Zimní král Fridrich Falcký vládl 369 dnů, kde má hrob, se neví

Na Karlově náměstí v Náchodě je v dlažbě zasazena koňská podkova, ta údajně patřila oři „zimního krále? Fridricha Falckého, který přes město prchal po prohrané bitvě na pražské Bílé hoře do Slezska a dále pryč od těch zbabělých Čechů, kteří mu prohráli boj, a tím i království.

Od kdy je v dlažbě ten ohnutý kus kovu zabudován nevím, ale vždy, když tudy jdu, stoupnu na podkovu. Prý to přináší štěstí. Fridrich by ho býval potřeboval hodně.

Kdo na trůn?

Když v roce 1619 zemřel český král Matyáš Habsburský, panující po svém bratru Rudolfovi II., byl již na trůn nominován a také předčasně roku 1617 korunován Ferdinand II. Štýrský.

Jeho instalace se nesetkala s velkou podporou české šlechty, ale když panstvu bylo přislíbeno, že panovník bude dodržovat Rudolfův majestát zaručující šlechtě, měšťanům i poddaným náboženskou svobodu, souhlasili.

Jenže si naběhli, Štýrský byl ortodoxní katolík a ve své zemi absolutistický vládce, nehodlal strpět nějaké protestantské móresy a vyznávání jiné víry než jeho.

Souboj konfesí vyústil nakonec 22. května 1618 druhou pražskou defenestrací, když byli z okna pražského Hradu vyhozeni místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius.

Jenže události se vyvinuly pro Ferdinanda II. jinak, než čekal. Devatenáctého srpna 1619 ho generální sněm zemí koruny české zbavil trůnu.

Výběr ze tří králů

Jeho místo zaujal sice ambiciózní, ale politicky zcela nezkušený čtyřiadvacetiletý Fridrich Falcký. (1596 až 1632)

Sněm měl na výběr ze tří kandidátů. Uvažovalo se o Karlu Emanuelovi Savojském, který podporoval povstání, ale byl zadlužen a takového páni nepotřebovali. Protestantům by vyhovoval Jan Jiří Savojský, ale ani ten nakonec neprošel. Mimo jiné byl velký opilec.

V Čechách se nenašla vhodná persona, ale co kdyby nás zachránil vůdce Protestantské unie a manžel dcery anglického a skotského krále Jakuba I. Fridrich Falcký. Původem falcký Wittelsbach, to by mohlo být terno. (Protestantská unie byl svazek osmi protestantských knížat a 17 protestantských měst Svaté říše římské, vedení zdědil po svém otci Fridrichovi IV. Falckém.)

Hlavně se spoléhalo, že v protestantských státech by mohl mít silnou podporu, a hrálo se i s kartou Jakuba.

Čechy nechápal, jen chtěl být panovníkem

To byl velmi špatný kalkul, ale i tak byli stavové rádi, když nabídku Fridrich 4. listopadu 1619 přijal. Korunovace se odehrála ve Svatováclavské kapli Chrámu svatého Víta. Nově korunovaný král, který neuměl slovo česky, stvrdil privilegia českých stavů a zavázal se k pokračování zavedené vlády a dodržování zvyklostí, včetně zachování víry.

Sice měl jako kurfiřt právo volit římského císaře, ale asi by to nezvládl bez vedení ostatních. Falcké kurfiřství bylo jednou z nejaktivnějších a vedoucích protestantských sil v říši. Šlechtu při volbě přehlasovali v generálním sněmu příslušníci panského stavu, kteří byli pro falckého kurfiřta, těm podkuřoval říšský kníže Kristián z Anhaltu, osobní rádce Fridricha. Alžbětu korunovali na českou královnu o tři dny později.

Záhy po korunovaci už zjistili čeští páni, že nový král není schopen použít své příbuzenské svazky, jak bylo dobrým zvykem, každý byl nějak spřízněn s každým.

Státní pokladna byla vyprázdněná již před Bílou horou, a nešlo ani tak o víru, jako o peníze. Anglický Jakub I. dal jasně najevo, že ho zeťovo dobrodružství nezajímá, Falckého dvůr byl hodně drahá a neformální záležitost. Fridrich sám si nebyl jist, zda na daný úkol stačí, ale když nabízejí, neberte to.

