Článek
Mami! Tati!
Opírám se o zeď přízemního domku v malé moravské vísce Týnec. Nastavím tvář prvním sněhovým vločkám a doufám, že nám máma konečně otevře.
O ten proklatej zvonek se opírám snad už dvacet minut a pořád nic.
Snad se jí nic nestalo.
Cesta po dálnici okolo Hustopečí probíhala v klidu, jen ten sjezd do jednoho pruhu nás trochu zdržel.
Mrzne. Monča poskakuje chvíli po jedné a pak po druhé noze, Vojta se snaží nakouknout z předzahrádky do obývacího pokoje.
Kašlu na zvonek. Buším vší silou na vrata.
„Mami! Mami! Otevři!“ ječím na celou ulici. Konečně zaslechnu cvaknutí dveří, následované nepříčetným štěkotem Čertíka, Bobíka a Huga. Teď už by to nemělo dlouho trvat.
Lituji, že jsem si nevzala termoprádlo.
„Mami, dívej! Pohla se záclona,“ hlásí Vojta.
Monča přestává poskakovat a mává na babičku: „Ahoj babi! Prosím tě, mohla bys nám otevřít? Nám už je děsná zima.“
Konečně!
Jenže máma, stojící za dvojitým sklem, nevypadá vůbec přátelsky. Vlastně ten její zlý, zuřivý výraz, mámu moc nepřipomíná. Jen na nás malou škvírou hukne, ať se vrátíme odkud jsme přišli, že na nás nikdo není zvědavý a okno rychle zabouchne.
„Mami, já vezu tatínkovi jídlo. Mám pro něho tu dušenou zeleninu s rybou a vývar!“
„Strčte si to do prdele a vraťte se, odkud jste přišli!“
Okno oněmí.
„Mami, tatínek na mě čeká! Musím ho zase umýt, přebalit a převléknout peřiny!“ hlásím celé ulici.
„Co budeme dělat?“ zeptají se mé trpělivé děti.
Krčím nerozhodně rameny, zatímco volám tetě Marušce. Pak volám ještě tetě Božence, ale jak se dalo čekat, obě jsou nedostupné.
„Děcka, jedeme na policii. K tatínkovi se musíme dostat za každou cenu.“
Zprvu bloudíme mezi služebnami, až jsme konečně správně.
Mladý příslušník nás odvádí do kanceláře a já tuším, že to dobré nebude. Co může tenhle chlapeček vědět o stařecké demenci. Nic. Ten se má!
Popisuji, vysvětluji. Emoce se mnou cloumají víc, než jsem chtěla.
„Nemůžeme pro vás nic udělat. Ten dům je psaný na vaše rodiče. Není jejich povinností vás pustit dovnitř,“ oznamuje klidným, profesionálním tónem.
„Rodinné spory si musí vyřešit rodina sama,“ dodává apaticky.
„Já bych je ráda vyřešila sama. Proto jsme přijeli. Tatínek má devadesát a je ležák. Sám se o sebe postarat nemůže. Máma má rozjetého Alzheimera, jen ji nedokážu dostat k doktorovi…“
Mladíček mi skočí do řeči s tím, že to taky nemusí být pravda, když to není lékařsky podložené a považuje naši debatu za ukončenou. Otevře dveře, že mám vypadnout.
Zahlédnu Monču s Vojtou, jak se nervózně vrtí na nepohodlných plastových židlích v dlouhé, šerem zalité, studené chodbě.
Vojta pochopí a než stačí policista dveře zase zabouchnout, zakřičí na celou chodbu, že se o dědečka bojí.
Na to z jiné kanceláře vystrčí hlavu starší, plnoštíhlá blondýna. Ta už ví své.
Trpělivě si nás vyslechne.
„Pravděpodobně nám chcete ohlásit, že váš otec je v přímém ohrožení života. Protože v tom případě je naší povinností situaci zkontrolovat.“
„Ano!“ horečně přikyvuji, „je to tak.“
„Výjezd!“ zaječí do bzučáku a jede se. Tedy oni jedou svým policejním, my naším.
Když máma zahlédne před domem policejní vůz s fešnými policisty, nadšeně otevírá vrata a nabízí talířek s koláčky.
„Dobrý den, páni příslušníci. Co vás k nám přivádí?“ uculuje se od ucha k uchu. Hledí zmateně ale než jim můžu cokoli vysvětlit, máma se s nimi zavírá do kuchyně a začíná je oblbovat.
Neztrácím čas. Z tatínkova pokoje se line pronikavý smrad.
Je přešťastný, že nás vidí. Snaží se vykouzlit svůj typický úsměv ale stejně vypadá hrozně. Chudák! Jak se může, z tak velkého chlapa, stát tak malý, drobný věchýtek!
„Tys ju ale přechcala, holčičko moje. Děkuju!“ tiskne mi ruku, „prosím tě, zachraň mě!“
Občerstvení policisté opouští kuchyň. Vypadají spokojeně, koláčky jim přišly vhod.
Máma se s nimi familiárně loučí a dodává: „Já se za tu naši nevyvedenou dceru omlouvám. Ona je tak falešná. Nevím co vám napovídala, ale jde jenom po penězích. Už nevím, co si ještě vymyslí. Jasně jsem jim říkala, ať přijdou za chvílu, že manžel právě usnul a potřebuje se trochu prospat.“
Z policejních pohledů cítím nepřátelství.
Takže je zblbla.
Pro jistotu nahlížejí do pokoje. Tatínek, utopený v ušmudlaných přikrývkách, je nepřesvědčí.
Beze slova opouští dům.
Dál se tím nezabývám. Starám se o tatínka. Přes okno jen zahlédnu, jak si je berou do parády tety Boženka s Maruškou. Ty jim to vysvětlí.
Vojta se na zahradě stará o slepice, Monča vytírá podlahy. Pod nohama se nám motají zabahnění, smradlaví, hladoví psi. Nesmím zapomenout na žrádlo a vodu.
Pobíhající, vypasené krysy sama nevyřeším. Poprosím tety.
Než odjedeme, rozloučíme se s tatínkem, jako by to bylo naposledy.
