Článek
Bylo, nebylo, nedávno to bylo.
„Kristy! Rychle! Vstávej!“ polechtá maminka Kristýnku na nožičce, dá jí pusu na tvář a odběhne zpátky do kuchyně k obrazovce svého upovídaného počítače.
Kristýnka se rozespale posadí na okraj postele. Teda ne okamžitě. Až za chvilku. Až jí bříško poradí, čím by měla ten den začít.
„Mami, můžu si vzít mlíko a křupíky?“ zeptá se holčička.
„Beruško, teď je to strašně důležité. Nemotej se tady! V kabelce bych měla mít sójovou tyčinku, tak si ji vem,“ sykne na ni máma, aniž zvedne oči od obrazovky.
Kristýnka smutně přikývne a bosýma nožičkama se odplácá do předsíně. Taky by se chtěla jednou naučit to kouzlo, co umí máma – že jako mluví, ale vůbec při tom nehýbe pusou.
Holčička odhodí šustivý papírový obal pod postel k ostatním a poslušně schroupe sojovku.
„Ach jo,“ utrousí pro sebe. Máma ji zase zapomněla probudit včas. Tohle nemá ráda. Ani se nestihne učesat a převléknout.
Zapne počítač, zkušeně otevře několik odkazů a klikne na tlačítko „připojit“. Na obrazovce se objeví spolužáci s paní učitelkou. Všichni zkroucení uprostřed svých pokojíčků pod židličkami.
„Kristýnko! Zapni si prosím kameru, ať vidím, jak s námi hezky cvičíš!“
Holčička si je prohlédne, ale nikdo na sobě nemá pyžamo jako ona. Ani Kuba Franc. A ten je fakt úplně blbej. Hezkej, ale blbej.
„Mně to nefunguje, paní učitelko,“ zalže Kristýnka s velkým knedlíkem v krku.
„A nemůžeš říct mamince?“
„To ne, ona ještě spí,“ zalže podruhé.
„A co babička?“ nevzdává se paní učitelka.
„Babička ještě nepřišla,“ lže holčička, jako když tiskne.
Paní učitelka to konečně položí. Pohodí smutně svým dlouhým blonďatým copem a pokračuje s ranní rozcvičkou.
Rána. A další.
Každé ráno je to stejné. Až napočítá třetí ránu, může si bezpečně zapnout aspoň mikrofon. Babička Blaženka vydává po ránu divné zvuky. A nejen po ránu. Babička je teď taková divná. Kristýnka se jí trochu bojí.
Paní učitelka se všech dětí vyptává, jak se měly o víkendu a co dělaly a tak, jen na ni zapomněla. A to si Kristýnka celou neděli opakovala povídání, jak si v sobotu pohrála se sousedovic pejskem Bobíkem. A odpoledne si ho může zase půjčit a hrát si s ním v pokojíčku.
Pak mají hodinu češtiny a tu má Kristýnka ráda. Když dělají ostatní děti blbosti a pořád posílají do chatu nějaké smajlíky, Kristýnka si poctivě vyplňuje písanku. Tohle písmenko jí moc nejde. Chce se jí plakat. Třeba bude ten další řádek lepší, uklidňuje se. Ale není. Právě naopak. Její „s“ vypadají spíš jako hovínka od Bobíka.
Pak mají matematiku. Sčítání a odčítání. Před touhle velkou obrazovkou je tak nervózní, že když na ni přijde řada, všechno poplete. Po tvářích se jí koulí slzy jako hrachy. Ještě že nemá puštěnou kameru. A ještě k tomu má úplně sucho v krku a chtěla by se napít, jenže do kuchyně se jít neodváží.
„Děti, teď máte půlhodinovou přestávku. Běžte se vyčůrat, napít, dejte si malinkou svačinku. Ale nechte si zapnuté mikrofony, ať mě slyšíte!“
Kristýnka se z pokojíčku ani nehne.
A tak plyne den za dnem. Máma se na svou holčičku zlobí, že nedělá, co má, že na všechno kašle a s ničím jí nepomůže. A taky paní učitelka se na Kristýnku zlobí, že si nezapíná kameru a často ani mikrofon. A pak se zlobí babička na maminku, že ji pořád poučuje a něco zakazuje, a maminka zase na babičku, že ji neposlouchá a dělá, co nemá.
A pak si jednoho dne Kristýnka všimne, že se děje něco zvláštního. Paní učitelka už vůbec neprolézá pod židlí a tak nějak se přestala úplně hýbat. I usmívat. I pohazovat tím svým nádherným copem do stran.
Vlastně si už žádný cop nedělá. Dlouhé vlasy jí splývají volně po ramenou a když někdy prudce zatřepe hlavou, nerozlétnou se neposedně do světa jako dřív. Jen se trošičku nadzvednou. Jako čepice.
Kristýnka je smutná. Tuší, že bude hůř.
