Ženské zrůdy v německých uniformách

Dozorkyně v nacistických koncentračních táborech svou bestialitou mnohdy předčily své mužské protějšky. Zřejmě nejhorší byla Ilse Kochová, které vězni přezdívali Buchenwaldská děvka. Jako žena velitele měla neomezenou moc. Život jiných pro ni nic neznamenal.

Ale neznamenal nic ani pro desítky tisíc mučitelů, ať již v uniformách, nebo bez nich.

„Nemohu jinak. Smrt je jediným vysvobozením,“ napsala svému synovi z vězení, než se oběsila. V krutostech si s ní nezadaly Irma Greseová, Elizabeth Volkenrathová, Wanda Klaffová, Johanna Langefeldová, Therese Brandlová, Ruth Neudecková, Hermine Braunsteinerová a desítky dalších.

Ilsu vybral Kochovi sám Himmler

Ilse Kochové (1906 až 1967) se říkalo „Buchenwaldská děvka“ nebo „Buchenwaldská bestie“. Narodila se v Drážďanech jako Ilse Kohlerová. Při nástupu nacistů k moci ucítila příležitost. Rusovlasá krasavice byla v posteli k mužům v černých uniformách značně přívětivá. Po několika zaměstnáních nastoupila jako sekretářka u SS. Všiml si jí i šéf SS a gestapa Heinrich Himmler (1900-1945). Na jeho přání se provdala za velitele SS (SS-Standartenführer) Karla Kocha (1897 až 1945), velitele koncentračního tábora v Sachsenhausenu a později Buchenwaldu. Obřad se konal v dubovém hájku v duchu nacistických mystérii. Koch byl bestiálním sadistou, k bití a mučení vězňů používal bičík se žiletkami a různá cejchovadla. Z koncentračního tábora Buchenwald, kde Kochovi působili, si udělali vlastní panství. Nebylo způsobu mučení, který by se zde nepoužíval. Ilse při mučení a zabíjení údajně prožívala rozkoš.

Lidská kůže jako trofej

Po válce se snažili někteří historikové a badatelé zpochybnit tvrzení, že si Kochová nechávala z lidské kůže zhotovovat různé předměty a důraz kladla na tetovanou kůži. Nalezené předměty, knihy vázané v lidské kůži a stínidla na lampy, kterými se chlubila esesáckým paničkám, hovoří o opaku. „Při nástupu si manželky esesáků vybíraly své oběti s větším cynismem než jejich muži,“ vzpomíná jeden z vězňů. Sama střílela vězně pistolí. Z lidských hlav si nechávala preparovat sušením zmenšeniny, jako to dělali amazonští Indiáni. Vězni jí museli říkat gnädige frau – vznešená paní, titul náležel v císařském Německu šlechtičnám.

Kocha zastřelili Němci

Kochovi neprosluli jen brutalitou, ale Koch byl velmi hrabivý. Brutální byli i na nacistické poměry, v roce 1941 je za to a za korupci obvinili. Nešlo o to, že kradli, ale spíš, že nedali možnost krást i nadřízeným. Soud se nakonec nekonal, Kocha převeleli do Majdanku. Ilse se vrátila do Buchenwaldu. V roce 1944 za ní přišel i Karl. V obohacování nepřestali. Mimořádný soud SS je za finanční zločiny proti říši odsoudil k trestu smrti. Koch skončil před koncem války v dubnu 1945 před popravčí četou. Ilse unikla.

S esesáckými lesbami v posteli

Sadismus se u Ilse pojil se sexualitou. Koch se o manželku moc nestaral, snažil se především nakrást co nejvíc ze židovského majetku. Ilse se doslova vrhla na jeho podřízené. Ženě velitele tábora se nemohlo říci ne. Kochová ale byla bisexuálka, daleko větší orgie se prý odehrávaly se ženami esesáků. Při nástupech vězňů stávala u brány s rozhalenou blůzou. Kdo z vězňů se na ni podíval, toho okamžitě zmlátily stráže do bezvědomí. Kochová se mnohdy přidala.

