Zachraňte se, tačanky útočí! Kde skončil geroj Čapajev?

„Už jedou, Machno jede! Spas se, kdo můžeš!“ Z mraku prachu se vynořili koně s pěnou u huby a vytřeštěnýma očima. Čtyřspřeží zatočilo v oblouku, vedle další, třetí, páté. Na bělogvardějce, kteří nestačili ze vsi utéci, mířily hlavně maximů. Pak už kulky dělaly své destruktivní dílo, tačanka, bryčka osazená kulometem, znovu přinesla smrt.

Bryčka s kulometem, zapřažená dvou až čtyřspřežím řádila od ruské občanské války, ale s tačankou, jak se povozu říkalo, se setkali i Berlíňané v pětačtyřicátém. Krom těch, kteří ho zažili na vlastní oči, popřípadě i kůži, je na řadě foto i filmových dokumentů, sloužil jako námět obrazů a dokonce má v Kachovce v Chersonském regionu svůj obrovský bronzový pomník. V první polovině šedesátých let minulého století u nás běžel film Tačanka jede!, který dobrodružně propagandistickou formou ukazoval, jak rudí s každým umějí zatočit, kulomety na bryčkách nevychládaly, bandy kontrarevolučních živlů padaly pod údery soustředěné palby jako na střelnici.

Samozřejmě nelze zapomenout i na slavného atamana Rudé jízdy Čapajeva, píseň o něm, zrovna jako Kaťuša, byla povinným učivem na hodinách ruského jazyka.

Kulomet byla oblíbená zbraň na obou stranách konfliktu, a protože v té době, na začátku století, byla velká část vojsk hippomobilní, logicky se začalo využívat bryček jako pohyblivého palebného prostředku.

První, kdo zavedl tačanku jako zbraň, byl údajně Nestor Machno. Ale není to pravda, kulomet Gatling byl použit na bryčce již za americké občanské války 1861 až 1865 v roce zřejmě v bitvě u Petersburgu, určitě ale v bitvě Gettysburgu v roce 1863. Potvrdilo vyobrazení jižanského vojáka na kolesce s kulometem vrhajícího se do boje. Válka Severu proti Jihu přinesla první nasazení kulometu ve velkém. „Stačí jen točit klikou, kulky si cíl najdou,“ říkal o svém smrtícím vynálezu Američan Gatling. Jeho zbraň měla několik hlavní, čím rychleji se točilo klikou, tím rychleji pálila. Kadence byla až 300 ran za minutu.

Baťko Machno - z bolševika jejich zapřísáhlý nepřítel

Ataman Nestor Ivanovič Machno byl svéráznou postavou ruských dějin. Zapřísáhlý anarchista se po skončení první světové války dal do služeb bolševiků. Měl značné organizační schopnosti, dokázal zbudovat velkou kozáckou armádu, jež čítala od 35 do 50 tisíc lidí. Po setkání s Leninem ji dal k dispozici bolševikům proti zahraničním interventům, kteří vycítili, že Rusko pod bolševickou vládou bude neustálou hrozbou pro všechny. Také jim ale šlo o ekonomické a mocenské zájmy. Podle Victora Sergeho (Viktor Lvovič Kabalčič, ruský revolucionář) byl Machno „nepřekonatelně schopný stratég, jehož rolnická armáda se vyznačovala skutečně epickými organizačními a válečnickými kvalitami,“ anarchistka Emma Goldmanová ho nazvala „nejpitoresknější a nejživější osobností, kterou vynesla do popředí revoluce na Jihu.“

Machnova armáda si zakládala na své mobilitě, podstatnou součástí byly právě tačanky, které působily v roli tanků. Jejich taktiku brzy převzali i rudí, takže bryčky s kulomety byly součástí i Buďonného První jízdní armády, do výzbroje je zavedli i Poláci, ti je použili ještě při útoku Němců na Polsko v roce 1939, s tačankami dojela i jízdní část Rudé armády do Berlína v roce 1945.

Tačanky používali na začátku války i Němci pod názvem MG Wagen, vozy s kulometem byly i v dalších armádách.

Když Machno porazil bělogvardějského generála Děnikina a bolševici se zkonsolidovali, začal jím být vzdělaný anarchista na obtíž. Machnovci záhy zjistili, že za bolševiků s jejich komunistickou politikou totálního zničení všeho fungujícího nemají šanci na přežití a jejich Ukrajina, že nebude ani svobodná, ani samostatná. Machnovi se často podařilo přesvědčit bolševiky, aby vstoupili do řad jeho armády. To ale nechtěl dopustit jeden z tvůrců rudého teroru a zakladatel bolševické tajné policie ČEKA, F. E. Džeržinskij. Pod heslem „Účel světí prostředky!“ rozpoutal hrůzovládu proti jakémukoli náznaku odporu, i předpokládanému. Rudí nakonec v roce 1921 podnikli velkou ofenzivu a anarchokozácké vojsko a obyvatelstvo nemilosrdně zmasakrovali. Kozáci se ale chovali podobně, nic jiného se nedalo čekat. Isaak Babel, ruský spisovatel, kterého nechal Stalin v roce 1940 popravit, píše ve své proslavené Rudé jízdě v povídce s názvem U našeho baťky Machna: „lidi vypravujou vo machnovcích, jaký jsou hrdinové, ale stačí je poznat trochu zblízka a hnedka vidíš, že každej z nich v sobě kata dusí.“ Knihu přeložil v roce 1926 Julius Fučík.

