Článek
Jako, že půjdeme s děckama na večerní plavání k nám na biotop. Ano, s našema děckama. Chtělo se mi radši omdlít, než balit značný množství nafukovacích blbinek a celou cestu poslouchat „jak je to ještě daleko?“. Ale moje slovo má v naší rodině omezené důležitosti. Takže následující hodinu a půl jsem trávila tím, že s vodou po kotníky jsem se snažila rozlišovat, jestli to výskání je od radosti nebo od polykání andělíčků a bojování o život.
Pro zpestření pak proloženo tím, že oba synové museli jít kakat, že ano. Na koupališti, kde nemají redukci na záchod ani žádný jiný přijatelný prkýnko pro zadek velikosti dvou grepfruitů. Takže pololevitující je držet nad mísou. Ale nakonec to dobře dopadlo a bylo zapotřebí se tím pochlubit tátovi. Což Vincík praktikoval tak, že dramaticky zakřičel přes celý areál: „tak se mi to povedlo, táto!“ a jakmile se s lekavým trhnutím otočily všechny hlavy k němu, dokřičel upřesňující „ten bobek!“.
Načež táta jako pochvalu za to vynaložené úsilí zakoupil porci hranolků, k nimž jsme dostali minividličku na napichování. S tou se Eda po dojezení pro zábavu píchal do žížaly a když sem ho vyzvala, ať s tím přestane, holčička na dece za náma se maminky dožadovala vysvětlení, co že je to ten pinďour. A chudák maminka, podobně jako já, litovala, že se toho dne vydala hledat osvěžení na koupaliště.