„Lži, pouhé lži!“

Když 10. dubna Američané osvobodili Buchenwald, Kochové se podařilo zmizet. Generál Dwight D. Eisenhower (1890-1969) při spatření, co Němci udělali se svými obětmi, řekl o svých vojácích: „Možná nevědí, za co bojují, ale teď alespoň vědí, proti čemu bojují.“ Po čase se Kochovou podařilo dopadnout. V roce 1947 byl zahájen v koncentračním táboře Dachau proces s esesáckými dozorci. Jeden po druhém přistupovali svědci a vypovídali, co se v táborech odehrávalo. „Lži, pouhé lži!“ křičela na ně Ilse. „Všechno jste si vymysleli. Nic z toho není pravda.“ Pak se v soudní síni svalila na podlahu a předvedla epileptický záchvat. V cele, kam ji odvedli, se vysmála ošetřujícímu lékaři, že neprohlédl její „prvotřídní komediální výstup“. Dav shromážděný před soudní síní požadoval okamžitý trest smrti.

Neomluvitelný justiční omyl

Tribunál odsoudil Kochovou k doživotí s nucenými pracemi. Ránu spravedlnosti uštědřil americký generál Lucius D. Clay (1897-1978). Kochovou nechal po čtyřech letech vězení, v roce 1951, propustit. Prý se její vina dostatečně neprokázala. Její žalobce prohlásil: „Jde o neomluvitelný justiční omyl. Byla jednou z nejsadističtějších ze všech nacistických zločinců. Kdyby byl po celém světě slyšet pláč, patřil by mučeným nevinným, kteří zemřeli v jejích rukou.“ Clay byl později iniciátorem leteckého mostu humanitární pomoci do Rusy blokovaného Berlína. Po propuštění Kochovou opět zatkli, tentokrát Němci, a odsoudili ji na doživotí. Prvního září 1967, když jí bylo 61 let, spáchala sebevraždu ve vězení Aichach v Bavorsku. Oběsila se na svázaných prostěradlech. Její syn Uwe, který se narodil v roce 1947 ve vězení, obdržel její poslední dopis, ve kterém napsala: „Nemohu jinak. Smrt je jediným vysvobozením.“ Do poslední chvíle tvrdila, že byla obětní beránek, žádné zločiny si nepřipouštěla.

Sadistka, která chtěla být herečkou

Irma Ilse Ida Greseová (1921–1945), jednadvacetiletá dozorkyně v koncentračním táboře, dostala základní výcvik v Ravensbrücku. Následně sloužila v Osvětimi, ve funkci hlavní dozorkyně. Později ji převeleli do Belsenu, kde ji zatkli Britové. Nechtěla dělat dozorkyni celý život, po válce se hodlala stát herečkou. Byla jednou z nejkrutějších dozorkyň v táborech. Když byla jednou doma na dovolené z Osvětimi, její otec ji zbil a vyhodil z domu, protože s pýchou nosila uniformu SS. Byla krutá sadistka a říká se o ní, že měla aféru s dr. Josefem Mengelem (1911-1979), zvaným Doktor smrt, a velitelem tábora Bergen-Belsen, Josefem Kramerem (1906-1945). Také ona měla aféry s táborovými strážemi SS. Vždy nosila pletený bič, obalený celofánem, aby z něj mohla smýt krev vězňů. Chodila ve vysokých holínkách, na opasku pistoli. Na vězně štvala své psy, které nechávala vyhladovět. Vězně sama střílela. Byla odsouzena k trestu smrti a pověšena v Hameln Goal v pátek 13. 12. 1945.

