Článek
Příjemná je cesta podle Lužnice od Tábora pod nepatrné ruiny kdysi mohutného hradu Příběnice, na němž si vládci jižních Čech Rožmberkové velmi zakládali. Řeka je celkem klidná, na pravém břehu uvidíte několik mlýnů a řadu rekreačních stavení citlivě zakomponovaných do přírody. Levý břeh je strmý, tady se nestavělo.
Od bývalých městských lázní, kde je dnes hotel, poputujete kolem tabulí naučné stezky, několika dřevěných plastik až k 32metrovému skalnímu tunelu. Vyrazili ho zhruba ve dvou třetinách desetikilometrového putování. V meandrující řece jsou místy obří žulové balvany, těsně před Příběnicemi obejdete po roštovém můstku skálu.
Roštová lávka nad Lužnicí v závěru putování z Tábora.
Nejpevnější hrad mocného rodu
Projdete kolem kamenné zdi, ta měla chránit předhradí, a vysoko nad vámi zarostlé křovím a stromy jsou malé zbytky impozantního hradu pánů „z růže“, který střežil jejich jihočeské dominium. Byl to opěrný bod proti nenáviděnému Přemyslu Otakarovi II.
K ruině vede úzký chodníček, v jednu chvíli se pod vámi otevře výhled na Lužnici, která se připravuje k velkému meandru.
Neobvyklá věž
Příběnický hrad je doložen roku 1243. Vstup střežila mohutná osmiboká věž, zcela ojedinělá na našem území. Podobný bergfrit snad byl ve Znojmě a další na několika rakouských hradech.
Pevnost náležela rodu Vítkovců, založil ho zřejmě Vítek V. z Příběnic s bratrem Vokem I. z Rožmberka. Když Vítek zemřel, hrad zdědil Vok a poté jeho synové.
Zbytky hradu nad údolím Lužnice.
Důležitý pro historii je Jindřich III. z Rožmberka, který začal Příběnice přestavovat. V podhradí vzniklo městečko, na druhém břehu Lužnice menší hrádek Příběničky, vše spojeno dřevěným mostem.
Šlechtic patřil mezi přední české pány, kterým se nelíbil styl vládnutí či spíše nevládnutí krále Václava IV. Ten se věnoval všemu možnému, jen ne řádné správě země. Prvotní pro něj byla zábava, pitky a lov. Šlechtici se sdružili do panské jednoty a otevřeně vystoupili proti králi.
Zajetí neschopného krále
Václava IV. zajali 8. května 1394 v Králově dvoře u Berouna. Krále odvezli na Pražský hrad. Když se k Praze blížili vojáci jeho nevlastního bratra Jana Zhořeleckého a markraběte Prokopa, odvezli krále na Příběnice, dále do Českého Krumlova a poté na hrad Wildberg u Lince. Propuštění Václava se podařilo dohodnout až 30. července 1394.Zajetí mělo za důsledek zvětšení podílu moci panstva a ztrátu královy prestiže nejen doma. Podruhé Václava IV. zajali v roce 1402, to skončil ve vězení ve Vídni.
Zbytky Příběnic
Rozkotali to téměř dokonale, zbyl jen na kameni kámen.
Sloup a úd Rožmberk
Když na hradě seděl Oldřich II. z Rožmberka (1403 až 1451), zdála se zpočátku situace v pořádku. Šlechtic byl přívržencem husitů, na jeho panství se mohlo dokonce kázat v podobojím způsobu. Po bitvě u Lipan se stal vůdcem katolických pánů v Čechách, současníci ho nazývali „sloupem království tohoto a údem nejmocnějším“. Dominiu vládl od roku 1418. Husitských válek využil k upevnění moci.
Roku 1420 dobyli husité ze Sezimova Ústí vítkovský hrad Hradiště, ze kterého zanedlouho povstalo město Hradiště hory Tábor. Opravený hrad využili husitští hejtmani rychle z něj zbudovali své hlavní sídlo. Rožmberkové cítili ze zdivočelých tlup nebezpečí a zmar, radikální Tábor začal ohrožovat jejich moc.
Z podhradí
Silák Koranda
Rožmberk ze svého panství vyhnal husitské kazatele a pokusil se Tábor oblehnout a zničit. To se nepodařilo, tak nechal na Příběnicích a dalších svých hradech, Choustníku a Helfenburku, uvěznit pochytané kazatele. Velkým úlovkem bylo zajetí předního táborského kazatele Václava Korandy, který jel na Bechyni na pozvání pana Lefla, ten mu zaručil bezpečnou cestu. Rožmberkovi pacholci na žádné úmluvy nedbali a kněze internovali na Příběnicích
Koranda musel být docela silák, protože se mu podařilo vyvolat vzpouru, jednoho ze zadržených strážců poslal na Tábor, aby jim kališníci přišli na pomoc.
