Článek
Letmý pohled z okna na blížící se Vánoce vůbec nevypadá. Hustá mléčná mlha spolkla celé město. Kéž by tak spolkla i mě.
„Neměli byste už mít ten věnec hotový?“ ptá se nervózně Karel.
Žádná reakce.
„Slyší mě tu někdo, nebo jsem tu zas úplně namalovaný?“
„Ano,“ odpovídám tak, aby mě neslyšel.
„Co ten věnec? Zítra je druhá adventní neděle.“
„Ježíš, lásko, neboj. My se do toho za chvilku pustíme.“
„No to je paráda! Já vám vypral hromadu prádla, tak by bylo dobrý, abyste taky něco udělaly. A ty, Mončo, si laskavě vytahuj z kapes ten bordel. Podívej, co jsem zase našel v pračce!“ cpe jí Karel před obličej hutnou, beztvarou hroudu.
„Aha. To budou zbytky dobrůtek pro Ájinku.“
„Mně je úplně jedno, co to je. Až se ucpe pračka, nedivte se! Kam zas jdeš Mončo, když s tebou mluvím?“
„Dělat ten věnec,“ odpovídá a mizí v útrobách komory.
Ohlušující rána přeruší pokus o smír.
„Tady nemůže být sakra klid aspoň v sobotu. Co to tam děláte?“
Musím se Monči zastat.
„Šla sis pro ten zelenej drátek, kleštičky a pájku. Měli bychom ji nechat trochu v klidu, ať si to sama najde a nachystá, ne?“
„No to určitě! Akorát mně tam udělá bordel.“
„Ten už tam máš,“ neodpustím si.
„Co to vykládáš! Já mám vždycky všechno poklizený. To vy tam házíte ty tašky, jak vás napadne, a nikdy nic nedáte na své místo…,“ začíná se Karel rozehřívat.
Monča spěšně opouští komoru a dělá si místo na stole. Krabičku s vitamíny přenese na parapet. Skleničky, hrníčky a talíře poskládá do myčky a zbylé pečivo od snídaně odnese do spížky.
Ještě nenápadně smetu zbytky drobků z místa, kde předtím seděla, a přes vánoční ubrus přehodíme igelitovou podložku.
Karel přináší z balkonu dva trsy smrkových větviček, koupených před týdnem u Billy.
„To by vám mělo stačit, ne?“
„Určitě. A co zbude, vezmu do školy na výzdobu.“
„My chystáme Vánoce i pro vaši školu? Ať si přinesou svoje.“
„Kájo, mě už to fakt nebaví. Jestli jsi unavený, běž si na chvilku odpočinout. Strašně bych chtěla trochu pohody.“
„To já taky. A kdo myslíš, že nám to tady kazí? To děláš jenom ty. Pořád se jí zastáváš a pak se divíš, že sama nic neudělá.“
Monička má slzy v očích, ale zatím se drží.
Kleštičkami odštipuje krátké jedlové větvičky, které systematicky omotávám zeleným drátkem kolem připraveného korpusu ze slámy. Práce nám jde dobře od ruky a za chvíli máme zelený věneček připravený.
Karel nám přináší igelitovou tašku plnou ozdob z loňska a ještě něco málo přikoupil. Já si na nic z toho, co bude potřeba, zase nevzpomněla. Jediné, s čím jsem přišla, byly čerstvě vysušené pomerančové plátky, které Ájinka nedůvěřivě očmuchává pro případ, že by byly k jídlu.
Jsou krásně oranžové a voní celou kuchyní!
„Díky moc! To je super. A ty červený hvězdičky, co zbydou, si pak přibalíš k drobnostem pro sestřičky,“ usměju se nadějně na Karla.
Ozdůbky, teď už vysypané na podnose, dělají Moničce radost. Bere si jednu po druhé. Některé upevní na věnec, chvíli přemýšlí, vymění je a tak pořád dokola. Vrací se jí dobrá nálada a když přilepí tavnou pistolí poslední ozdůbku, vidím, jak je šťastná.
„Mami, podívej! Když jsem šla ze školy, koupila jsem na ten věnec ještě malou Ájinku!“
Před svíčkou leží malý, bílý pejsánek.
„Pojďte se podívat!“ svolává Monča zbytek rodiny do útulného přítmí kuchyně.
„Ségra, dobrý. Jsem ani nečekal, že se ti to tak povede,“ uznale pokyvuje Vojta.
Karel ztlumí v obýváku zvuk televize a jde za námi.
Obhlíží dílo ze všech stran, „To je krásný věnec, Mony, ten se ti fakt povedl!“
„Pokliďte to tady a zapálíme první svíčku.“ Sám smete jehličí z podlahy a odnese zbylé větve zpátky na balkón.
Zbývá ještě vrátit tavnou pistoli zpět do krabice a jdeme na ten slavnostní okamžik.
Monika se sice urputně ale marně snaží vměstnat pistoli do krabice. Dělá, co může. Pistoli vytahuje, hledá pro ni nejvhodnější pozici a najednou… se krabice roztrhne. Zrovna ve chvíli, kdy se Karel vrací do kuchyně se zápalkami.
„To nemyslíš vážně!“ řve tak, že ho musí slyšet i sousedi.
„Seš líná jako veš! Prvně musíš smotat tu šňůru, To dá přece rozum!“
Karel není k zastavení. Ječí na Monču. Já ječím na Karla. Situaci nezvládá ani Vojta, který ječí na nás oba. Ájinka je zalezlá pod postelí.
Monička odchází do pokojíčku, kde přikrytá peřinou s obrázky planet, pláče.
A za oknem je pořád ta mlha.
