Článek
Máte pejska? Musíte se naučit, jak pečovat o domácí mazlíčky.
Co sport? Zajímáte se? Největší návštěvnost domácího týmu mají domácí zápasy, i když domácí liga je nic moc. Z nepovedeného utkání nás tutově dostane moje domácí kuchyně, konkrétně svíčková a štrůdl. Náš domácí rozpočet sice naši domácí ekonomiku, především hrubý domácí produkt, nijak výrazně nepozvedne, ale na našem domácím hřišti jednoznačně vítězí naše věty domácí!
„To vím docela přesně!“ hláška, která u mých dětí vzbuzovala respekt, dokud nevyrostly.
Vím. Je čas se posunout. Bohužel se mého bezmocného výkřiku, dnes už dobrého jen k parodování, ne a ne zbavit.
Zaječí ji na mě dcerka po jemném upozornění, že voda je vzácný dar a nechat si jí ve sprše masírovat záda celých 25 minut, je vyloženě mrhání. Zabrblá ji u večeře synek, když mu vyčíslím počet nově vyrašených uhříků, protože je pravidelně nemaže. A to jsem mu sehnala fakt dobrou mastičku!
Vyklízím myčku. Skleničky, talířky, mističky, příbory soustředěně pokládám na svá místa.
„Ty nikdy nejseš schopná to udělat bez kraválu. Musíš s tím pořád tak třískat?“
Zásadní věta mého muže.
Věta, která mě i po letech rozpálí do běla. Ale proč? Tolikrát jsem ji slyšela a tolikrát ještě uslyším. Vlastně ho chápu. Cítíme-li bezmoc, jedeme na neutrál. Setrvačnost. Plácneme, co je zakořeněno desítky.
Proč jen tuhle jeho hlášku nedokážu odfiltrovat tak, jak by to zvládla kdejaká podprůměrná aplikace. Funguji snad na nižší existenční úrovni?
„Ty nikdy nejseš schopná… to uspořádat systematicky .“
Hledí do ledničky se stejnou nevolí, jako na pacienta, který přišel do ordinace se zahnisaným palcem až po čtrnáctidenní domácí léčebné kúře. Kontrolujíc datum exspirace, bere do ruky jednu potravinu po druhé a nastává období domácí řízené konzumace. Děti musí okamžitě sníst ty meruňkové jogurty. Na zítřejší svačinu jim připravím párek. Pravděpodobně ve zbytku tortilly.
Mňamky, Mňamky.
Naštěstí se mi podařilo tajně vyhodit zbytek procházejícího Tuřanského kysaného zelí a okoralý kousek makrely. Kukuřici na dně plechovky jsem nestihla. Tu si dám já, i když si ty malé, světle žluté scvrkliny, už záchranu nezaslouží.
„To ti říkám na rovinu…,“ říkává mi každý den.
Každý máme svou osvobozující větu, která dělá náš život logičtějším. Nemusíme hledat komplikovaná vysvětlení. Nic osobního. Kdo hyne stresem, chce přežít. Ne přemýšlet, co říct.
Zachránil se? Výborně! Funguje to! Psychický stav a vyčerpání předávají řízení autopilotovi. Jako když řidič v autobusu vybere to správné tlačítko a rozhlas spustí: „Cestující se psem bez náhubku, musí opustit vozidlo na nejbližší zastávce.“
„Synku, máš hlad?“
„Asi jo.“
„Bavil tě ten film?“
„Asi jo.“
„Chceš jít s námi?“
„Asi jo.“
Mám doma chlapce Asijona.
„Musíš se ještě naučit ta anglická slovíčka,“ radím dceři.
„Ježíš, já to vím!“ vykřikuje milovaná holčička.
Mám ještě holčičku Játovímku.
Kostky jsou vrženy. Pilují své věty domácí věty. Otisky osobností.
Za deset minut půlnoc. Dcera jde telefonovat s Bárou.
„Tož seš normál nebo speciál?“ křičím na ni z kuchyně.
Rozhodně speciál!
Jako my, všichni.
