Článek
Dlouhý den.
Začínám v sedm v tercii. To je v pohodě. Pak další čtyři hodiny po sobě u maturantů. Do Áčka beru Shakespearovy Sonety.
Pouštím na interaktivce známý překlad i interpretaci Martina Hilského. Mám husí kůži.
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc…“
— William Shakespeare: Sonet 66, překlad Martin Hilský, Sonety, Atlantis, Brno 2011.
Mluví mi z duše.
Zvoní.
Omlouvám se, pane Hilský. Moje chyba. Špatné načasování. Příště vás pustím na začátku hodiny.
„Tondo , prosím tě, ty jsi mi ještě neřekl z Bridge /anglický časopis/ ten článek o rozdílech amerického a českého zdravotnictví. Teď je desetiminutová přestávka, to dáš.“
„To jste neříkala. Zadala jste mi články z toho nového.“
„Ano a taky ještě všechny, na které jsi chyběl. V pátek se uzavírá klasifikace za první pololetí. Máš to v Bakalářích a psala jsem to na skupinu.“
„Klidně mně dejte pětku. Stejně to číst nebudu. Ty přiblblý články mě fakt neberou.“
„Tondo, dej tomu pět minut a pak to rychle probereme,“ přesvědčuji ho vlídně.
„Trojku na vysvědčení ti dát nechci. Seš šikovnej kluk.“
„Dejte mi co chcete, mně je to jedno!“ odfrkne nakrabacená grimasa.
Do třídy se šine partička maturantů. Mají tu seminář z češtiny. Tyhle neznám.
„Čus, Tondus! Skočíme si potáhnout?“
„Kluci ještě vteřinku, prosím.“
„Neskákej nám do řeči, vidíš, že něco řešíme,“ otáčím se na podsaditého týpka s kalhotama skoro u kolen.
„Co Tondus? Dem, ne?“
Sjedu ho pohledem.
„Si můžu mluvit s kým chci a kdy chci,“ zahlásí důležitě.
Půjdu do toho?
Vlídně? Přátelsky? Autoritativně?
Vyeskalovat?
Týpek je nastartovanej. Možná si požvýkal pár nikotinových pytlíčků a jede na vlně.
Co by, kdyby?
Vím přesně.
Ředitel, rodiče, výchovný poradce, maily od rodičů řediteli, ty stejné v kopii mně, další schůzka v ředitelně, další maily…
Mlčím.
„Tondus, ty ses fakt učil celejch 5 hodin? To bych nezvlád. Učila jste se někdy pět hodin v kuse, paní učitelko?“ přesouvá pozornost na mě.
Nenechat se vyprovokovat!
Bojovné pohledy z očí očí. Ani jeden z nás neuhne.
Mlčím.
Neohrabaně šplhá na parapet a uvelebený mezi seschlým fikusem a nezničitelným potosem na mě přes celou třídu zakřičí.
Pomalu a precizně: „Z O B R A Z E N O?“
Propojím po pár vteřinách.
Nesouhlasně, úsporně mihnu hlavou.
„Sračky padaj rovnou do spamu,“ odvětím.
Zvoní.
Do učebny ve druhém patře vbíhám bez správných učebnic.
„Hezký den, děcka! Jak se dneska máte? “ usmívám se.
Oni zatím také.:)
