Článek
„Ahoj, lásko. Konečně jsi dorazila!“ zašeptá mi Martin láskyplně do ucha, zatímco ve mně převládá spíše ostražitost. Klid!
Nasedáme do jeho stříbrného Superbu, Martin naladí navigaci. Batoh položím na gumovou podlážku kufru a zabouchnu.
„Nemůžeš zavírat ty dveře normálně? Proč s tím tak mlátitíš?“ vyhrkne podrážděně, ale vzápětí dodává, že by rád, aby mu to auto chvilku vydrželo.
„Jo. Promiň.“
Dojezd 23:48. No potěš. Na displeji se vinou nekonečné červené čáry jako kousky rozporcovaného hada.
Na téhle trase dálnice D1 by se mohly konat testy manželské či partnerské způsobilosti. Máte párový problém? Šup do auta. Tam tomu přijdeme na kloub!
Napadají mě slogany:
Vyřešíme na dálnici, budeme mít po pranici.
Lepší než ta běhna, je naše D1.
„Zajímá tě vůbec, co ti vykládám?“ Kontrolní otázka mě zastihne nepřipravenou.
„Jasně! Máš to těžký, ale seš strašně šikovnej,“ klasika nikdy nezklame.
„Dívej na toho kreténa! On mi tam fakt najel! Debil! Otevři okýnko!“
„To snad není nutný. Prosím tě, uklidni se!“
„Otevři to okno a ukaž mu fakáče, nebo to udělám sám.“
„Vykašli se na to.“
„To seš celá ty! Místo abys byla jednou při mně, zastáváš se ostatních.“
„Nikoho se nezastávám! Jenom chci pohodu a ta nastane, až se přestaneš stresovat kravinama! Takhle budu mít zítra zase opar.“
„Kecy! Mě stresujou nejvíc ty tvoje blbý řeči!“
„Otevři to okýnko!“
„K….e!“ zařve hystericky na kamioňáka s duhově barevným nápisem „GAMBINO Palermo group“.
Připadá ti tvůj miláček hodný, extra všímavý a pozorný? Na ty bacha!
Než si ho vezmeš, projeďte si spolu trasu Brno-Praha.
Nenápadný, promyšlený začátek. První zúžení. Zatím kolona v protisměru. Uf.
První meta.
Dlouhá jízda úzkým pruhem, rozděleným na dva ještě užší. Už celé dvě minuty jedeš v závěsu za bílou dodávkou.
Cítíš to napětí?
Předjedu? Pustí mě? Vejdu se? Proč se trochu neposune?
On navrhuje, jak na to, ty na jeho rady kašleš.
Začíná přikazovat, v tobě se choulí malá dušička.
už zvýšil hlas?
Druhý level.
Stojíte v koloně, ty jsi v klidu a chceš si povídat. On se hladí pravou rukou po tváři . Vlídnost je dávno zalezlá pod sedačkuou.
Za pár kilometrů se dozvíš se víc.
Posunuješ se na úroveň tři.
V opačném směru si to fičí sto sedmdesátkou, ty nic. Je to léčka! Rozpumpované neurony mu vyskakují z uší, které si masíruje společně s temenem už i levou rukou.
Tady končí s předstíráním i ostřílení sociopati.
Řekne něco jako: „Nechápu, kde jsi zase ztratila ty poklice. To už jsou tuhle sezónu třetí. Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ a poprvé se na vás podívá tak, jak ho ještě neznáte. Zvykej si. Klube se jeho skutečné JÁ.
„Kdy sis všimla, že je nemáš?“ dostává se do vyšetřovacího módu, který, zdá se, je mu blízký.
„Neotvírej to okýnko. Je zaplá klima. Sakra přemýšlej!“
Kolona se rozjíždí, ale záhada poklic není ještě důkladně prošetřena. Z nepozornosti šlápneš místo brzdy na plyn. Prásk! Jen tak zlehýnka jsi ťukla do dvoudveřového Volkswagenu, co ses ho taky netroufla předjet i když ti to říkal.
Atmosféra houstne.
Ona a on. Mezi nimi jistý druh lásky s nelogickými objížďkami, cedulemi s upřímnými smajlíky „Musíme to opravit“, stavebními pracemi, dělníky, lopatami, pachy asfaltu, vedrem, pražícím sluncem, příliš výkonnou klimatizací…
Zasmečuje. Přímo na solar. Match point.
„Ty krávo!“ chtělo by se mu zařvat. Troufne si?
Do cíle zbývá půl hoďky.
Posledním levelem projedou důstojně jen ti nej… nej… nej…, nevím co.
Ti, co se nejvíc omlouvají svým partnerům a partnerkám za to, co oni sami udělali jim? Zbabělci? Hrdinové? Správňáci? Páry, které si během společných let dokázaly nebo dokáží udržet respekt, pokoru, lásku, nadsázku a humor?
Smekám.
Jsme doma.
„Dáme vínko, ne?“ Martin nečeká na odpověď a vytahuje z ledničky Cabernet Sauvignon.
„Jo! Sem s tím!“
„Na mě je to moc studený,“ utrousí a jde si ho trochu ohřát.
Sytě červenému vínu věnuji soucitný pohled.
Pá, pá, kvalitní tříslovinky.
Bye, bye, ty hebká chuti, zprvu připomínající černý rybíz, ale po delším povalováním na jazyku čokoládu.
Pac a pusu, kamarádi, co se umíte krásně rozvinout na zadních chuťových pohárcích.
Martin zavře plnou sklenku do mikrovlnky. 15 vteřin, 1200 wattů.
Z úcty k mým vinařským předkům zachovávám tradiční postup. Ovoním, pozvednu sklenici proti světlu a zhodnotím barvičku. Hezká. Jiskrná. Skleničku mezi prsty jemně protočím, aby se víno trošku pohnulo a uvolnilo tak svůj typický buket.
„Hmm,“ vůně se hezky rozvinula. Pomalým douškem ochutnávám, válím na jazyku a pak konečně polknu. Na konci nepatrná kyselinka. Plně harmonické. Skvostná mana.
Konečně má ohřáto, můžeme si připít.
Martin neprošel. Příští týden beru na D1 Michala.