Pořád to stejný! pomyslí si nervózně, když si z donucení zapíná kameru. Pyžamo už neřeší. Mají ho na sobě skoro všichni, i paní učitelka. Kristýnka jen nechápe ten nápis na její noční košili. Chtěla by taky takovou. Už o ni poprosila maminku, ale ta se moc netvářila. Přitom je tak hezká. Růžová. A jsou na ní dvě sklenice s červeným vínem. Vypadají úplně stejně jako ty, co dává máma na stůl, když čeká strejdu Jirku.
Tak nad těmi hezkými skleničkami je velké písmenko „I“, srdíčko a pak ještě další dvě velká písmenka MY a dvojka. Třeba ještě mámu přemluvím a dostanu ji pod stromeček, usměje se při té představě Kristýnka.
Dobrá nálada z Kristýnky vyprchá ve druhé hodině. Ta si totiž napočítá na prstíčkách tři místo čtyř, a tak se stane, že babička Blaženka vejde do pokojíčku mimo plán a hlasitě si tam upšoukne. A proč taky ne, když je tady doma. A ještě si zamumlá něco o tom, že si ta vajíčka večer asi neměla dávat. Všech šestnáct spolužaček a dvanáct spolužáků se rozchechtá, až se za břicha popadají.
Paní učitelka si asi ničeho nevšimla, protože trpělivě čeká, až jí některé z dětí řekne, jakou si pamatuje básničku nebo písničku.
Pokojíčkem zazní vítězný pokřik třídního šaška France:
„Kristka–Prdka! Kristka–Prdka!“
„Kubo! Okamžitě toho nech!“ snaží se Kubu zastavit paní učitelka. Marně. Ke Kubovi se přidávají ostatní. Matýsek, Víteček, Honzíček a Martínek.
Po několika marných pokusech se konečně podaří Kristýnce vypnout. Počká, až se babička odšourá od otevřeného okna, a teprve pak propukne v nezastavitelný pláč. Vzlyká, co jí dech dovolí. Rukávem si utírá nos. A pláče a pláče.
„Nebreč! To ti stejně nepomůže!“ ozve se z druhé strany pokojíčku.
„Nech mě na pokoji!“ odpoví automaticky Kristýnka, ale pak se zarazí. Co to je za divný hlas?
Babička si na záchodě hraje s toaletním papírem a mámu slyší mluvit z kuchyně. Nikdo jiný tady není.
„Zkus si mě najít!“ hraje si s ní pisklavý hlásek.
„Já se tě nebojím! Abys věděl. Ukaž se mi!“
„Tak jo! Ale slibuješ, že se mi nebudeš smát?“
Kristýnka sedí v bezpečí své postýlky a zuřivě přikyvuje hlavou. A pak ho uvidí. Malého šedého mužíčka. Vypadá jako ti potápěči z filmu o žralocích, na které se dívala s babičkou. Má na sobě stejně obtažený gumový obleček.
Drze si poskakuje na jejím voňavém polštářku jako na trampolíně. Nakonec udělá přemet vpřed a přistane jí na dlani.
„Ahoj! Já jsem Lockin. Babička mi říká Lockinku. Ty mi můžeš říkat třeba Loky.“
Kristýnka si Lockina nedůvěřivě prohlíží.
„Jak ses sem dostal?“
„Jednoduše. Těmi dráty z počítače. Dívej!“
Lockin se v mžiku ztenčí jako vlásek a pak se zase zvětší, a tak pořád dokola.
„Hm. To je dobrý. A naučíš mě to taky?“ poprosí ho holčička.
„To ne. To nemůžu. Proto tu nejsem.“
„A proč seš tady?“
„Poslali mě za tebou. Mohl jsem si vybrat. Buď tebe, nebo nějakého Kubu France. Ale vybral jsem si tebe, protože se tvoje babička jmenuje stejně jako ta moje. Boženka.“
„Boženka?“ zopakuje zmateně Kristýnka. Už, už mu chce říct, jak to vlastně je, ale v poslední chvíli si to rozmyslí. Co kdyby jí pak utekl k tomu Francovi.
„My chodíme za všemi dětmi, které jsou na náš domeček napojené nějak moc dlouho a jsou z toho pak tak nějak nemocné.“
„Na jaký váš domeček?“
„No přece na tenhle.“
Lockin vyskočí na plochou desku monitoru a rozvalí se na ní jako na pohovce.
„A já jsem nemocná?“
„Jasně že seš. Seš přece nešťastná. Takže seš nemocná.“
Kristýnka stydlivě klopí zrak.
„A ty budeš můj nový kamarád? Já mám jenom jednoho opravdového kamaráda. Bobíka.“
„Možná. Já ti můžu splnit tři opravdová přání.“
„Tak to je super! Já bych chtěla takovou růžovou noční košili…“ začne vyjmenovávat Kristýnka.