Vězni si prý také vymínili, že chtějí z Tábora přinést pečené ryby.
Lužnice pod Táborem
Mela u Lužnice
Augustin Sedláček ve svých Hradech…, v 7. díle líčí událost takto: „Táborský hejtman Zbyněk Buchlovský lid maje pohotově, s kterým jinam táhnouti chtěl, neváhal s ním přitrhnout ke hradu, kteréžto Koranda a jiní bratří s věže vidouce volali jsou hlasem velikým: Tábor hrr! Tábor hrr! A purkrabě a jeho slyšíce nenadále hrozné heslo, postrašeni byli velice a odění vzavše na věž rychle vběhnouti chvátali.“
Čeština je to krkolomná, ale přepěkná.
Stalo se to 13. listopadu 1420. Kališníci ztratili jednoho muže, jakéhosi Kunce. Rožmberští, kterým přispěchali na pomoc ozbrojenci ze Soběslavi, byli rozprášeni.
Rožmberkové si z Příběnic udělali pokladnici, tak se tu husité pěkně napakovali.
Bohatá kořist
Sedláček pokračuje v líčení situace a píše: „Na hradech těchto nesčíslně zboží od klenotův, od číší, pásův zlatých a stříbrných spínadel a perel, od kalichův, od monstrancí, korunu také s berlou biskupskou od Milevska, od knih, ornátův, od jiného mnoho roucha drahého, od šub sobolových a kuních nalezli, neboť mnoho těch pokladův schováno jest na hradech těchto, poněvadž jmíny jsou za nedobytné. A tak ti sousedé nadavše se těm věcem býti bezpečenství, všecky své věci a statky náhle ztratili. Od té chvíle až do smrti své kněz Koranda mše jest nesloužil proto, že při dobývání Příběnic on i s jinými s věže se bráníc kamení házeli: domnívaje se, že by někoho ze světa svedl, nesměl mše sloužit, než toliko kázal.“ (A. S. Hrady, 7. díl)
Císař nařídil: Zbořit!
Když v roce 1420 padly oba hrady, byla to pro Rožmberky velká potupa. Husité se zde drželi až do roku 1437, tehdy Oldřich uzavřel s obcí Táborskou smír.
Rožmberk podepsal smlouvu, ve které stálo, že mu hrady budou navráceny, ale musejí být z panovníkova rozkazu zbořeny. Což se stalo.
Po roce 1667 byl hrad v zemských deskách uváděn jako zbořený se zbytky, které jsou zarostlé lesem.
Zbytky zdí v podhradí.
Dnes jsem katolík, zítra budu husita
V roce 1421 byl na hradě vězněn Bohuslav ze Švamberka. Původně zapřisáhlý nepřítel kalicha, po obležení jeho hradu Krasíkova zajat a internován na Příběnicích. Když za něj Zikmund ani příbuzní nezaplatili výkupné, prozřel a stal se z něj náruživý husita. Velel kališníkům i po Žižkově smrti.
Na cestě vás čeká tunel ve skále.
Adamité skončili v plamenech
Známá je epizoda, kdy z Tábora odešli chiliastičtí blouznivci, kteří žili velmi přírodním životem spojeným s nevázaným sexem. Říkali si adamité, nepotřebovali oděv, pobíhali nahatí. Usadili se pod Příběnicemi a v okolí. Nejdřív je vedl Matěj Húska, posléze upadl do zajetí a všechny své „svobodomyslné myšlenky“ odvolal. Nahradil ho kněz Kániš, to byl velký boží horlivec .
A protože škodili po kraji, kde kradli a loupili, vypravil se na ně z Tábora hejtman Žižka. Nechal je pochytat a 50 jich upálit u kláštera v táborských Klokotech.
Po Žižkově přepadu část adamitů prchla k řece Nežárce, kde obsadili nějaký ostrov. Vedl je francouzský blouznivec Adam Rohan z Pikardie. Nazývali ho synem Božím, uděloval svolení k souloži mezi členy sekty. I tato skupina byla záhy vyhlazena.
Tak skončily příběhy příběnické.
Zdroje
Hrady bez ohrady, David a Soukup, 2021
Čas hradů v Čechách, Horizont 1994
Vlastní text
