Článek
Začátek školní docházky si v hlavě vybájíš a paní učitelky stojí na vysokým mramorovým piedestalu. Bude to úžasný. Plný pozitiv a vyklidnění. Tvoje děti budou obtěžovat část dne jiný dospělý a ty budeš mít příležitost se nadechnout a jít si odpočinout, třeba do práce. Že jsou k tomu nalepený i nějaký negativa a stresy, tak nějak během července zapomeneš. Pak v srpnu přijde letní školka a všechny ty potlačený hrůzy vyplavou na povrch a trauma popráší celou tvoji osobnost jako třpytky, kterých se nejde zbavit.
Ranní nechuť ke vstávání a kňourání od prvního momentu otevření očí - oukej, to chápu. Následuje zabalení do maxi ručníku tak, aby cípy textilu zametaly podlahu a je víc než jistý, že o ně někdo zakopne. A že když zakopne, tak se bouchne do stolu a bude následovat dvacet minut hysterickýho řevu, během nějž se vyklopí na zem snídaňový jogurt. Z druhé strany kritika mladšího, proč má nachystaný toto červený triko, když chtěl úplně jiný. A ve chvíli, kdy se podaří obě děti uvést do stavu: nasnídaný, po ranní hygieně, čistý, oblečený a zbývá pár minut na to, aby se nachystala i matka - děti se rozhodnou strávit to volné časové okénko malováním si vodovkama.
V podstatě každý rozhodnutí dětí vás zdrží tak o 5-10 minut. Tlak 180/100 se zdá jako již nemožný překonat, ale Edu naštěstí napadne mi během toho, jak řídím, strkat před obličej brejle, ať mu je vyleštím. Krátce na to se děti v autě pohádají a při příchodu do školkové šatny zjistíme, že bačkory, který jsme na konci června brali ze skříňky domů, v srpnu není šance obout, poněvadž dětem rostou nohy rychlostí bambusu. Když jsem si pak sedala do auta, pomalu se mi začaly vracet vzpomínky, že takový jsou vlastně úplně všechny rána, kdy se děti vypravují vstříc vzdělávacímu systému a že téměř všechny moje ranní kávy při příjezdu do práce provází myšlenky ze šuplíku „pane na nebesích, co to sakra zas bylo?“.
Odpoledne jsem naštěstí mohla o tom všem chaosu a příkoří povykládat našemu tátovi, kterej mi na to řekl: „no jo, to ale musíš předvídat, plánovat si dopředu, tomu všemu se dalo přece předejít“. A vzhledem k tomu, že mi to řekl v kuchyni, kde jsou všechny nože a pánve, bylo to znakem neuvěřitelné odvahy a statečnosti.
