Článek
Prostě něco, co v žádným případě nechceš mít ve svojí blízkosti. Ale jak seš jednou matka, tak tady ty činnosti z kategorie „špinavá práce“ prostě děláš.
Vincentova levá horní jednička mě sice poslouchala na slovo, když sem jí jasně řekla, že chraň bůh, aby vypadla těsně před focením ve školce, ale to bylo v celé té věci asi jediný pozitivum. Celý páteční večer jsme pak trávili přemlouváním mladýho, že už ten zub musí opravdu ven, poněvadž s tím, jak chatrně je již připoután ke zbytku těla, je otázkou času, než ho v nestřežené chvíli spolkne. Přemlouvání. Motivování zoubkovou vílou. Sliby. Výhrůžky. Traumatizování tím, že určitě mu v noci spadne do krku, až ho vytlačí ten velkej zub pod ním. Výsledkem toho všeho ale byly vlny hysterie, střídající se sliby, že „radši až zítra“ a výkřiky „au, to bolí, nesahej na to“, zatímco jsem byla ve vzdálenosti 15cm od pusy.
Dále šestnáctkrát nakouslý jablko, do kterýho samozřejmě kousal tou druhou stranou, aby viklavej zub neměl šanci v dužině jablka omylem zůstat. A nesmím zapomenout na výbornej tátův nápad, že ten zub vystřelíme s pomocí nerfky. To by bylo vynikající, kdybysme měli doma režnou niť a ne takovou, která se pětkrát zpřetrhala jen tím, že se ji táta pokoušel upevnit na ten náboj.
V noci, když jsme šli Vincenta zakrývat, tak měl strčený prsty v puse, asi jako preventivní opatření toho případnýho udušení malým zubem a při ranní návštěvě obchodu Coop přislíbil, že si zub nechá vytrhnout výměnou za ovocný duhový cukr. A tak se i stalo. S velkou pýchou tedy mohu všem oznámit, že jsme vhodní kandidáti na účast ve Výměně manželek.
