Článek
Což jsou bohužel všechny atributy pátečního velikána, co na nás čuměl z rohu, v ideální pozici, aby se dal špatně chytnout, že ano. Normálně to řešit nemusím, protože lov invazivních živočichů, zabloudivších do naší domácnosti, má na starosti táta. Ale jak se ukázalo - pavouci mají kalendář spárovanej s Lukášovým, takže jakmile vypadne táta z baráku, pavouci s bujarým veselím vyrazí do všech koutů ukazovat svoje chlupatý nohy. Jako rodilej pacifista zvířátka nezabíjím, ale chytám do skleničky a na prahu vypouštím, aby zas mohli dalšího dne přilézt a dotáhnout kámoše.
Takže jediná možnost byla za podpory dětí vyrazit na pokoutníka s největší sklenicí, která by obsáhla jeho obří rozměry. Děti se nejdřív bály a s kousáním nehtů mi stály za zadkem a čekaly, jak to může dopadnout. Následně, když situace byla stále ve stavu: „kritická“ mi dodávaly odvahy se slovy: „mámo, buď statečná“ a v posledních časech už se jen hihňaly a plácaly do kolen, protože se jim zdálo, že znechucení a výstup z komfortní zóny jen předstírám a měly radost, jaká je to podařená divadelní švanda.
Long story short - jakmile byl venku, ptala jsem se dětí, jaká byla máma při tom lovu. Očekávala jsem přídavná jména z kategorie: odvážná, báječná, hrdinka. Dočkala jsem se pouze vyznamenání: protivná. Což se teda nutně nevylučuje s reálným stavem věcí, ale i tak se jim příště na tu záchranu vyprdnu.