Neměl žádnou silnou podporu

Novopečený král se honosil tituly:

z Boží vůle král český, falckrabě Rýnské Falce, císařský kurfiřt, vévoda bavorský, markrabě moravský, vévoda slezský a markrabě obojí Lužice.

Pro vůdce domácích protestantů vhodná figura. Hlavní bylo, že to byl kalvinista, zrovna jako vůdce povstání Václav Budovec z Budova a Václav Vilém z Roupova. Ti věřili, že Falckého podpoří hlavně protestanti v Německu.

Fridrich si dlouho nebyl jist, zda má nabídku přijmout, tahanice o nástupce po svržení Ferdinanda II. připomínaly handrkování na trhu.

Ale jeho žena Alžběta byla hodně tituluchtivá a předpokládala, že manžela podpoří její královský otec. A kdyby pan manžel řekl ne, asi by mnoho úcty mezi protestanty neužil. A tak se počátkem říjně 1619 vypravila kavalkáda falckého dvora do Prahy. Vozů bylo 153, doprovod Fridricha, Alžběty a jejich nejstaršího syna čítal přes pět set osob.

Než dojeli na Pražský hrad, stavili se v oboře Hvězda, kde panstvo poobědvalo.

Tady se Fridrich nechtěně seznámil s Bílou horou, podruhé už to bylo jen z doslechu, že jeho armáda dostala pěkně na frak.

Král bavil dvůr šplháním po stromech v oboře Hvězda

Ale společnost se skvěle bavila, v oboře si trochu zalovili, večer tu bouchal velkolepý ohňostroj. Fridrich se podle Pavla Skály ze Zhoře, autora rukopisného díla Historie církevní, jednoho z hlavních pramenů k dějinám českého stavovského povstání, choval značně nevázaně. Bavil dvůr, šplhal po stromech, tancoval s místními ženami.

Domácí šlechtici byli chováním jeho dvora zaskočeni, Falcký prosazoval němčinu, jinak se nehodlal bavit a poslední ranou, která ho zcela diskvalifikovala, bylo řádění jeho dvorního kazatele Abrahama Scultetuse, který Fridricha umluvil k přijetí koruny. Radikálního teologa popuzovalo zachované vybavení v kostelech, které sice byly protestantské, ale byly plné obrazů a relikvií, ke kterým se modlili katolíci. Scultetus a jeho věrní fanatičtí obrazoborci, snad se účastnil i sám Fridrich, 21. prosince 1619 nechal protestantský fanatik odvézt z katedrály sv. Víta v Praze odvézt nebo zničit cenná díla náboženského umění. Ve dnech 27. a 28. prosince 1619 zničili kalvinisté i slavný katedrální mariánský oltář s malbami Lucase Cranacha mladšího.

Takto katedrálu plenili o pár století dříve husité.

O vládu moc nedbal

Ukázalo se, že tento král nebude tím pravým. Česká otázka ho vůbec nezajímala. Pomalu se schylovalo ke střetu na Bílé hoře. Habsburkové se rvali o Evropu, ta to odnášela. Domněnky vyslovované nahlas, že Falcký bude jen „zimním králem, nabývaly stále zřetelnější obrysy.

Fridrich zřejmě neměl tušení, jak kolem dějiny běží, aniž by do nich zasáhl.

Ještě 8. listopadu ráno, kdy na pláni u obory Hvězda stály proti sobě protestantská a katolická armáda, nevěřil podle historických pramenů, že dojde ke střetu.

Obědval a tlachal, zatímco se bojovalo

K tomu došlo ve chvíli, kdy obědval na Hradě s anglickými velvyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem.

Zatímco dbal, aby si neposkvrnil královský šat, držel moravský (německý) pluk své pozice u zdi obory. To ten onen pluk, o němž se vyprávějí historky, že padl do posledního muže. Paradoxem je, že zatímco bojovaly, za zdmi byly poměrně velké zálohy, které ale nikdo na bojiště neposlal.

Když spokojeně dojedl, vydal se s družinou na bojiště. Ale to už jen narazil na utíkající vojáky, jízdní i pěší, kteří měli všeho dost a jen se snažili ještě ve městě něco ukořistit.

Trochu špatné heslo

Paradoxem bylo, že na bojišti katolický voják ukořistil Fridrichovu bojovou zástavu s královým osobním heslem Diverti nescio! Česky znamená: Prchat nedovedu! Jenže to už Falcký prchal za městské hradby.

