Článek
Včera jsem odmaturoval.
Ano. Jsem studijní typ. A ano, někdo by mohl říct, že i šprt. Chci být vzdělaný. Rozhlížím se kolem sebe, přemýšlím o podstatných, leckdy i nepodstatných věcech, sportuji, jsem cestovatel.
V této části by se slušelo poděkovat našemu státu, vládě, ministerstvu školství i celé mé alma mater, že mi dokončení středoškolského studia bylo umožněno v klidu, míru a navíc zcela zdarma, což není v našem komplikovaném světě vůbec samozřejmé.
Moji milí učitelé, jste skvělí! Mám vás moc rád a bude mi chybět.
Rád bych přispěl s troškou do mlýna a výše zmíněným institucím předal několik drobných postřehů z pohledu čerstvého absolventa gymnázia, protože by to chtělo trochu inovovat.
Z diskusí s našimi profesory vím, že ministerstvo školství dělá v této oblasti, co může. Pokud chceme žít v demokratickém světě, nemůže být orgánem despotickým, vyžadujícím absolutní jednotnost a poslušnost. Vzdělání přece zahrnuje velkou míru kreativity, názorových přestřelek, vlastních myšlenek i postupů, jak se k nim eticky dopracovat a předávat je dál.
Pedagogové na jednotlivých školách mají obrovské kompetence ve výběru učiva, hloubky, do jaké zajít, i formy, jakou bude látka podávána a ověřována. Proto se dokument, který ministerstvem školství vydává, jmenuje „Rámcový vzdělávací program“.
A já se stejně, jako mnoho mých spolužáků, ptám.
Je opravdu nutné učit se v českém jazyce všechna ta jména spisovatelů, hlavních i vedlejších postav a děl tak podrobně? Nebylo by lepší obměnit zastaralý seznam autorů za díla reflektující současnost? Škola tuhle pravomoc přeci má.
Drcení češtiny k maturitě mi přišlo jako systematické vnucování vlastenectví pod pohrůžkou násilí. Současná maturitní zkouška je strukturálně velmi podobná té, kterou studenti skládali už v roce 1849. I tehdy museli psát rozsáhlou slohovou práci a poté prokázat znalost vývoje národní literatury, gramatiky a literární historie.
Neměla by být aktuální maturitní zkouška, skládána téměř o 200 let později, spíše o schopnosti prakticky používat český jazyk, být rétoricky na úrovni, umět uchopit složitější text a vzdělaně na něj reagovat?
Český jazyk uvadá. Studenti spolu o přestávkách téměř nemluví, a pokud ano, používají velmi omezenou slovní zásobu. Jestli nepřijde doba nového „národního obrození“, jazyk, který jsou naši občané ochotni používat, se smrskne do bílého trpaslíka a ten následně radostně hupsne do černé díry.
Škoda.
Ptám se, kdo by mohl mít ve své moci tento proces zastavit? Kdo má šanci ovlivnit širší masu lidí? Kdo je schopný vytvořit koncept obrody českého jazyka do takové míry, abychom běžně rozuměli slovním hříčkám a mluvili spolu ve větách, ze kterých budou cítit jemné nuance příčin, následků, pocitů a nálad?
Zpět k maturitě.
Osobně jsem přečetl všech dvacet čtyři knih, které jsem si ke zkoušce z češtiny zapsal. Z celé třídy jsem byl jediný. Studenti tyto knihy většinou opravdu nečtou. Rozbor si nechají zpracovat AI, odmemorují pár faktů a když to jde hodně dobře, vzpomenou si na myšlenku Alberta Camuse, že „člověk musí vzdorovat svému osudu“.
A tak vzdorují.
Třeba Matěj nepoznal na potítku úryvek z „Robinsona Crusoe“. Učitelka byla chvíli nervózní, že ukázku popletla, protože Matěj vytrvale tvrdil, že hlavní hrdina se snaží zabít ptáka, aby se najedl, a proto shání sekeru. Po chvíli ticha naše milovaná paní profesorka uvedla vše na pravou míru.
„Matěji, Pátka! Ne ptáka. Pátka s velkým Pé. To je ten Robinsonův přítel, víš.“
Matěj nechápal a bylo jasné, že si myslí, že je to přeci úplně jedno.
Takže tak.
Já si vytáhl Spalovače mrtvol, a i když jsem na úvod maturitní komisi pobavil slovy: „Karel Kopfrkingl byl zapáleným zaměstnancem krematoria,“ myšlenku, jak se z mírumilovného člověka může stát monstrum, jsem předal důstojně.
Navrhuji, aby se výuka českého jazyka na školách ubírala trochu jiným směrem. Ano, čtěme. Učme se psát hezky a správně.
Ale hlavně prosím vyučujme český jazyk tak, aby i naše další generace mluvily rády. Mluvily hezky česky a byly na naše české autory pyšné ne proto, že musí, ale proto, že je opravdu čtou, rozumí jim a i když se s nimi třeba ne vždy ztotožňují, chápou, že na světě není většinou nic černobílé.
Vojta z Brna
