Článek
Pátek.
Poslední hodina.
Konečně!
V jazykové učebně s lavicemi rozmístěnými do účka, se studenti, polehávající po lavicích, nezmohou už ani na pozdrav.
„Děcka, to dáme!“
Povzbuzuji sebe i je.
Přes několikadenní hustou, šedou mlhu, se moc světla do třídy nedostává.
Měla bych rozsvítit.
A taky někdy zalít ty kytky.
Ovladač namířím na interaktivku a i když jsem ještě nevymyslela, jaká písnička by nás z téhle ponuré, nepracovní nálady vytrhla, zmáčknu „ON“.
Tlumené světlo tabule mi připomíná, že musím pana ředitele poprosit o výměnu stejně vyčerpané lampy.
Hledám něco od Coldplay. Ti nikdy nezklamou.
„Děcka, není vás nějak málo?“
„Kluci ještě přijdou. Máme je omluvit, že se zdrželi v matice.“
Za normálních okolností bych jim dala pozdní příchod, ale když už je ta poslední hodina…
„Jé, zazpíváme si!“ všimne si modrého pozadí s textem oblíbené písničky, jako první, Michal.
„To je dobrý!“ ocení výběr Anička a její sametový hlas přirozeně plyne s rytmem smyčců a tympánů.
Většina se přidává.
Ti, co se rozhodli dál apaticky scrollovat Instáč, viset na TikToku, dívat se na hauly, sledovat konspirační teorie o možném pokračování Stranger Things nebo jedním dechem sjíždět videa, jak se napatlat extra hustou vrstvou paštiky (make-up), neřeším.
Sborový zpěv otřásá celým prvním patrem.
I hear Jerusalem bells a-ringin'
Roman Cavalry choirs are singing
– Coldplay, Viva La Vida
Jsou fajn.
Je mi fajn.
Coldplay dozpívali, ale na výraznější probrání z limbu nestačili.
„Děcka, pojďte se trochu pohnout!“
„Ne, to neeee. To už nezvládneme!“ brblají, ale zvedají se.
„Aničko, ty závodně plaveš, pojď nám dát nějakou rychlou plaveckou rozcvičku na suchu. Prosím.“
Nakonec sranda. Anička předcvičuje v rytmu songu od skupiny Queen „Don't Stop Me Now“. Střídá plavecké styly a my ji neuměle napodobujeme. Vysvětluje, že tenhle song jí při závodech pomáhá držet tempo.
Příjemný konec týdne.
Ještě se vydýchat a můžeme si sednout k učebnicím. Zaklepání. Spíš zabušení. Do třídy se nahrnou kluci, co prý ještě řešili matiku.
Patrik s Martinem potřebují nutně místo na druhé straně třídy, David se hrne na opačný konec.
Než zaujmou vysněné posty, stojí ostatní v půlkruhu za lavicemi a čekají na pokyn, aby si mohli konečně sednout.
Kluci, co právě dorazili na svá místa, si vymění významné pohledy.
„Máš hezký kozy, Paťo. Kdes je vzal? Bych chtěl taky takový,“ huláká přes celou třídu Martin.
Zírám na ně. Nepřipravená.
Na rozdíl od nich.
„Líbí se ti, co? Mně taky. To bude tím tričkem,“ přisazuje Patrik.
„A půjčíš mi ho někdy?“ ptá se nevinně Martin.
„Já bych ho spíš půjčil tady Aničce. Ta ho potřebuje víc.“
„Kluci, zbláznili jste se!“ křičím, až mě zabolí na hlasivkách.
„Vy křupani!"pokračuju bojovně, „co si o sobě myslíte! Tyhle kecy mě uráží! A nejenom mě.“
Ticho houstne. Většina klopí zrak k podlaze.
Uf. Pochopili. Konflikt zažehnán.
Berou zpátečku.
„Sedněte si a otevřete pracovní sešity na straně 65, cvičení 2.“
Přece jen potřebuji prostor to rozdýchat.
„Ale to není o těch vašich, tak o co vám jde?“ protne ticho Davidův hrubý hlas.
Po zádech mi stéká pot.
„Vypadni za dveře, ty burane!“ zařvu až prasne promítací lampa.
Třídu zaplní smích.
Tohle jsem nezvládla.