Poslední noc před popravou se Greseová smála a zpívala spolu se svou kolegyní Elizabeth Volkenrathovou o katovu „řemeslu“. Dokonce, když jí kat nasazoval na krk oprátku, neprojevila žádnou lítost nad svými činy. Jejím posledním slovem bylo „Rychleji!“, popravčím byl oficiální britský kat Albert Pierrepoint. Pověsil 13 válečných zločinců.

Američané ji vydali jako válečného zločince

Hermine Braunsteinerová (1919 -1999) sloužila v několika táborech a nějaký čas byla i ve vyhlazovacím táboře Majdanek v Polsku. Později byla hlavní dozorkyní v Ravensbrücku u Berlína. Jedna z nejkrutějších dozorkyň používala k bití speciální bič. V roce 1949 nastoupila tři roky vězení v Rakousku za zabití novorozence v Ravensbrücku, ostatními zločiny se rakouský soud nezabýval. Po propuštění dostala amnestii a v Rakousku již proti ní nebylo vedeno žádné soudní řízení. V roce 1959 se vdala za amerického inženýra Russella Ryana a usadila se v New Yorku. Americké občanství obdržela v roce 1963. To jí zrušili v roce 1973, když na ni v Düsseldorfu vydali zatykač. Její pravou totožnost objevil slavný lovec válečných zločinců Simon Wiesenthal (1908-2005). Soud v Německu ji v roce 1980 odsoudil na doživotí. Propuštěna byla v roce 1990 s těžkou cukrovkou, zemřela o devět let později. Byla prvním občanem USA vydaným k potrestání za válečný zločin.

Kat v sukních

Elisabeth Volkenrathová (1919 – 1945) ve dvaceti letech začala »pracovat« jako dozorkyně, v šestadvaceti, v roce 1947, ji pověsili. Mezitím stačila vystřídat koncentrační tábory Ravensbrück, Osvětim-Birkenau a Bergen-Belsen. Patřila k nejsurovějším katům v sukních, osobně vybírala vězně, kteří šli ihned do plynových komor nebo na její soukromou šibenici. Proslula pořádáním opileckých orgií, při nichž osobně věšela vězně.

Vydali ji Čechům k popravě

Ruth Elfriede Hildnerová (1919 -1947) nastoupila jako táborová dozorkyně v červnu 1944, v ženském táboře v Ravensbrücku. Poté ji přeřadili do Dachau. V Dachau sloužilo jako dozorkyně 19 žen. Působila i v dalších táborech, v dubnu 1945 sloužila ve Svatavě u Sokolova (za války Zwodau), pobočce koncentráku Flossenburg, v Československu. Před blížící se frontu byli vězni hnáni při pochodu smrti k Američanům, Němci se domnívali, že se jim podaří se vzdát. Při pochodu Hidnerová zabila několik mladých vězenkyň, poté ji s několika příslušníky SS zajali a předali čs. orgánům. Mimořádný soud v Písku ji usvědčil z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a 2. května 1947 byla popravena.

Roku 2008 byl uveden do kin film Předčítač s Kate Winsletovou v hlavní roli. Předlohou pro hlavní postavu byla údajně Ilse Kochová. Film začíná v roce 1958, kdy patnáctiletý Michael Berg potká v tramvaji dvakrát starší průvodčí Hannu Schmitzovou. Po krátkém bouřlivém vztahu Hanna záhadně zmizí. O osm let později ji Michael uvidí znovu, u soudu, před nímž stanuly bývalé dozorkyně z koncentračních táborů. Hanna je odsouzena na doživotí, Michael jí do vězení posílá namluvené nahrávky knih a Hanna den před svým propuštěním na svobodu spáchá sebevraždu. Ve filmu je Hanna negramotná, čímž se „zlidšťuje“ i její rozměr viny. Možná by to Kochovou urazilo, udělat z ní nevědomého primitiva, tím rozhodně nebyla.

