Článek
Chodit do kostela už není v našich končinách takový šlágr jako dejme tomu před sto lety. Lví podíl na tom samozřejmě má oněch 40 let, kdy bylo křesťanství proklínáno jako buržoazní opium a nahrazeno státním náboženstvím marxismu-leninismu. Nemluvím tu o náboženství v uvozovkách či nadsázce, real komunismus patří se svým pěstováním kultu osobnosti a důrazem na jedinečnost a výsadní postavení strany k nepojmenovaným monoteismům. Bibli nahradila Marxova knihovna, kanonické dovětky vystřídaly přídavky Lenina a jiných. Konečně Boží království na onom světě mělo být trumfnuto beztřídním rájem na zemi.
Real komunismus trpí stejnou bolístkou jako každé jiné náboženství. Jakmile mu začalo více záležet na vlastních dogmatech a církevní, v tomto případě stranické, moci, obrátil se proti své původní ambici osvobodit člověka. Právě osvobození člověka je nejčastější ambicí všech náboženských soustav včetně těch, kterým ani náboženství neříkáme. A právě osvobození člověka se tak snadno vytrácí, když začne být naše pojetí víry příliš radikální.
Každá idea či soustava idejí, ve kterou věříme a která nás přesahuje, zakládá nějakou formu náboženství. Čím rozličněji dnes věříme, tím více se pojmu náboženství vyhýbáme. Dílem v duchu sekularizační tradice, dílem kvůli vlastnímu výkladu hodnot, konečně dílem proto, abychom se distancovali od utrpení, které hlavní světové církve ve jménu svého boha působily a působí. Přiznat si, že víra v naše nejvyšší ideje, ať už je to individuálně cokoliv, je vlastně náboženství, má dvě zásadní výhody - jsme k sobě upřímnější a tento pojem více evokuje pokoru.
Nemám na mysli pokoru v čistě křesťanském smyslu, ale pokoru jako ten moment, kdy si uvědomíš, že nejsi pánem tvorstva; že se svět netočí jenom kolem tebe; že se můžeš snadno a často mýlit; že existují věci a děje, které neovlivníš. Právě nedostatek této pokory v obecném smyslu slova představuje úrodnou půdu pro všechny Hitlery, Staliny a Putiny; pro všechny, kteří přišli nahradit boha sami sebou.
Kdo jsi bez víry, hoď kamenem. Každý z nás v něco věří. I ten nihilista je bytostně přesvědčený, že nic není, nebo že to je všechno jenom iluze - vlastně ortodoxní věřící v opačném garde. Skutečnost, že se bez víry prostě neobejdeme, i kdybychom nakrásně chtěli, je dobře vidět na známém příběhu z dějin filosofie.
Věřím. Věřím v rozum
Nad šachovnicí pojmů a idejí, mohlo to být tak někdy koncem 19. století, se potkají dva hráči - racionalista a iracionalista. Racionalista si válí na šachovnici ty své kombinace a řídí se rozumem, čím taky jiným, když iracionalista najednou udělá tah, který vůbec nedává smysl. Racionalista na něj vyvalí oči a zavalí ho bezpočtem výkladů a rozumných důvodů, proč je tento tah blbost. Až se dostatečně vykecá, Iracionalista pronese památnou větu: „A jak víš, že ten nejlepší tah je ten nejrozumnější? Já cítím, že tento tah je správný.“
Každé přirovnání kulhá, to je stará vesta, ale tahle na první pohled prostá otázka přivedla racionalismus do velkých obtíží. Pokud máme i nerozumové duševní mohutnosti jako emoce, intuici a vůli, na základě čeho chceme tvrdit, že rozumová cesta je ta správná? Na základě rozumu těžko, to bychom se dostali do bludného kruhu. Racionalismus, pro který byl rozum nejvyšší ideou, se tak ocitl pod velkým tlakem, ale partie ještě nebyla prohraná. Chtělo to jen nějakého bravurního šachistu, který prolomí soudobou teorii pojmů a idejí a posune hru zase o kousek dál.
Ten šachista přišel, jmenoval se Karl Raimund Popper, a udělal přesně to, co geniální šachisté dělávají - obrátil zdánlivě beznadějné postavení ve svůj prospěch. Obětoval svou nejsilnější figuru na šachovnici, kterou byl rozumový základ racionalismu, a ukázal, že se dá velmi dobře a rozumně hrát i bez ní. Prostě na férovku řekl, že racionalismus stojí na víře - na víře v rozum. Takže přesvědčení, že je dobré se ve věcech lidských řídit primárně rozumem, má náboženský základ.
Bůh, který nemá nůž
Pokud není náboženství ušetřen ani racionalismus, nenapadá mě další ideový kandidát, který by to mohl dokázat. Ta otázka nezní, jestli jsme věřící, ale jací jsme věřící - v co vlastně věříme. Vyber si sám, podle svých preferencí, ten výběr je jenom na tobě a jenom tvoje věc. Aby to tak ale zůstalo, neobejdeme se bez jednoho kritéria - věř a nechej věřit po svém.
Když je někdo o správnosti své cesty přesvědčen natolik, že nám ji začne v našem zájmu a pro naše dobro vnucovat, začínají se náš zájem a naše dobro vytrácet. Pokaždé, když nám někdo řekne, že bychom měli věřit jinak či v něco jiného, že věříme špatně a že proto taky špatně dopadneme, přestává přes všechny své ideje vidět to nejcennější - druhého člověka. Když potom kvůli vlastním přesvědčením přestáváme vidět jeden druhého, bývá po ruce zpravidla nějaká dobrá, podobně nastavená duše, která nám pomáhá přivádět ty neprozřelé k pravdě. Potká-li se tento étos nápravy s šikovnou společenskou konstelací, máme zaděláno na dalšího vůdce. Dalšího zhmotnělého boha, který nás pro naše dobro povede pevně a neomylně. Rovnou z útesu dolů.
Příliš jasný, konkrétní a zhmotněný bůh mívá tu nepříjemnou vlastnost, že dokáže třímat ve své blahodárné ruce nůž. Historie nás pak opakovaně učí, že takový nůž skončí v něčích zádech.
Náboženství v širším smyslu slova je všudypřítomné a dokud budeme v něco věřit, potud nás bude doprovázet. Bůh je mrtev, ať žije bůh, tak zní jedna ze základních frází smuteční řeči, když zas a znovu pohřbíváme některého z bohů. Na takové bohovské tryzně vždy najdeme dostatek smutečních hostů, kteří se začnou sápat na osiřelý trůn. Smutečních hostů bytostně přesvědčených, že právě oni jsou předurčeni k tomu, aby nás dovedli do zářné budoucnosti. Smutečních hostů, kteří vyráží pod praporem odstranění nadvlády nastolit nadvládu vlastní. Proto pokaždé, když pořádáme funus pro starého boha, mějme se zvláště na pozoru, jestli na uvolněný trůn neusedá někdo, kdo jednou rozpoutá peklo na zemi. Pokolikáté už?
