíně stojí zřejmě původně románský kostel sv. Jiří, mimo jiné patrona bojovníků. Byl několikrát přestavován, zřejmě v roce 1277 rozšířen o presbytář. Kolem roku 1500 postavili dřevěnou zvonici. U kostela se nachází hřbitov. Kostel byl několikrát opravován a přestavován. V roce 1683 nainstalovali oltář, v roce 1859 přibyly varhany.

Kostel byl v 90. letech minulého století vykraden, zmizel i zvon…

Poslední opravy proběhly po roce 1990. V následujících letech se stal terčem zlodějů a vandalů – v roce 1991 byly ukradeny obrazy z obou oltářů, v roce 1996 zmizel zvon z roku 1504, vandalové roku 1999 vylámali zlacené ozdoby kazatelny a oltáře.

Varhany byly naštěstí přemístěny do kostela v Rozdělově.

Naučná stezka

Kolem hradiště vede asi kilometr a půl dlouhá naučná stezka s 11 zastaveními. Jižní svahy akropole jsou zarostlé starými ovocnými stromy, na severu je oblast bývalých uhelných dolů. Informační tabule upozorňují na velké keře dřínu.

Z náměstí v Libušíně vede na hradiště modrá a poté zelená turistická značka. Další cesta, mnohem kratší, je od zastávky MHD Důl Libušín.

Z pochopitelných důvodů se hodilo národní bajku přeinstalovat na Vyšehrad. Tady mohla Libuše předvádět svá proroctví, tady se mohlo scházet mužské plémě, ze kterého vzešla další bájná věta věky jako pravda pravdoucí proplouvající: Běda mužům, kterým žena vládne. (Zřejmě libě znějící Mistru Jiráskovi, který ženy zrovna nemusel.)

Tady se mohl promenovat s kancem na zádech Bivoj, do Vltavy si skočit věrný Šemík a odcválat s Horymírem k Neumětelům. Proradné ženy tu vyzvaly k dívčí válce…a nakonec, když zahnal oráč Přemysl volky u Stadic do skály a přišel si zavládnout do budoucího města, co k tomu dodat?

Libušín stojí za výlet, bajky nebajky.

Historie města - Oficiální stránka města Libušín

Kosmova kronika, Svoboda, Praha 1976

Alois Jirásek: Staré pověsti české, Albatros 1988

Infopanely

Vlastní text