Článek
Domov důchodců, kam ji dostala pokročilá stařecká demence a to, že jí cukrovka vzala polovinu prstů na noze, navštívila frizérka a ostříhala ji „na kluka“ místo obvyklýho vyfoukanýho karfiólu bílo šedých vlasů (bohatě natupírovaných a bohatě zalakovaných).
Babiččino lamentování provázelo celou návštěvu. K vyvrcholení nespokojenosti pak došlo u odpolední svačinky, kdy se babička, toho času 87 let odpajdala o francouzské holi ke stolu, vyndala si zubní protézu, kterou položila na stůl a bezzubo konzumovala vánočku máčenou v jogurtu se slovy „to je hrůza ty vlasy, jen se na mě podívej, takto já tady přece nemůžu chodit, co by řekli lidi“.
V tu ránu jsem pochopila, že to, že téměř nevidíš, neslyšíš, ne vždy zařadíš návštěvu do správnýho šuplíku a mezi tvé kratochvíle patří píchat si do břicha inzulin, není taková pohroma jako to, že nemáš účes v topu. A já si z toho odnesla ponaučení - nikdy nepodceňujte sílu ženského účesu, někdy totiž drží líp než ostatní životní jistoty.