Koncentrační tábory

Nebyly výmyslem Němců ani Sovětů, jak se všeobecně mnozí domnívají. Sběrné tábory zavedl na Kubě Valeriano Weyler y Nicolau (1838-1930), španělský generál. Domorodé obyvatelstvo se vzbouřilo proti španělské kolonizaci a generál nechal zřídit tábory (reconcentración) pro statisíce civilistů. Na Kubě zahynulo v táborech asi 20 procent (322 000) obyvatelstva ze zhruba 1 632 000 na nemoci a hlad. Podobně přistoupil k řešení, co s domorodci, britský generál Herbert Kitchener (1850-1916). Ve vyhlazovací válce proti Búrům (1899 až 1902), potomkům nizozemských přistěhovalců v jižní Africe, prošlo britskými koncentráky na 154 tisíc domorodců. Zemřelo jich 27 927.

Němci tvrdili, že koncentráky jsou britský vynález, oni je jen převzali a zdokonalili.

Američani ve filipínsko-americké válce v letech 1899 až 1902 zřídili tábor k internaci Filipínců – obětí bylo přes 200 tisíc.

Němci zbudovali v Jihozápadní Africe (Namibii) tábor v letech 1904 až 1909, obětí bylo 60 až 70 tisíc.

V Evropě byl zřízen tábor Thalerhof v Rakousku-Uhersku ve Štýrském Hradci od 4. září 1914 do 10. května 1917. Určení: internace neloajálního ruskojazyčného obyvatelstva Haliče (doloženo 1767 obětí.)

Souostroví GULag

Největší síť táborů vybudovali Sověti. Hlavní správa táborů (GULag, Glavnoje Upravlenije Lagerej) dala označení pro celý systém lágrů, jímž prošlo přes 18 milionů lidí. Další prameny uvádějí polovinu počtu, jenže ruské archivy nebudou nikdy v tomto směru přístupné. První tábory vznikly v oblasti Severního moře, nejznámější byly Solovecké (Slavičí) ostrovy. Následovala obludná síť, hlavně tam, kde Stalin potřeboval jakoukoli pracovní činnost. Nejhorší byly v oblasti Kolymy, probíhala zde těžba dřeva, zlata, nerostů. Zahynout mělo asi 7,2 milionu lidí.

Konečné řešení

Nacistické koncentrační tábory byly zřízeny nejprve pro izolaci vnitřních nepřátel, do genocidní rozlohy se „rozjely“ po vpádu do SSSR. Nacisté založili asi 20 tisíc táborů, první v Dachau u Mnichova. Většinu jako pracovní nebo tranzitní, ale některé speciálně určené jako vyhlazovací. Největší byl táborový komplex v Osvětimi (Auschwitz). Počet obětí je asi 6 milionů.

Brutalita a sadismus, který se příčil i řadě Němců, panovaly v chorvatských ustašovských koncentrácích, jako byl např. Jasenovac. Titův režim v tom pokračoval i po válce, například v táboře Goli otok (Pustý ostrov), přísně utajovaný lágr sloužil jako vězení pro nepohodlné v letech 1948 až 1956. Byl označován za jugoslávský Alcatraz, byli zde jen muži, ženy internovali na ostrově Sveti Grur, vzdáleném asi 5 kilometrů.

Tito a jeho kamarila byli paranoidní, všude viděli stalinské agenty, kteří je chtějí zavraždit.

Zdroje:

M. Twissová: Nejkrutější muži a ženy v dějinách, Alpress, 2014

S. Zámečník: To bylo Dachau, Dachau triaľs. Paseka, 2003

G. Knopp: Hitlerův holocaust, Ikar, 2016

A. Solženicyn. Souostroví GULAG, Kartuziánské nakladatelství

M. Gilbert: Norimberský deník, Mladá fronta, 1971

R. Monforte: Pohlednice z Východu, Dobrovský, 2023

Božidar Jezernik: Goli otok - Titův gulag, Volvox Globator, 2020

. .