Článek
Téměř na každé přednášce pak se zdviženým ukazovákem zmiňovali RH inkompatibilitu. To je ve zkratce to, když matka, co čeká dítě, má nějakej typ krve a to děcko v břiše jinej typ krve. A pokud se to nepohlídá, tak jsou z toho různý otravy krve, potraty a již zmiňovaný postižení.
Long story short - když jsem otěhotněla, tak jako matka s RH- (je nás asi jen 15% v populaci, heč!) s manželem RH+, jsem si dost hlídala, abych dostala injekce Igamadu, který tuto situaci pořeší. Pak, když se syn narodil, tak jsem čekala na finální injekci „po“. No a nikdo nepřišel. Nikdo o tom nemluvil. Na vizitě ani slovíčko. Tak v předvečer našeho propuštění z porodnice jsem se pasivně agresivně vydala na sesternu, načež sestry mi oznámily, že mi nic nedají, poněvadž dítě je RH-, stejně jako já. Tak jim říkám: „Aha! A to jde? Když je manžel RH+?“. A ony - nekecám - se po sobě potutelně podívaly a se šibalským úsměvem mi daly ránu na solar se slovy: „No, tak to manžel asi nebude otcem dítěte.“
Já, několik hodin po porodu, hormonálně rozložená, unavená s čerstvě narozeným dítětem v náručí. Tohle, mezi řečí, nařčení z nevěry doposud považuju za jednu z životních urážek na cti. A jak mě učil otec, (když po mně nějakej bezdomovec chtěl peníze za sex, jakože mi na ulici nabídnul random špinavej páchnoucí otrhanej chlap erotiku a že bych zaplatila já jemu - opakuju já!!!) když urazí tvou čest, zpřeraž o něj deštník. Ale na oddělení šestinedělí žádný deštníky nejsou. Jediný, co jsem měla po ruce, byla 100% jistota, že jsem v právu a křivda.
Asi po hodině za mnou jedna z těch sester přišla a, že si prý dohledaly, že, ač to není častý, je to možný. Což samozřejmě jako zadostiučinění příliš nezabralo - ale brala jsem to tak, že prostě to byl moment, kdy se nepotkaly očekávání s realitou. Já jsem očekávala píchnutí do zadku a dostala jsem podezření z nevěry a zbavení manžela otcovství. Takže díky za genetickou osvětu! A příště bych doporučovala začít větou „geneticky je to možné“ a teprve potom případně rozbíjet rodiny.
