Článek
Plna očekávání jsem vstoupila do jejich improvizovaných kulis, kde jsem se musela prokázat dětskou jízdenkou na šalinu, to dá přece rozum. Veškeré dějství se odehrávalo na peřině položené na zemi v obklopení dvou světýlek. Naštěstí nebylo plno, tak na mě vyzbyl polštář na zemi a už se začínalo.
Po deseti minutách v přítmí, kdy se ozývalo pouhé hihňání, jsem pojala podezření, že to bude nějaká alternativní moderna. Naštěstí netrvalo dlouho a už se hlásilo, že to bude „O Karkulce“, ještě že to zaznělo předem, protože z toho, jak jeden plyšák přeskakoval druhýho, bych to bývala nepoznala. Nepomohlo ani navození atmosféry Edovým boucháním dveřma a blikáním světla. Kladně hodnotím to, že to nebylo příliš zdlouhavé, myslím, že pro tento koncept dvě minuty bohatě stačily.
Když už jsem plna dojmu chtěla odcházet z hlediště (na skleničku Martini, jak je o divadelní pauze dobrým zvykem), dostala jsem upozornění, že dnes jsou divadýlka tři. Musím říct, že to mi trochu zatrnulo. Druhý kus byl „O Vlkodlacích“, Eda začal drama zuřivým zavytím a po zbytek hry mlátil jednoho plyšáka druhým - to předpokládám bylo nějaké podobenství, význam mi ale uniknul.
Třetí inscenace z jejich pera nevím, jak se jmenovala, ale v podstatě šlo o přátelství kočičky a medvěda, kteří šli někam do lesa, kde cituji: „se zabydleli a odpoledne si prdli“. To považuji za zážitkový top, který jsem musela ocenit divokým potleskem a úprkem z divadla. Hlásky za mnou provolávaly „přijďte zítra zase, budeme hrát 4 hry“. Požehnaná neděle.