„Baťka“ čili otec, jak Machnovi říkali, musel ustupovat, až nakonec prchnul z Ruska do Paříže, kde v bídě a zapomnění zemřel v roce 1934 v Paříži. jeho popel rozprášili na slavném hřbitově Pere Lachaise.

Zjevovaly se jako blesk

Zpočátku Rudá armáda mnoho koní neměla, v sedlech se pohybovaly jednotky generála Děnikina, barona Wrangela, Judeniče, admirála Kolčaka, a dalších „bělogvardějců“. Jižní fronta zvláště v širých pláních Ukrajiny a Krymu byla velmi pohyblivá, nepřátelé si najížděli do týlu protivníka. Tačanky byly velmi výhodným a účinným palebným prostředkem při ústupu. Rudá armáda dostala za vyučenou při slavném nájezdu plukovníka Mamontovav roce 1919, od té doby se začali rudí komisaři starat i o jízdní vojsko. (Mamontov byl po bitvě u Zborova velitelem 3. československého pluku, později se stal generálem v Dobrovolnické armádě generála Děnikina). Rusové používali osvědčené kulomety systému Maxim, polská armáda typy Hotchkiss, Browning nebo Schwarzlose.

Kulometná Anka

Zatímco u nás Anče válčilo maximálně s Trautenberkem, v Rusku tomu bylo jinak. V propagandistickém filmu o Čapajevovi, natočeném na popud samotného Stalina, se objevuje i bryčka. Proslavený hrdina Rudé armády, kterého po zradě zkosily kulomety bílých, tu má oporu nejen v politickém komisaři, vysvětlujícím ideje komunismu prostým obyvatelům Rusi, ale také novodobou ikonu sovětské éry. Emancipovaná Anka kulometnice se stala příkladem pro řadu dalších, opravdových hrdinek. Nina Onilova se stala za Velké vlastenecké války kulometčicí, bránila Oděsu i Sevastopol. Když utrpěla smrtelné zranění, napsala herečce Varvaře Mjasnikové, představitelce Anky, že právě ona ji přivedla svou rolí do řad střelců.

Skutečná Anka byla agentkou

Jmenovala se Marija Andrejevna Popová,zdravotnice, která při útoku bílých na počátku ruské občanské války zaskočila za zraněného kulometčíka. Čapajev jí za to věnoval hodinky, oba byli vyznamenáni Řádem Rudého praporu. V mládí vstoupila do bolševické strany, po uchopení moci bolševiky vstoupila do řad Rudé armády, účastnila se bojů o Samaru, kde ji zajali českoslovenští legionáři. Při transportu na Sibiř společně s dalšími rudými utekla. Ve stepi se připojila k Čapajevově jednotce.

Po válce odešla na univerzitu do Moskvy, a protože se naučila výborně německy, stala se referentkou na sovětském velvyslanectví v Berlíně, později pracovala pro Intourist ve Švédsku, kde začala její špionážní kariéra - byla spojkou rozvědky. „Je to pro blaho naší bolševické vlasti a an rozvrácení zahraničního kapitálu,“ sdělil jí její řídící důstojník. Ruským interbrigadistům pomáhala dostávat se přes severské země do válčícího Španělska. V roce 1942 ji vyzvali, aby na frontě líčila své zážitky z občanské války, a tím pozvedla bojovou morálku. Musela hrát ve filmu „Čapajev s námi“, natočeném na Stalinův rozkaz, ten se ale vůdci národů nelíbil a Popová upadla v nemilost. O dalším osudu se téměř nic neví, zemřela v roce 1981, její dcera Zinaida se stala známou sovětskou herečkou.

„Utíkejte, Češi jdou!“

Vasilij Ivanovič Čapajev se narodil 28. 1. 1887 v Budajkách u Čeboksar , zemřel 5. 9. 1919. V průběhu první světové války, 1914 až 1918, jako poddůstojník získal čtyři svatojířské kříže za osobní statečnost. V říjnu 1917 vstoupil do bolševické strany. V prosinci téhož roku ho vojáci 138. pěšího pluku zvolili za svého velitele. Poté velel 2. Nikolajevské divizi a 25. střelecké divizi. Tvrdě potlačoval rolnická povstání. 5. září na jeho velitelství u stanice Lbiščenskaja v Kazachstánu zaútočila vojska bílých a Čapajev po krátkém boji skočil do řeky Ural, kde utonul; tělo se nikdy nenašlo. Ve filmu je zajímavé, že při útoku a Čapajevově útěku zní z davu prchajících věta:“ „Utíkejte, Češi jdou!“. Že by naši legionáři poslali ke dnu „geroje, kotorij byl vso vrémja v peredi…?“

Zdroje:

Isaak Babel: Rudá jízda a jiné povídky, Lidové nakladatelství 1971

Nestor Machno – Wikipedie (wikipedia.org)

cs.wikipedia.org/wiki/Tačanka

cs.wikipedia.org/wiki/Maxim_(kulomet,_1910)

Stalinovi generálové, editor Harold Shukmar, 2000

www.fdb.cz/film/capajev/5383

www.csfd.cz/film/197726-capajev-s-nami

cs.wikipedia.org/wiki/Vasilij_Ivanovič_Čapajev