Článek
Na moje připomínky, že děcka nejsou dělaný na x hodin cestování a jistě to bude soul draining záležitost, nehleděl a s nasazenýma růžovýma brýlema žádnou kritiku nepřipouštěl. Uznávám teda, že příslibem, že je možný celou dobu popíjet střik, poněvadž člověk nemusí řídit, a prokládat to spánkem, případně chozením, si mě získal na svoji stranu.
Ukázalo se, že kupé je pro šest osob a z protilehlých sedaček se sklopením dají udělat tři obstojný lůžka. Jelikož jsme čtyři a vlak byl do posledního místa vyprodán, se směsicí pocitů jsem vyhlížela další dva spolucestující. Žebříček přání a očekávání jsem měla v nastavení:
1) dvě kamarádky středního věku
2) senior manželský pár
3) dva jednotlivci sólo cestující, co se neznají
Jak ale znám svoji schopnost přitahovat bizáry, reálně jsem to viděla na dva úchyláky, batůžkáře hrající nonstop na harmoniku nebo maminu se řvoucím batoletem. O půlnoci pak ve slovinským Celje do ztichlýho temnýho kupé přistoupila mladá studentka obtěžkána monstrózní krosnou. Což okamžitě probudilo našeho tátu z chrápání a zažehlo to v něm plamínky galantnosti, když jí nabízel pomocnou ruku v umístění krosny na nejvyšší polici. Na její pokorný omluvy, že nás budí, táta reagoval uklidňujícím „we were waiting for you“. Chybělo už jen jedno mrknutí, aby bylo dílo cringe zkázky dokonáno. Krátce poté co slečna odešla na wc, dostal táta nutkavou potřebu jít taky čůrat a následoval ji.
Jinak ale atmosféra v kupé příliš žhavá nebyla vzhledem k tomu, že klimatizovali asi tak na šestnáct stupňů a po většinu noci jsme bojovali s teplotním udržením bazálních funkcí. Ale zase se tím vysvětlilo, proč tomu děti říkají polární expres.