Když se k němu přihnali Kristián z Anhaltu, Matyáš Thurn a Jiří Fridrich z Hohenlohe, velitelé na bojišti, otočil komoně a pádil s nimi na Hrad. Svolal válečnou poradu, kde mu radili, aby to nevzdával, že má opevněnou Prahu a několik posádek v dalších městech. Jenže k obraně se nechtěl nikdo mít, vojsko prchalo i přes řeku, kde se mnoho žoldáků utopilo.

Všechno špatně

K porážce se vyjádřil kníže Anhalt: „Poraženecká zbabělost v nás dozrávala pomalu, ale na Bílé hoře otevřeně propukla a vedla nás ke strašlivému debaklu. Z čeho vznikla a proč se šířila?“

Dále vyjmenovává hlavní příčiny:1. Neschopnost nejvyšších důstojníků. Chyběl rozum, zkušenost i opravdová vůle. 2.Selhání finanční pomoci konfederace i mimo ni.

Vojsko postupně ztratilo dobrou mysl (ducha). Nedokonalé vedení vojenských operací.

Mluví se tu i o otevřeném zrádcovství na nejvyšších místech, poklesu morálky žoldnéřů. Naprosté nechuti bojovat…

Král nocoval na Starém Městě, odkud druhého dne opustil s rodinou a nakradenými cennostmi Prahu a prchal z Čech, v nastalém zmatku málem zapomněli i na syna Ruperta, toho vzali do kočáru na poslední chvíli. Poslední zastávkou na českém území byl náchodský zámek, kam dorazil dvůr 14. listopadu. Zde sídlila Markéta Salomena Smiřická, dvorní dáma královny Marie Stuartovny.

Z Čech až na konec…

Druhý den vstupuje do hry údajná podkova ze začátku příběhu. Proč legenda vznikla, se neví. Panovníkův kůň snad měl kulhat, tak ho městský kovář překoval a původní podkovu přibyl na mostní trám. Nebo to bylo jinak?

Z Náchoda jel přes Kladsko do Vratislavi.

Na trůn se znovu dostal odvolaný Ferdinand II. Štýrský a ten si na povstalcích „smlsnul.“

Na Fridricha uvalil klatbu, tím ho zbavil Slezska, Moravy a dědičných území Horní a Dolní Falce.

Na krátký čas se Fridrich za podpory příbuzných usadil v Haagu. Poté odešel do Mohuče, kde zemřel v e věku 36 let jako štvanec v zapomnění. Možná na tyfus, možná na mor.

Kde je pohřbem se neví.

Dětí jako smetí

Fridrichovi se nedařilo v politice, ale zato byl velmi plodný. S Alžbětou Stuartovnou měl třináct dětí, šest se nedožilo dospělosti. Druhorozený Karel Ludvík získal roku 1648 zpět titul falckého kurfiřta. Moric a Ruprecht se účastnili občanské války v Anglii, osmý potomek Eduard byl falckrabě a simmerinský kurfiřt. Dcera Sophie se stala matkou krále Jiřího I., prvního anglického panovníka z hannoverského rodu. Od něho se odvozuje následnictví britského trůnu.

Zajímavostí je jediný pomník Fridricha Falckého, který odhalili v roce 2010 ve středočeských Pyšelích Nové Vsi. Je to plastika ve výklenku zdi.

Je upomínkou na návštěvu krále na panství Karla Mračského z Dubé, nejvyššího sudího království. Tady obdržel zprávu, že katolíci postupují k Písku. Situace se stávala kritickou.

Až pojedete do Náchoda, kde stojí na vršíčku nádherný výstavný zámek, stavte se ve městě a šlápněte si na podkovu. Snad vám přinese štěstí.

Zdroje: Jaroslav Čechura: Zimní král aneb České dobrodružství Fridricha Falckého, Rybka Publisher, 2004

J, Janáček: Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká, Od defenestrace k Bílé hoře, Praha 1984,

J. Janáček: Rudolf II. a jeho doba, Praha 1987,

V. Kramář: Zpustošení chrámu svatého Víta v roce 1619, Praha 1998

cs.wikipedia.org/wiki/Abraham_Scultetus

cs.wikipedia.org/wiki/Fridrich_Falcký

cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_Bílé_hoře

vlastní archiv