„Počkej! Ne taková přání. Jiná. Taková, co máš schovaná někde tady!“
Ukáže svým zakřiveným ukazováčkem a prostředníčkem na Kristinčino srdíčko.
„Ale má to jeden háček,“ pokračuje panáček, „Musíš uhodnout všechny moje hádanky.“
„Chceš to zkusit?“
„Jasně!“ přikývne holčička rozhodně.
„Tak mě dobře poslouchej! První otázka: Kdo je na světě nejdůležitější? Druhá otázka: Co je na světě nejzářivější? A třetí: Co je na světě nejčistší?“
Kristýnka vykulí na Lockina velké hnědé oči a pokrčí nešťastně drobnými ramínky.
„Nevím,“ zašeptá plačtivě.
„Nemusíš mi to říkat hned. Vrátím se zítra touhle dobou a uvidíme.“
Panáček luskne prsty a zmizí.
Kristýnka si přehodí přes hlavu peřinu a schoulí se do klubíčka. To nedá. To nikdy nedá.
Venku se začíná pomalinku stmívat. Kristýnka sedí u stolu v kuchyni a dojídá večeři. Maminka jí dolije plný hrnek horkého kakaa, pohladí ji po tváři a zašeptá do ouška:
„Ty seš moje šikovná šiška. Nejdůležitější na světě. Ničeho se neboj, beruško, všechno spolu určitě zvládneme.“
A v tu chvíli jí to dojde. To ona. Ona je ta nejdůležitější na světě. A nejzářivější jsou ty máminy oči. Jak se na ni dívá, když ji pusinkuje, nebo lechtá pod peřinou, nebo fouká nožičky, co bolí jak čert, když roste.
„A mami? Co je podle tebe nejčistší?“
Maminka se na chvíli zasní a oči se jí zalijí slzami.
„Přece tvoje babička, beruško. Za pár měsíců bude čistá jako miminko.“
Kristýnka nechápe, o čem to máma mluví, ale tak nějak cítí, že se teď nemá na nic ptát. Ono jí to jednou máma určitě vysvětlí.
Druhý den dorazí Lockin přesně na čas.
„Tak co? Máš něco?“ ptá se natěšeně a uvelebí se jí na klíně.
„Něco jo,“ přisvědčí Kristýnka a rychle ze sebe vysype všechny odpovědi. Konečně je to venku. Skoro kvůli tomu nespala, jak si ta slovíčka opakovala pořád dokola, aby něco nepopletla.
„Tak co? Je to správně?“ vyzvídá nedočkavě.
„To já nevím. To rozhodne až babička.“
„A jak teda zjistím, jestli se mi splní ta přání?“
„Prostě to poznáš. Hlavně je nezapomeň potvrdit.“
„A jak?“ zeptá se vyděšeně Kristýnka.
„Takhle!“
Mužíček se zase dotkne zakřiveným ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky místa, kde je Kristinčino srdíčko.
„Nezapomeň, Kristýnko! Nezapomeň!“
A zmizí.
Venku je konečně jaro. Kristýnka nasaje do plic teplý ranní vánek a rozběhne se do školy. Nedá jí to. Zastaví se, aby pro paní učitelku natrhala aspoň pár pampelišek. Třeba jí udělá radost. Docela se bojí. Bude si mít s kým povídat. Už tam tak dlouho nebyla. Určitě zas bude sedět sama. Ale radši sama než s tím blbečkem Francem.
Vejde do třídy. No jo. Jsou tu všichni. Sedí na svých místech, jako když tu byli naposledy.
„Ahoj,“ prohodí tiše a zamíří do třetí lavice u okna.
„Ahoj!“ odpoví jí pár hlasů.
Kristýnka si sedne na svou židličku. Vytáhne z aktovky pouzdro, učebnici českého jazyka a písanku.
„Je tu volno?“ ozve se známý hlas.
Nevěřícně k němu zvedne zrak. Kuba. Kuba Franc! Na zádech má známou pokreslenou modrou aktovku s basketbalovým balonem, v ruce čtyři pravítka.
„Asi jsem ti je omylem sebral. Promiň. Můžu si sem sednout?“ zeptá se provinile a sklopí průzračně modré oči.
Teda ten vyrostl! pomyslí si Kristýnka. A pomalu, velmi rozvážně přikývne. Počká, až si Kuba taky vytáhne pouzdro, učebnici českého jazyka a písanku, a pak se nenápadně ukazováčkem, přilepeným k prostředníčku pravé ruky, dotkne své bleděmodré halenky tam, kde si myslí, že má srdíčko. Přitom nenápadně po očku sleduje Kubu, jestli si toho náhodou nevšimne a nebude se jí posmívat.
Nebude.
Kuba si totiž taky nenápadně poklepe dvěma prsty tam, kde si myslí, že má srdíčko.
